Krutá realita

Tohle je výkřik do tmy. Klaristní symfonie, takže úlet.
Až půjdeš kolem TOHO místa, vzpomeneš si?
Progresivní metalisto, měl jsi tenkrát pochopit šeřík.
Zůstaly mi tvoje oči - budu je nosit na provázku kolem pasu.
Nebudeš si pamatovat moje nehty ani ruce, protože nebyly.
Měli jsme spolu alespoň jednou zoufale zmoknout.
Měli jsme se spolu líbat v dešti, ale ono nepršelo.
Ten druhý byl první, kdo mě kdy líbal na Dušičky pod žlutým javorem.
A kvůli listí.
Žlutý javor zešedl a listí zetlelo.
Podzim odešel a já už nejsem ocún - moje duše nekvete.
A myslím na to, že se budeš ženit.

Už několik hodin sváděla nelítostný souboj s bujnou vegetací, ale neměla pocit, že by vítězila. Když se ohlédla za sebe, zjistila, že postoupila sotva o pár metrů, a ten pár jsou opravdu dva a ne více. Popínavé šlahouny se jí omotávaly kolem nohou, jakási lepivá rostlina ji neustále chytala za rukávy a držela ve svých osidlech jako jakási klepeta. Otřela si pot z čela a znovu se pustila do boje, leč síly ji pomalu, ale jistě opouštěly. Protivné žahavky tomu nasadily korunu. Po pohledu na opupínkované ruce zvedla oči k obloze a zařvala: "Příští rok se na pěstování jahod vykašlu!"

Klára jako vždy v sedm zapnula zprávy. Zkoukla počasí a poslouchala o hlavních událostech dne. Další politik končí za mřížemi, hm... Klára se natáhla po ovladači a zabořila se zpět do křesla. To vidět nemusí. Neuměla si představit, že by se jí najednou manžel nevrátil z práce domů, protože by ho zatkli. Národ něco takového obvykle sleduje se škodolibostí sobě vlastní. Zase má další důvod trousit peprné poznámky o našem politickém systému, ale jak něco takového může sledovat rodina. Manželka, která věří, že její muž je největší borec na světě, nebo dokonce děti. Jak jim někdo může sebrat jejich hrdinu?

Tak, všechny věci nakoupený, jen se pustit do díla.
Hm... po zvážení všech proměnných odkládám výrobu dárku pro Karu na zítřek a nezbývá mi, než doufat, že to zítra stihnu.
A jak tak na to koukám... to abych se pomalu začala modlit.
Moment... nejsem já ateista? A neni to fuk? Hlavně, když to k něčemu bude.
Řízi, řízi...
Vrty, vrty...
Pily...
Jaůůůvajs! Kurva, krve jak z vola. Kde je ten hadr? Dopr...! Že já se na to... příště koupím celofán a basta.
Hotovo.
Snad to udělá dobrý dojem.
A když nic jinýho, zanechalo to alespoň otisk pily na mé ruce.

„To je Žofka,“ hlásí hrdě Bára a její dvě mladší sestřičky nadšeně přikyvují.
„Hm…“ říkám a snažím se od toho víc jak metr dlouhého hada, kterého má Bára nenuceně položeného kolem ramen, udržet v bezpečné vzdálenosti.
„Vytáhneš nám z akvárka Bertíka?“ loudí Gabča. „Táta nám zakázal, abychom ho otvíraly samy…“
Bertík je… vlastně netuším. Připomíná mi kombinaci strašilky, chlupatého pavouka a žáby (to ty oči…). Prostě typický mazlíček mých střelených neteří. Jeho klepeta – nebo co to je – výhrůžně cvakají.
„Nechcete si radši něco zahrát?“ zkouším zoufale.
„Ne, chceme Bertíka,“ ujišťují mě.
Mám pocit, že sem zase dlouho na návštěvu nepřijdu…

