Equilibrium RPG

Jeden zloduch byl i s armádou rozložen na prach, takže Edvina přirozeně zajímalo, kde je ten druhý páprda, co potřebuje usekat hnáty. A tu se ukázalo, že žádný z mágů vlastně neví a že se takový lich dost těžko hledá, zejména když páchá zlo kdesi daleko.
Naštěstí zasáhl dědula, začal čarovat, až mu rudý hábit málem vzplanul, a před užaslým Finem se objevilo levitující oko, které rázem vyrazilo mrknout na okolní les.
„Čarodějovo oko? Fascinující,“ ucedil Edwin tak sarkasticky, že z toho pískalo v uších, „co teď?“
„Teď rychle za ním, má krátký dosah a já zapomněl seslat brzdící kouzlo.“

Ze souboje se rychle vyklubala celkem napínavá záležitost. Sotva s ní totiž Edvin vyměnil pár zkušebních ran, začaly z domků vybíhat hordy nemrtvých příšer a rudí mágové najednou nebyli tak zbyteční jako dřív. Pořád však byli zbyteční dost. Edwin začal vyvolávat zvířata, jejichž zuby však s nemrtvým masem moc nezmohly, a stále bezejmenný dědek tvrdošíjně sesílal svatý úder, kouzlo mrzké třetí úrovně.
Příšer bylo stále víc, upírka nebyla žádné máslo a jak tak Edvin máchal Excaliburem, vzpomněl si na jednu jeho docela šikovnou funkci. Stačilo pohladit hlavici malíčkem...
A bylo světlo, prach se v prach obrátil a bylo to dobré.

Když rudí čarodějové zmerčili, že Edvinův čert z elektriky určil jako první cíl onu upírku, přestali se hádat a začali navigovat. Cesta trvala celý den, Edwin během ní odvyprávěl přednášku o upírech a navečer spatřili poněkud vybydlenou vesnici. Zahrádky byly zarostlé plevelem, nikde ani noha, nad střechami poletovala hejna vran. Vypadalo to tam prostě trochu jako v Popradu.
„Co chcete, chátro, od Iris, paní temnot?“ přivítala je veskrze protivná ženština a Edvin se ušklíbl, protože cítil známý pach.
„Že po kosatci zveš se, paní tmy, tak pokosit tě přišel bludný Fin.“
Kupodivu jí to ani trochu nezalichotilo a rovnou zaútočila.

Z Edwina to sice lezlo jako z přemoudřelé a nabubřelé deky, ale Edvin to nakonec poskládal. Rudého čaroděje prostě namíchli dva mocní obyvatelé tohoto světa, jakási upírka a lich s nevyslovitelným jménem, a jak už to tak u namíchlých čarodějů bývá, chtěl je co nejbrutálněji oddělat. Ovšem kým začít? Edvin váhal – upíři byli jeho specialitou, lich zase zněl jako výzva.
Nakonec si chtěl hodit korunou, ale ti zatracení čáryfukové se tak dlouho dohadovali, kdo bude panna a kdo orel, že ji zahodil a šel napřed. Cestou si je prostě rozpočítá a než se ti dva domluví, stihne nejspíš zrubat oba...

„Jsme tedy dohodnuti,“ oznámil Edwin Edvinovi a začal jako správný megaloman korzovat mezi stromy, takže druhý čaroděj mohl nenápadně sbalit houbu sváru. „Pokusím se tě dostat zpátky do tvé trapné sféry, výměnou za hromadu zlata a pomoc v takové malé záležitosti, jejíž detaily bys stejně nepochopil.“ Nato sáhl do svého bezedného pytle a začal lovit části zbroje.
„Pro začátek budu potřebovat ochranu.“
V jeho řeči to byl jasný pokyn, aby si to ten pitomec oblékl a koukal za něj nasazovat krk. Edvin však jakožto bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce hovořil řečí jinou a bez zaváhání podával mágovi jakýsi podezřelý čtvereček.

Zatímco oba čarodějové podezřívavě mlčeli a houba váhavě povyrostla, vyvolaný Viking otráveně zívl a začal mluvit.
„Zda znáte způsob jak ho poslat zpět, tak Edvin za něj kýbl zlata dá, neb schůzky slepé nikdy neměl rád.“ Mladšímu mágovi se zablýsklo v očích.
„Mé jméno je Edwin Odesseiron a pošlu tě, kam zasloužíš, („opičáku smradlavá“, zamumlal stranou) avšak nejdřív si žádám tvých služeb a taky té houby, kterou si nárokuje tady...“
„Raději bych ještě setrval v anonymitě, přátelé,“ oznámil zmíněný a laškovně si pohladil plnovous, „bude to zábavnější.“
Takže to sice pořád vypadalo trochu jako rande na slepo, ale dohodli se.

Když se vír magické energie rozplynul, znesváření houbaři už v lesíku nebyli sami. Oba však vzhledem k vývoji jejich náhodného setkání předpokládali, že uslyší řev démona z pekel, a byli skutečným výsledkem povolávacího kouzla poněkud překvapeni – mladší nemile, moudřejší přestal sesílat kouzelný štít. Přivolaný měl totiž sice rohy, ale na helmě, a působil nevyspale, ale klidně. Přejel pohledem oba čaroděje, stromky i houbu, povzdechl si a vypadal jako někdo, komu se podobné věci dějí skoro pořád.
A záhy vyšlo najevo, že jmenuje prakticky stejně jako mladší z mágů a že ti dva jsou jediní, kdo ho možná dokáže poslat zpátky.

Na začátku byla houba a ta houba rostla v lese a o tu houbu se hádali dva čarodějové v rudých hábitech.
„Já ji viděl dřív!“ tvrdil ten patrně mladší, co měl vousy ještě hnědé.
„Já se dřív sehnul,“ kontroval ten se špičatým kloboukem a bílým plnovousem.
„Okamžitě odtáhni ty špinavé pracky, opičáku!“
„Což se rozdělit? Nejsme na podobné handrkování poněkud staří?“
„Na handrkování možná, na souboj nikoliv,“ zabručel mladší a chtěl si na pomoc povolat démona, který protistranu smete za něj. Jenže zrovna začínal duben, dimenze se prolínaly a v poryvu magie se zjevil někdo ještě nečekanější než španělská inkvizice.

Na Edvina za těch sedm dní bojů o Město 17 střílel snad každý pohůnek mimozemského impéria, párkrát ho dokonce trefili a zužitkoval veškeré zkušenosti z Valhaly, Albionu i Říše divů. Pes se zaběhl, ale s Malachiášem vytvořili nerozlučnou dvojku.
„Je to tady!“ hulákal na ně před finálním úderem na Citadelu děda, který pamatoval minulou okupaci, „jestli se tohle povede, zapíšeš se do dějin!“
Edvin tasil meče, ale okolní svět se náhle zastavil, nepochybně díky příchodu jistého šeredného kravaťáka.
„Dobrý večer, pane Harmaanene,“ skřehotal pomalu, „vaše služby již nejsou potřeba, je čas vrátit vás domů.“
Takže všechnu smetanu slízl Gordon Freeman.