DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

Vodopád jim šuměl za zády a les stínil, jak tak seděli na okraji pastviny. Na svahu pod nimi se klidně popásaly ovečky, nic netušící o architektuře, hierarchii ani hrůzné historii dávného Eregionu.
“Proč jsi mě vytáhl pást?” zeptala se Celeamin svého staršího bratra. “Máš starost, aby mě kluci nevyslýchali?”
“Možná,” odvětil Ceirdil.
“Nakreslila jsem jim kovárnu.”
“No právě.”
Hleděli jeden na druhého, četli si v očích pochyby a nevyřčené otázky.
“Nemusíš dělat, že tě to nebolí,” řekl zvláštně něžně. “Máš právo říct, že o tom nechceš mluvit.”
Usmála se. “Mám i pěkné věci, o kterých jde mluvit. Třeba nás dva.”

Ellie zaklepala na dveře sborovny.
"Dobrý den, potřebovala bych pomoc," mávla služebním průkazem.
"Pojďte dál," pustil ji dovnitř pro ni neznámý učitel.

"Vítej, Ellie," obrátila se na ni menší učitelka. "Jak se máš? Zatím žádné vrásky? Ani z lásky? Ani ze starostí? Co tě k nám přivádí?"
Ty jo, pomyslila si, hned mě poznala, tady bych měla šanci. Kdyby někdy Rebeka na gympl chodila.
"Paní...Riasová," vzpomněla si na její jméno. "Potřebovala bych pomoci, hledáme tuto dívku."
Učitelka se zamyslela. "Na tu si nepamatuji. A jakpak se má tatínek?"
Tak takové otázky nechtěla slyšet, z nich vrásky brzy mít bude.

Políbil jej, věda, že je to naposled.
„Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“
Nevěřícně na něj hleděl.
Jeho milovaný nad chudými jen mávl rukou.
Jeho láska měla pochopení pro tu kurvu Mařenku. Proč dovolil, aby mezi ně vstoupila? Proč dovolil, aby ho následovali ostatní? Měl to být pouze on. Proč už nebyli jen oni dva?
Vtiskl svůj polibek. Tolik se lišil od těch předchozích. Byl přijat s chladnou lhostejností, očekáváním, smířením. Jako kdyby to snad věděl.
Copak mu nestál alespoň za vyčítavý pohled?
Neudělal to za třicet stříbrných. Byla to pomsta.
Poslední polibek znamenající zatracení. Zradu.

„Požiar mestských skleníkov sa vymyká spod kontroly a podľa náčelníka...“
Iveta to nemohla dlhšie počúvať. Len čo vypla rádio, obrátila vyľakanú tvár k manželovi. Karol už stál na chodbe a s chlebom v ústach si obúval topánky.
„Naozaj musíš?“ Hlas sa jej triasol, ale nie toľko ako v prvých rokoch manželstva. Bola šťastná, že sú deti v škole a nemusia zdieľať jej obavy.
Karol ju objal. „Musím. Je to naozaj vážne, keď povolali aj nás, dobrovoľných hasičov.“
Jeden krátky bozk na pery a hlasné zabuchnutie dverí.
„Dávaj si pozor, láska,“ zašepkala.
Po vráskavej tvári jej skĺzli prvé slzy.
Ľúbim ťa.

"Pojďte, pane Zaklínači, dám té vaší slečince něco dobrého, ať se trošku rozveselí."
"To není mé děvče," ohradil se Geralt. "Jak tě to vůbec napadlo?"
"No, říká se to o vás," pronesl tiše kupec. "Že máte v každém městě, kam zavítáte, svou milenku."
"Tak to věříš i tomu, že jíme malé děti?"
"To ne, tomu jsem nevěřil nikdy," ozval se kupec mnohem hlasitěji. "A vaše vrásky, ty jsou z neopětované lásky? Čarodějnic, které vás zradily a opustily? Také pověra?"
Geralt se málem rozesmál. Líbila se mu obchodníkova upřímnost.
"Ne, vrásky mám z toho, že jako mutant příliš přemýšlím o lidství."

