Krutá realita

Vzpomněla si na své internetové začátky. Připojení získala až docela pozdě. Od kamarádů měla zjištěno, že první, co zaručeně musí udělat, je založit si icq. Jak to je dlouho? 5-6 let? Ještě dnes si vybavuje svůj skromný seznam přátel, který se rozrůstal. Neustálé otravování od stále více neznámých lidí ji donutilo na icq na dlouhá léta zapomenout.
Období zkouškového má ale svoje. Ať už je to televize, nebo brouzdání na internetu. A tak ji napadlo podívat se, co dělají staří „přátelé.“ Obstarat staré heslo byl sice trochu problém, ale za další důvod, jak se ulít od učení, to přece stojí…

„Myslíš, že to bude fungovat?“
„Jasně, brácha je vystudovanej chemik. Ta barva je naprosto nesmytelná a neodhalitelná. Budou z nás boháči. Jen si představ ty možnosti. Jenom lidi z reklamy nám utrhnou ruce.“
„O to strach nemám. Spíš jestli nebude problém s autorskými právy nebo tak něco.“
„Nezapomeň, že jsou ze Švýcarska. Víš, co to znamená? Jsou neutrální. Bude jim úplně jedno, co tu děláme. Teď radši zajeď do toho JZD.“
„Obžalovaní se tímto odsuzují ke dvaceti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a úhradě škody ve výši jednoho miliónu korun.“
„Já jsem ti říkal, že barvit krávy na fialovo je blbost.“

Vážené slečny,
není nejlepší nápad používat k cestování vlak, pokud je vaše dokonalá postava obepnutá v černých minišatech, které na hrudi mají volný kruh a ukazují více než padesát procent vašich ňader.
Rozhodně to není dobrý nápad, pokud plánujete s kamarádkami sednout si do kupé k nebohému chlapci a uvedete se rozhovorem:
„Jana má skvělý výhled!“
„Mám problém se ti dívat do obličeje!“
„To všichni, krom Petra.“
(Netuším kdo je Petr, ale je gay.)
A jestli budete mít milionový nápad říci: „Jsou ti vidět kalhotky.“ (Červené!) Tak vězte, že jste odsoudily nebohého mladíka k fascinovanému zírání na krajinu.
V tunelu!

Tafefobie je odborný termín pro chorobný strach z pohřbení zaživa. Tato nemoc se těžko léčí, už jen proto, že postupné navykání moc nepřichází v úvahu. Alespoň není jisté, jestli by pravidelné cvičné zasypávání v rakvi přineslo kýžený účinek. Tedy zmírnění obav, že bude dotyčný chudák ležet v zahřebíkované rakvi, bušit do víka a řvát „já nejsem mrtvý!“. Občas je možno zaslechnout názor, že pomohou pravidelné výlety do krematoria. Objednávka pohřbu žehem minimálně anuluje možnost, že se člověk zaživa dostane pod zem a stane se krmivem pro červíky. Je tu ale veliká šance, že si pacient tímto stylem léčby vytvoří pyrofobii.

Napřed byla neděle, blblo připojení k internetu a venku bylo hezky. Potom se mi chtělo spát, tak jsem to zalomila hned po desáté s tím, že ráno prý je moudřejší večera. Hned po snídani zazvonila pošťačka a přinesla reklamaci vyúčtování, na kterou bylo nutno zpracovat dvoustránkový elaborát s třístránkovou tabulkovou přílohou. Pak najednou bylo poledne, takže jsem rychle musela zpracovat hospodaření pro SRPŠ a doběhnout s ním na kopírku. Následovala schůzka s ředitelem školy, rada rodičů a rodičák plnej stížností. Totálně vyčerpaná jsem právě dorazila domů a můžu vám říct, nechat si tohle téma na večer byl fakt milionový nápad.

