DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

„Takže musíme něco vymyslet, než bude průser,“ šelestí mi jeho proslov kolem uší. Slova nevnímám, vnímám jen jeho pohybující se ústa a ten úžasný hlas, který mě obaluje jako hřejivá huňatá deka.
„Páni! Ses zamyslel tak hluboce, že ti normálně vyskočila vráska,“ uchechtne se. A vzápětí mi přejede konečky prstů po čele.
Ztuhnu, neschopen slova. Po páteři se mi rozeběhnou mrazivé jiskřičky. Dlaně se zpotí a tep zběsile duní v uších.
„Opatrně s tím přemýšlením, ať si neublížíš,“ kření se dál a já jen ztěžka polknu.
„Takže? Co bys chtěl udělat?“
Tebe
„Hlavně…“ zaprosím především sám sebe, „hlavně žádnou pitomost.“

Linie života jsou jako mapy. Vrásky smíchu, vrásky lásky, vrásky ze vzteku, vrásky ze soustředění. Jsme tabule rasy, ale jinak než se říká.

Prababička se na zahnědlých fotografiích usmívá a kolem očí má vrásky jako z pohádky. Příběhy o ní říkají ale něco úplně jiného. Byla tvrdá a chladná. Lásku dala jediné ze všech šesti dcer.
Praděda je na fotkách vždycky zachmuřený, přísný a tak trochu daleko od objektivu. Vrásky má jako pavučinu kolem tajemně vřelých očí.

Kdo ví, proč se ti dva sešli a proč se nedovedli rozejít. Nejspíš protože se to nedělalo. Rodokmeny musí být takových příběhů plné.

Emily po dokončení studia Bradavic procestovala šest různých zemí v šesti odlišných částech světa a poslední zastávka měla být Austrálie. Návštěva Austrálie patřila bezpochyby k jedné z těch divočejších dovolených, na kterých kdy Emily byla. Mimo to všechno tam ale poznala holku jménem Ruby, kvůli které si pobyt v Austrálii prodloužila, pak za ní do Austrálie jela(vlastně se přemístila) znovu, pak se přemístila Ruby za Emily do Británie(Ruby je taky čarodějka) a celkově spolu chodily rok. Jenže obě mají zázemí v úplně jiné části světa. Šly tedy obě po svém, rozhodně to ale nebylo protože už by spolu být nechtěly.

Od doby, co byl Kandelábr odejit pro psychickou nezpůsobilost, hnán neutišitelným steskem po milovaném zaměstnání a spalován neuhasitelnou touhou být znovu součástí světa tramvají, křižoval Prahu v nenáviděné roli tuctového kaštana, během jízdy postával za kabinou řidiče, závistivě sledoval, jak někdejší kolegové mačkají tlačítka, která kdysi svými prsty mačkal on sám, a s doutnající nadějí čekal na příležitost, kdy bude moci tramvajákovi v nesnázích nabídnout svou radu či pomoc při odstraňování závady. (Občas neodolal a ilegálně drženou kličkou závadu uměle vytvořil.)
Minulý týden ho viděli, jak zasmušile obchází obratiště Spořilov a prstem zanechává cestičku v nánosu špíny na pankráckém 15téčku.

Milovala ho...

Teď už to věděla, ale nemohla s tím nic dělat. Přeci jen měl někoho jiného.

Když ten den dorazila na poradu, myslela si, že to bude normální den. Většina z nich dostaly i složku někoho, o kom měli zjistit více. Vše šlo skvěle. Do té doby než začaly hrát tu prokletou hru.

Měla to být stmelovací hra s alkoholem. Kdo neuhodne pije.

Když přišla na řadu, vylosovala si sukubu. Předvedla to za jeho pomoci, aniž by stihl něco říct. Od svého vedoucí pak schytla crucio. Sáhla na jeho přítele.

Bála se. Milovala ho a měla z něho strach.

"Nevypadám v tom tlustě?" stojí žena před zrcadlem a ptá se na jednu z nejvíc nejzbytečnějších a nejvražednějších otázek v životě.
"Samozřejmě že ne," odpoví muž a vší silou se snaží udržet neutrální výraz ve tváři. V tuhle chvíli je podrobován většímu zkoumání, než lék na Parkinsona a rakovinu zároveň.
"No nevím. Za poslední dobu jsem strašně zestárla," nevěří žena tomu, co slyší. "Mám vrásky," vypne si čelo a tváře, "dvě brady," stáhne krk dolů "a padají, mi vlasy".
"Vlasy ti padají jak si je furt rveš z nervů se mnou, a vrásky jsou z lásky," zkusí to muž. Beznadějně.

Celia's fingers found the lines around his mouth, tracing them delicately. "Age becomes you, old goat."

Loghain could not help smiling, the smile that was just for her, the smile that had given him those particular lines on his increasingly lined face. "Flatterer," he grunted.

"A man of many words, as always." Her eyes glittered. She was a force to be reckoned with, had been ever since she showed up outside of his tent one morning, berating him for being an awful Teyrn. "Those lines had better stay, old goat."

"As long as you're here," he kissed her, "they will."

V deset už na baru seděla jen ona a divný patron v tričku s ananasem, co vypadal, že po svých rozhodně neodejde.
„Ještě jednu na dobrou noc?“
„Díky, Carlo.“
Sklenice přistála na pultu. Obsah okamžitě zmizel v jejím zažívacím traktu.
„Skotská se exuje jen ve dvou případech. Buď je špatná, nebo má sloužit jako analgetikum. Protože je to Glenfiddich, tipuji druhou možnost.“
„Dobrý večer, doktore Lloyde. Zapíjím rozvod. Co sem přivádí vás?“
„Přišel jsem vyzvednout přítele. Rolph Scamander, onkolog z Royal Hospital. Rolphe, tohle je Susan Bonesová, naše vrchní pohotovostní sestra.“
A tak rozpité šminky brzy vystřídaly vrásky od smíchu.

Proč to musí být tak složité? Proč se ti dva musí nesnášet? Nejlepší přítel a manžel spolu nevydrží v jedné místnosti. S jedním nemůžu mluvit o druhém, protože jsou z toho jen hádky. Chci je ve svém životě oba, ale oni se ve svých životech nesnesou.

„Já mu prostě nevěřím. Vždyť víš, co mi udělal!“
„Omluvil se ti. A nebyl to on, kdo tě mučil. Využil ho pro záminku, nemůže za to!“
„Kdyby nebyl úplnej idiot-“
„Není idiot! Kdyby to věděl-“
„Nesmí se to dozvědět!“

Teď to ví. Nebo aspoň tuší. Domyslel si to. A já už nemám nejlepšího přítele.

„Vědí vaši rodiče, že…“ tázal se nejistě.
„Že jsem s vámi šla na procházku?“
„Spíš je to výlet než procházka. Vždyť už jsme v Záběhlicích. Nestihneme se vrátit do Prahy do tmy.“
Pokrčila rameny. „No a? Prosím vás, Pavle, jsem dospělá a už i zletilá, nemusím se nikomu zodpovídat.“
„Nechci, abyste kvůli mně měla potíže.“
„Děláte si zbytečné starosti,“ ujistila ho. „Nebo se bojíte, že kdyby naši věděli, že jsem s vámi, považovali by to za… hm, společensky nežádoucí?“ Přišlo jí to k smíchu. „Nebo že by vás to snad k něčemu zavazovalo?“
Zastavil se. „Já vás mám rád, Antonie.“