DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

Hnali se za šalupou, jakoby nebezpečí na východě nebylo. Kaper se využíval veškerý svůj um, aby unikl. Vichr nabíral sílu. Frances sledovala tmavnoucí oblohu. Na čele se jí rýsovaly vrásky. Počasí jim nepřálo.
“Pane Glovere, připravte stíhací děla.”
Třeba ho přesvědčí, aby se vzdal, než vůbec dojde k boji.
“Pane Whitfielde, až se vzdá, tak ji zajistíte. Velení se ujme podporučík a osm mužů. Výběr nechám na vašem uvážení.”
“A jestli se nevzdá, madam?”
“Pak ji budeme muset nechat být.”
Mají jedinou šanci. Když ji promarní, budou prchat i oni. Nedá svou loď všanc bouři. Ani za cenu lákavé kořisti.

„Nemusíme tu zůstat. Odejdi se mnou.“
„Odejít?“
„Ano.“
„Ale to nejde.“
„Všechno jde, jen si musíš zvolit tu správnou stranu.“
„Ty jsi démon a já anděl.“
„Copak pro tebe těch posledních šest tisíc let nic neznamenalo?“
„Teď je to jiné. Už nemáme žádnou svoji stranu.“
„Tak si tady pro mě za mě zůstaň.“
Crowley rychle zamaskoval výraz tváře, otočil se a odkráčel.
Azirafal zůstal stát jako opařený. V hloubi srdce doufal, že mu Crowley pomůže tu šlamastyku vyřešit.
„Tak si jdi, zbabělče!“ zakřičel za démonovými zády.
„Radši zbabělec, než věčnost v kterékoliv říši. Nebe a Peklo si nemají co vyčítat.“

James Douglas pozoroval Evangeline, jak uspává bratříčka. Nedokázal zapomenout na její výraz, když se se dvěma mladšími sourozenci předevčírem objevila promrzlá na jeho prahu a prosila o útočiště. Všímal si i dalších věcí – vždycky nechávala na talíři několik soust, dokud sourozenci nedojedli, a kdykoliv Beau nebo Delphine naznačili, že mají málo, přisunula jim svoje jídlo, prý že nemá hlad. V noci vždycky ležela mezi sourozenci a dveřmi. Když přišel někdo cizí, Beau a Delphine se nenápadně stáhli za její záda.
Na čele se jí tvořila první ustaraná vráska.
Moc brzy, pomyslel si Douglas. U patnáctileté holky je to moc brzy.

Kniha ležala v knižnici na najvyššej poličke. V oddelení Červenej knižnice. Pre prípad, že niekto tam natočí krk, mala ešte úplne neromantický nåzov. Vrásky z lásky. Keby niekoho napadlo, že stojí za to preskúmať, či tak blbý názov schováva ešte blbší obsah, klikiháky vnútri neboli čitateľné. Tá kniha sa celou svojou knižnou bytosťou odmietala nechať čítať...
Zvedavosť raz vzbudená musela prísť záhade na koreň. A tak sa po mesiaci zistilo, že klikyháky sa dajú čítať v zrkadle (zprava doľava), obsahuje dobrodružstvá domåceho pána zamlada a za žiadnych (žiadnych!) okolností sa nemá dostať do rúk manželky a už vôbec nie dcéry...

Když se zamračil, zatáhly se mraky. Pak se z nich spustil déšť. Blesk udeřil nedlouho poté a do hlíny vyryl nové údolí.
Všichni uskočili, protože to nikdo nečekal.
"Promluv na něj," vyzývali ji. "Vrátil se přeci kvůli tobě!"
"A co mu mám říct?" bála se.
"A co bys mu řekla, kdyby byl ještě člověkem?" ptal se jí někdo.
"Řekla bych mu..." odmlčela se. "...Že když odešel, zmizelo veškeré světlo z mého života. Že neexistuje nikdo, kdo by ho mohl nahradit."
To, co zbylo z jeho obličeje se zkřivilo do podivné grimasy. Mraky se rozehnaly a sluneční paprsky znovu zalily údolí...