Utíkal po pláži, ale neohlížel se. Slyšel jen děsivé klap… klap…
Běhal každý večer, aby si udržel kondici. Dnes se však jeho nevinné odreagování změnilo v běh na život a na smrt.
…klap… klap…
Píchalo ho v boku. Byl na pokraji sil. Zakopl a svalil se do písku.
…klap… klap…
Konec. Dohnali ho. Několik klepet se ohánělo jen těsně u jeho obličeje.
„Nechte mě,“ křičel z plných plic. „Já nechci. Dejte ty klepeta pryč!“
* * *
„Zlato?“
Zaslechl známý hlas.
„Mami?“ Pomalu otevřel oči. Nikde žádní krabi.
„Vstávej! Svatebčané přicházejí. Musíš se připravit, jsi přece ženich.“ Dořekla pyšně a nachystala mu oblek.

Potácel se liduprázdnými ulicemi. Trvalo mu to déle než obvykle, protože několikrát špatně zahnul, či najednou pocítil potřebu zvracet. Kamarádi v hospodě jej ale ubezpečili, že je naprosto v pořádku a těch pár metrů přece dojde.
Když kostelní zvon třikrát odbil, dosáhl cíle.
Zašmátral v kapse a vytáhl klíče. Zaujatě si prohlížel klíčovou dírku. Nakonec zabouchal na dveře.
„Mýýý-škit-škooo!“
Rozsvítilo se světlo.
„Honem, z-zlato, musím č-čůrat,“ vykoktal a začal se smát.
Dveře se otevřely. Nebyla tam však myška ani zlato.
Zpoza dveří vykoukla starší žena v županu, zaškaredila se a pravou nožkou provedla výkop.
* * *
Nápis Baťa navždy zdobí jeho tvář.

Na svou starou sekretářku se mohl stoprocentně spolehnout. K podpisu mu nikdy nepodstoupila nic špatného. Práce se pro něj už stala vlastně jen večerní záležitostí, kdy celou tu připravenou hromádku orazítkoval a podepsal. Málokdy se snížil k tomu, že by dokument četl, nebylo proč. Proto neměl vůbec radost z toho, že sekretářka odchází na mateřskou. Zastoupit ji měla nějaká mladá fúrie, které z očí nekoukalo nic hezkého.
S cigaretou v puse přelétl první dokument, druhý, třetí, sedmý, nic. Začal se uklidňovat. Užuž málem mrsknul razítko i na předposlední dokument, když… Ta nebetyčná mrcha! Razítko k prodeji své firmy opravdu nedá.

Archeolog pečlivě štětečkem oprašoval nános jemného prachu ve čtverci D8. Lopatkou nabíral prach do sáčků pro pozdější laboratorní zkoumání. Odkrýval hrob válečníka z doby velkomoravské a jakákoliv chyba by mohla poškodit cenný nález. Náhle se zarazil, když odkryl kus kamenného podloží. Co to tady je? Nový nález očividně vybočoval z řady. Otisk?
„Oto! Zavolej profesora Boháčka! Ale rychle.“
„Co se to děje kolego?“
„Podívejte se na tohle!“
„To není možné! Přineste mi encyklopedii! Cože? Ne tuhle, tu o druhohorách!“
Asistent se usmál, když si vzpomněl na dlátko s kladívkem schované v batohu. Tohle těm páprdům na chvíli pořádně zamotá hlavy.

Vášnivý zahrádkář Benjamin Vítámvás táhl na svoji zahradu dvě basy piva a všichni sousedé nevěřícně kroutili hlavami. Benjamin byl totiž zapřísáhlý abstinent. Nyní si však v časopise přečetl, že pivo je vhodnou nástrahou na slimáky, kteří se toho roku enormně přemnožili.
Benjamin nelenil a zakrátko měl okolo všech záhonků vsazeny kelímky a v nich nalito pravé plzeňské pivo. Jednu láhev však úplně nevyprázdnil a tak si zkusil loknout. Safra, to vůbec není špatné, pomyslel si. A jak to v tom horku hasí žízeň, říkal si po další lahvi.
Probral se, když už svítily hvězdičky a do zad jej studily dlaždice.