Krutá realita

Všechno šlo do háje. Opustila mě přítelkyně. Většina peněz propadla bance. A kamarádi? Žádní opravdoví kamarádi nebyli.
Celou noc jsem byl vzhůru, sám a zoufalý. A zvažoval, že bych mohl začít znovu.
Čtyři hodiny ráno, sedím v kuchyni. Klíče od auta na stole. Jediným rychlým pohybem je beru a vyrážím …
Netuším kam jedu. Nemám potuchy o tom, zda jsem vůbec naživu.
Dojel jsem k útesu u moře.
Na horizontu vidím světlo. Vychází slunce, stíny se plíží pryč a já jsem svědkem zrodu nového dne.
Cítím, jak mé tělo zaplavuje teplo. Mysl se uklidnila. A já začínám vidět svět novýma očima.

Dmul se pýchou. V bitvě trvající několik dlouhých dní slavně zvítězil. Dokázal svou odvahu, lstivost a sílu. Teď byl konečně právoplatným pánem ostrovů. Nikdo další se neodváží proniknout do jeho lovišť.
Hrdým pohledem přehlédl uřezané hlavy svých nepřátel. Vyjmul jim lebky a sešil oči i ústa. Odstranil tuk a vysušil kůži horkými kameny a solí. Teď byly malebně rozvěšeny nad vchodem do náčelnické chýše.
Z chatrče vyšla jeho první žena. Věděl, že ho přivítá slovy plnými obdivu a úcty. Zvedla oči a pohlédla na řadu hlav.
„Jak jsi to pověsil, proboha?“ rozkřikla se. „Vždyť se ti to vysuší úplně křivě!“

Malé děti není možné unavit natolik, aby si ráno chtěly přispat. Naše rána začínají s drobnými obměnami takhle:
"Mami!" (jásavý hlásek) "Už je den!" (nadšeně)
"Běž do postýlky, miláčku." (v polospánku) "Vždyť je ještě tma."
"Mami, otevři oči, za želvuzejema je světlo, uvidíš!" (přesvědčivě)
-Tolik k hypotéze o delším spánku při stažených žaluziích.-
"Broučku, já jsem dneska vážně moc unavená. Nechceš si vlézt na chvíli ke mně?" (vyčerpaně)
"Ale já nejsem vůbec unavenej." (krátká pauza na zamyšlení)
"Mami?" (s upřímnou ochotou) "Já ti pomůžu se probudit, jo?"
Drobné prstíky mi roztahují víčka.
"Výborně, mami!" (povzbudivě) "Tvoje hlava už je vzhůru!"

Problém geparda je, že když už se mu povede něco ulovit, nemůže si na kořisti pochutnat hned - nejdřív si musí oddechnout. A tomuhle chudákovi se to zrovna nevyplatilo.
"Hej ty, vypadni! To je naše antilopa!"
"Ach, vy bestie, vždyť jsem ji právě ulovil!"
"Kušuj, hubeňoure," chechtaly se hyeny a zahnaly geparda na útěk; v množství je síla. Cpaly se brzkou večeří a chvástaly se svým vítězstvím.
"Nesmysl nad nesmysly," potřásl opodál lev majestátně hřívou. "Každý ví, že král, skutečný alfasavec, jsem tu já."
Zmije stočená pod kamenem nic neřekla. Do savců se plést nehodlala, ale o alfování si myslela svoje.

Jeskyni našli úplnou náhodou. Při sbírání zkamenělin ve starém lomu Ivanovi ujela noha a zahučel do díry. Druhého dne se vrátili s baterkami.
Díra zpočátku vypadala spíše jako nora, ale po pár desítkách metrů se rozšířila do velkého dómu zdobeného krápníky. Když se však vydali dál plazivkou, podařilo se jim narušit křehkou statiku podzemí a chodba se za nimi zavalila. Stěží se doplazili do malé jeskyňky bez východu.
„Hlavu vzhůru, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být líp.“
„To se ti řekne, ale jak se odtud chceš dostat?“
„Doslova hlavu vzhůru. Podívej se na támhleten komín. Určitě někam musí vést.“