Mám na tváři vrásky,
utkané jsou z lásky
Z čekání a usmívání,
někdy trochu ze strádání,
že nebudeš mne chtít

Mám na tváři vrásky
malované z lásky
Tahem štětce od malíře,
jsou jemné, až k nevíře,
z mé touhy s tebou žít

Mám na tváři vrásky,
přišly ke mě z lásky
Z lásky, co jsem tobě dala,
když jsem ti vyznání psala,
v tvém náručí chci být

Mám na tváři vrásky
pro všechny mé lásky
Co chovala jsem v srdci, v duši,
aniž o tom někdo tuší,
navždy tě u sebe mít

Tebe, tebe, tebe...
Navždy
Jsi
Mé
Nebe

Ty

Vrásky, drobné vlnky co zůstaly po vlnobití neshod a nedorozumění. Vrásky, nesmazatelné stopy po chvílích, kdy jsi krabatila čelo v zamyšlení. Starosti a obavy ti vyšlapaly drobné pěšinky ve tváři. Chci být jako stopař. Ubírat se jimi krajinou vzpomínek. Nechceš mi dovolit být na stopě lásky. Zakrýváš ty cestičky kadeřemi. Když je chci odhrnout, dotčeně vrtíš hlavou. Zarputile se bráníš. Ale já zoufale toužím vydat se po nich zpět do náruče lásky.

Je noc. Spíš. Úplněk k nám nahlíží oknem. Svítí mi na cestu. Konečně se jako ztracený syn můžu vrátit až ke dni, kdy jsem se do tebe zamiloval.

Opadané květní lístky větřík rozechvívá. Ve vzduchu se míhá sytá vůně pozdního jara, jež omamuje a opájí, sytě, barevně a naléhavě. Všude to mručí a bzučí, brouká i houká, že i dryády se ladně odvážily koupat v jezeře, jehož chladné vody zrcadlily kadeře hustých korun stromů.

Hladina se však neklidně hýbe, vlnky znepokojeně šplouchají, kruhy vrásek marně hledají. Rezavá hlava chybí. Žádná piha se nedotkla chladivých kapek rosy, šelestů volající trávy.

Za mýtinou ční pahýl buku zlomeného včerejší bouřkou. Vichr utnul život půvabný. Neroztančí se už kráska, dobro nerozdá. Jezero nad svou láskou marně lká. Ztratila se navždy víla má.

Láska studí, láska hřeje,
láska vrásky kreslí,
láska je cesta z beznaděje,
do níž jsme pro ni klesli.

Láska je pravda, láska je lež,
láska je všechno cokoliv chceš.
Láska je peklo, bez nějž ráj není,
láska je sladkost ranního snění.
Láska je v slzách ukrytý smích,
láska je první člověka hřích.

Láska je vesmír, kde pluje náš svět,
o lásce padlo už tisíce vět.
A přece vždycky najdou se tací,
kteří se k lásce pokorně vrací.
Ať písně, próza či poezie,
ve slovech láska na věky žije.
A dokud lidstvu neskončí čas,
na věky láska bude žít v nás.

Možná by měla tvrdit, že ho poznala i v žebráckém převleku. Že se v jejím srdci rozehrála tajná struna, která celé roky mlčela. On však před ní dosud odvracel zrak. Oči by ho mohly prozradit.

A protože snadno nevěřila – a aby mu jeho lest aspoň maličko oplatila –, navrhla, že nechá přenést jejich manželské lůžko, aby na něm mohl spát prozatím sám.
Když namítl, že ho osobně vytesal z kmene olivovníku a ten měl pevné kořeny, Penelopé uchopila jeho tvář do dlaní. Hladila mu palci vrásky u očí. I slzy. Teď jí pohled oplácel a najednou ani na jejích vráskách nezáleželo.