Myslela jsem, že o tebe nestojím, že už tě nikdy nechci vidět. Ne že bys mi nebyl sympatický. Líbil ses mi, ale... Mám jisté předsudky vůči mužům. Jsou hrubí, drsní a občas zlí. Samozřejmě, nejsou všichni takoví, ale můj strach je silný.

A vidíš, přece jen jsem tady. Rozhodla jsem se ti uvěřit, že nejsi jako moje představy o mužích. Dávám ti možnost to dokázat a přesvědčit mě, že si nemusím kvůli vztahu s tebou dělat vrásky.

***

Věděl jsem, že přijde. Jistě, dalo to námahu sehrát před ní dobráka, ale vyplatilo se. Hned po svatbě pozná, zač je toho loket.

Sedím ve Františkánské zahradě, oáze ticha uprostřed hlučného města.
Okolo prochází zanedbaný muž.
Sedá si k rozladěnému pianu, začíná hrát.
Tóny piana prorážejí ticho.
Tu písničku nemám ráda.
Slova se mi zarážejí do těla jako obrovské hřeby.

Jsem to já, kdo vždycky hledá chyby jenom v druhejch?

Ano.

Ublížila jsem mnoha klukům. Snad mají někoho lepšího.
Mrzí mě, že jsem ublížila Martinovi. Měl mě rád a já jeho taky. Jen jsem si toho nevážila.

Nejvíc mě ale mrzí, že jsem strašně moc ublížila mamce.
Že jsem jí způsobila vrásky.
Že její slzy zbytečně stékaly na polštář.

Úplné zbytečně.

Musím brečet.

Přijde mladý muž za otcem své milé.
„Dobrý den, přišel jsem vás uctivě požádat o ruku vaší dcery Emilky, pane bankéři.”
Bankéř si ho důkladně prohlédne od hlavy k patě a pak mu chvilku upřeně hledí do očí.
„Dobře, máte ji mít,“ řekne nakonec. „Ale upřímně řečeno bych byl mnohem radši, kdybyste požádal o ruku její starší sestry Anny. Ta je sice už v trošku vyšším věku, má i nějaké drobné vrásky, ale ty byste jistě z lásky dokázal přehlédnout.”
„Váš návrh mne opravdu překvapil, pane bankéři,“ praví mladík. „A mohl byste mi naznačit, o kolik milionů je Anna starší?”

„Tak to sepíšeme, Matěji,“ řekl strážmistr Topinka.

„Začalo to nápadem levně nakupovat a draze prodávat. Základní kapitál jsem neměl, tak jsem to řešil zlodějnama. První bylo pár slepic a hus, pak už to byly kozy, krávy, koně. Vlastně všechny krádeže dobytka v okolí jdou na můj vrub. Ale pracoval jsem s citem, nikdy jsem nezapomněl napsat omluvu.“

„Proč ses dobrovolně vydal spravedlnosti?“

„Už to bylo na nervy. Jen se podívej jak mi zbělely vlasy. A těch vrásek, co mi přibylo, jenom z lásky k práci. Taky mi bude líp v šatlavě než doma s tou megerou, co jsem si vzal.“

Otevírám oči. Je ráno a má první myšlenka: „Jsi o rok starší! Dnes máš 41!“
Vcházím do koupelny. Prohlížím se v zrcadle a slzy se spouští.
Stárnu!

„Mamííí!!“
„Ach…“ mládě volá. Oplachuju obličej, nasazují umělý úsměv a vycházím.

„Maminka má narozeniny a my máme přání jedinýýý,…“
Slzy se opět nahrnují do očí. Manžel a dcera drží dort a zpívají.
„Všechno nejlepší!“

Na mém těle přibývají kila, mezi vlasy jsou šediny a na obličeji vrásky. Ale to je jedno, je to důkaz lásky.
Kila přibyla z jedinečné kuchyně manžela, šediny ze starostí o rodinu a vrásky jsou díky nekonečnému, láskyplnému smíchu.