Vysoký stolek, na něm tác, na kterém leží několik broušených chromovaných nástrojů. Ostré světlo.
Pak jsem tu já. Zapresovaný do kovového křesílka. Pohyb vyloučen.
A on. Svou práci, mučení, má zjevně rád.
„Hlavu vzhůru!“ procedí mezi bestiálními rty. Ze stolku bere břitvu a přiloží mi jí ke krku.
„Kdes byl?“ vystřelí první otázku. A já začínám odpovídat.
Po chvíli, když plynulost mých odpovědí poklesne, bere další nástroj, tentokrát dvoubřitý, a dál se táže.
Otázka stíhá otázku, dost už toho ví a klade doplňující dotazy.
Na poslední dotaz bere nějaký děsivý elektrický stroj: „Jak to chceš vzadu - rovně nebo do ztracena.“

Karel Kopřiva: kavárník. Každodenní konzument konopí.
Kamil Kalousek: komunista. Kladenský kmotr, kterému Karel konopí krade.
Kliment Kokoška: kariérista, komisař.
Kňourek: kokoškův kocour.
Kokoška kontroluje Karla kráčejícího kolem.
Kokoška: „Kampak Karle?“
Karel: „Klídek, kochám krajinu.“
Kolem klusala klisna.
Karel: „Kokoška koukej, krásný kůň.“
Kobyla klade kobylince. Kokoška kobylu kárá. Kobyla Kokšku kašle. Kluše ke katolickému kostelu.
Kolem Karla kráčí Kňourek.
Karel: „Kruci kocour!“
Karel kýchl.
Kňourek: „Kňour.“
Kokoška: „Karle, konec keců. Kdo kradl kmotrovi konopí?“
Karel: „Karamba! Kdo kecal?“
Kokoška: „Kmotrův kamarád.“
Karel: „Kamarád? Ko*ot!“
Kolemjdoucí klepna Koňaříková kouká. Křiví ksicht.
Karel křikne: „Krávo!“
Koňaříková: „Kriminálníku!“
Kokoška: „Končíš Karle!“
Klepeta klapla.

"Paní Vomáčková, to se nemůžete divit, že vás bolí záda, když se takhle hrbíte. Postavte se rovně! Tohle není rovně, máte kulatá záda a vystrkujete břicho."
Pokusila se postavit nějak jinak.
"Počkejte, takhle ne. Nohy víc od sebe. Kolena tolik nenapínat. A pánev, musíte podsadit pánev:"
Teď už z toho byla docela jelen. "Co mám udělat ... s pánví?"
Podsadit, jste prolomená v kříži".
Rehabilitační sestra ji mordovala, dokud ji výsledek nějakým neznámým způsobem neuspokojil. "Jo, teď by to šlo. Posaďte se. A vstaňte a zkuste to znova."
Po páté už to trefila skoro sama.
"Tak - a ještě hlavu pěkně vzhůru!"

Odmalička ji učili, že má plout s davem a nevyčuhovat. Sklapnout podpatky a mlčet. Neměla na to povahu, takže byla samý průšvih. Část jich odpracoval otec v akcích Z, část jich prostě přešli díky jejímu dobrému prospěchu a angažovanosti v Pionýru a SSM. Naučila se žít i s neprominutelnými škraloupy ve formě matky vyloučené z KSČ a tetičky v západním Německu. Gympl jí ještě dovolili; že na práva nebo žurnalistiku může rovnou zapomenout, sdělili jasně. Technický obor, když bude mít štěstí. Dostala se na chemii, průměr známek nedokázali popřít. Sametovou revoluci dostala k dvacetinám. Konečně mohla beztrestně zvednout hlavu vzhůru.

„Hlavu vzhůru… „Tak přesně tohle, když jsem včera v pozdních večerních hodinách četla zadání dnešního drabble. Nebylo čistě náhodou řečeno, že klácením zmijí se už vyčerpává nejhorší téma? To mám zase vymýšlet další postavičku, kterou potká nějaká ošklivá rána osudu?
Netrvalo dlouho a stránku jsem zase zavřela. Ráno je přeci moudřejší večera. Samozřejmě tomu tak nebylo. Ráno jsem byla ještě skleslejší a odpoledne je taky den. A tak to dopadlo, když jsem si jednou chtěla drabble napsat napřed. Teď už nosím zase hlavu vzhůru, ještě jsem to mohla napsat večer. Co z toho vyplývá? Prokrastinace vládne světu, ale ne mně!