Milionový nápad. Přijde jednou za sto let a při nejlepším ho zase rychle zapomeneme, nejlépe uprostřed si řekneme, co že to vlastně počítáme/píšeme/kreslíme, vždyť to nemá ani hlavu, ani patu a skončíme. To je asi ta prostřední verze, že ano, horší je, když nás osvítí múza, daruje nám něco naprosto geniálního, ale on je večer… Známe to, známe to všichni, do rána si nepamatujete zhola nic, a to je pak smutné, ta skleróza se nevyplácí…
Nejhorší případ jsem asi já, možná sice dostanete milionový nápad, jenže potom to přijde… Dokonalé! A nakonec jste stejně tak líní, že nenapíšete ani čárku…

„Mě to nebaví! A bolej mě nožičky!“
„No tak, vydž, až přejdeme táhletej pískovej val...lalalá!“
„A mě se chce čůůůrat!“¨
Kývnu na Sýkoru. Spolu s ní zajdu dál od světlušek a rozbalím mapu.
„Hele,kdybychom to vzaly tudy a pak tudy…“
„Né, vezmete to tamtudy…“
„Hlavně abychom se dostaly na vlak.“
Po chvíli nastoupím před světlušky.¨
„Dámy, změna plánu. Z důvodů nespokojenosti zbytek cesty do tábora pojedeme-“
„Hurá!“
„A Keckale, kam jde ten malej vlak!“
„Nasedej a mlč!“
Pozoruji, jak se vlak pomalu rozjíždí. Najednou mi pípne esemeska:
Očekávaný příjezd do tábora 22:30. Dobře se bavte, mi mezitím vyžereme zásobák.
Zrádkyně!

A sakra.
Nemůžu vstát.
Nechávám se zvednout z postele jako nejhorší lazar.
Jakmile jsem ve svislé poloze, už zvládnu všechno. Ale nechápu a nadávám. Záda neskutečně bolí.
Odhodlávám se. Po snídani zajdu k odborníkům.
Čekání. Kartička, občanka. Další čekání. Ordinace. Žádanka. Čekání.
Jdu se fotit. V röntgenovském spektru, samozřejmě.
Prý zablokovaná páteř. Dostanu tu krásnou věc, která vypadá, jako když máte krk v sádře. Ve skutečnosti je z molitanu potaženého nějakou umělou látkou.
Navíc mi do suchého zipu, na který se to zapíná, chytili vlasy. Au!
A sakra.
Ta věc mi rve bradu násilím nahoru. Takže to bolí ještě hůř.

Naučila se vyhledávat samotu. Bylo to tak lepší. Neodvážila se jít za školu, ale odpoledne se toulala po lesích za městem až do setmění.
Spřádala příběhy o věrném přátelství a vyprávěla je sama sobě.
Nosila ve vlasech vřes a louskala plané oříšky.
Protože jí spolužáci ničili sešity.
Protože holky se jí smály.
Protože si na ni zasedla učitelka.
Protože ji mlátil bratr a sestra na ni lživě žalovala.
Protože jí otec nadával a matka prohlašovala, že z ní nikdy nic nebude.
Nechtěla věřit, že je bezcenná, ale... věřila.
Až ve třiceti pochopila, jak hluboko jí do očí otiskli cejch oběti.

Seděla jsem nad počítačem a uvědomovala si, že letošní DMD jsem totálně nezvládla. Zatímco loni jsem dokázala psát v jednom jediném fandomu a téměř každé téma, letos mám za sebou drabblů jen kolik spočítáte na prstech jedné ruky. Zaobírám se tím, jak můj život poběží za x let, ale nejsem schopná vyšetřit si v tom plánování deset minut na naplánování sta slov? Někde jsem udělala chybu. A pak mne to napadlo. Přímo milionový nápad! Když ode dneška i s bonusy dokážu napsat všechna další témata, má budoucnost bude v pořádku. A když ne...? No, tak daleko jsem, přiznávám, ještě nedošla...