Krutá realita

Sláma na podlaze prázdného chléva zašustila, když po ní přeběhly malé bosé nožky. Dívenka s žuchnutím dosedla za velké vědro. Ne poprvé.
Měla takový strach. Přerývaně dýchala, srdce jí bušilo, po tváři stékala slza a občas se ozval vzlyk. Utřela oči do rukávu umolousaných šatů a naslouchala a snažila se být co nejvíc potichu.
Koleno si rozbila, když běžela dvorem. Teď ji rána bolela a po holeni bloudil pramínek krve.
Kroky.
Vrzla vrata, v nich vrávorající silueta. Vzduchem proletěla láhev a kousek od dívky se roztříštila na tisíce kusů.
Spona pásku cinkla o zem.
„Tak ty se budeš schovávat, spratku?!“

Hluboká noc. Křesomysl a Oldřiška Třasořitkovi tvrdě spí v ložnici v patře jejich domu. Náhle Křesomysla probudí vrznutí. To zní jako dveřní panty. Po dalším zavrzání se budí i Oldřiška.
"Třasořitko, běž se podívat dolů!", zavelí mu.
Co mi zbývá, chlap jsem tu já, pomyslí si Křesomysl a sestupuje po schodišti. V kuchyni si bere proti vetřelci sekáček na maso. A tu již vržou a hýbou se dveře přímo vedle něj. Třasořitka napřahuje sekáček.
"Zadrž, vole!!!", slyší hlas svého tchána.
"Tatínku, co vy tady?"
"Doufám, že teď už ty panty konečně namažeš a budeš se o ten barák starat, chlape!"

„A teď co?“
„Máš to tu nakreslený!“
„Ale miláčku, víš, že těm návodům nerozumím.“
„Hlavně, že se umíš hrabat v autech. Prostě zašroubuješ tyhlety... bazmeky sem do těch děr.“
„Vždyť to sakra nejde! Já nechápu, kdo tam ty díry vrtá a kdo vymejšlí ty návody?! Uf, no jo, už to asi je.“
„Ukaž! Né, děláš to blbě! Ty dvířka jsou hrozně rovrzaný, musíš to přece víc utahovat!“
„Víc to nejde!“
„Ale jde, dej to sem.“
...
„Jáááááúúúúúúauauau!!!“
„Víš, miláčku, kdybys netrvala na tom, že to smontujeme teď, a počkala, až koupím křížovej šroubovák, neudělala by sis tím plochým díru do ruky...“

Věděla, že její důvody k hádce a rozchodu s Radimem byly malicherné, ale vyřčená slova už nešlo vzít zpět a ona nepředpokládala, že by jí dokázal odpustit. Takže když jí na první jarní den přišel dopis „moc se mi po Tobě stýská, jestli nám chceš dát ještě jednu šanci tak čekej na Velikonoční neděli v pravé poledne u orloje“, neváhala ani chvíli. Deset dní strávila jako v transu a na náměstí čekala o půl hodiny dříve. Ale Radim nikde. Zoufale se rozhlížela a pak užasle vykulila oči na ciferník ukazující jednu hodinu. Proboha proč ji nikdo neupozornil na letní čas?

Ó jak tě zbožňuji! Tvé nekonečně dlouhé nohy, které se zelenají jako něžná květinka po letním deštíku. Tvůj pevný stisk, který nasvědčuje, tomu, že i ty opětuješ mé city a vášeň, kterou přímo planu. Tvé tělo! Za celý život jsem neokusil nic tak skvostného a nikdy již takovou nádheru nepocítím. Vím, co mě čeká, ale naše láska je silnější než obavy o moji budoucnost. Vrchol našeho spojení se blíží. Zalykám se slastí a naposledy pohlédnu do tvých očí. Když se do nich dívám, mám pocit, že se utápím v nekonečných hlubinách. Pak mi jediným pohybem utrhneš hlavu a já umírám.

Černočerná tma. Téměř absolutní ticho, přerušené jen občas tichým zachrápáním z ložnice rodičů. Hlavně neusnout. To uběhlo teprve deset minut? Ještě zbývá dvacet. Neusnout, neusnout, neusnout. Zašmátrat a přitáhnout si kopičku oblečení připravenou u postele. Jedna nohavice, druhá, sakra kde je druhá ponožka? Tady, dobrý, teď podprsenku, tričko a mikinu. Proplížit se oknu, nahlédnout škvírkou v žaluziích, fajn, David už čeká před domem. Přeťapkat do předsíně, našmátrat boty, stáhnout bundu z věšáku. Pomalu zmáčknout kliku, otevřít dveře. KŘŘŘŘŘ! Za zády otcovo: „Ty někam jdeš?“ Ach jo, na co jsou dokonalé plány, když je dokáže zhatit taková blbost jako vrzavé panty?

"Kopni ma!"
"Ešteže čo! Čarovné slovíčko je kde?"
"Hm. Prepáč. Tak teda, mohla by si ma, prosím, kopnúť?"
"Pche. To je zas niekto zdvorilý, len keď niečo potrebuje, všakže. Ani ma nehne, kopni sa sama."
"To nepomôže."
"Čo mňa je po tom."
"Tak nekopneš?"
"Nie."
"A Starý zákon ti niečo hovorí?"
"Hm."
"Veď vieš, oko za oko... Takže ja ťa teraz trošičku nakopnem, a ty mi to potom vrátiš, platí?"
"Neplatí. Ja ťa dnes kopať skrátka nebudem. A s teológiou na mňa láskavo nechoď."
Mrcha Múza, neukecala som ju. Nekopne a nekopne, takže dnes to bude BJB ako z praku.

„Hlavní město Polska,“ optal se mne táta.
„Varšava.“
„Hlavní město Běloruska?“ pokračoval dál.
„Minsk!“ odpověděl jsem hbitě.
„Turecka?“
„Ankara.“
„Řecka?“
„Athény.“
„Lotyšska?“
„Sofie.“
„Špatně!“ zamračil se nespokojeně táta. „Znovu. Hlavní město Lotyšska?“
Chvilka přemýšlení. Pak se mi na tváři rozlil úsměv.
„Riga!“
„Hmm,“ dostalo se mi v odpověď. „A Bulharska?“
„Sofie?“
„To se ptáš? Nebo odpovídáš?“
„Odpovídám.“ Poznamenal jsem, ale jistý si nebyl.
„Hmm,“ zabručel opět v souhlas můj drahý zploditel.
„Hlavní město Makedonie?“
„Makedonie?“ zeptal jsem se s údivem.
„Jo! Makedonie!“
„Nevím,“ přiznal jsem po pravdě.
V tu chvíli, mne otec slabě nakopl.
„Skopje! Pamatuj si to pitomče. Skopje!“

„A už jsi jí to řekl?“
„Co jako“
„No, že ti na ní záleží…“
„Ale tak to vůbec není…“
„Srábotka! Abys nelitoval…“
Ten krátký dialog nemohl Petr vypudit z hlavy ani pařením hry, ani griotkou. Ta mu snad dodala odvahy, když chňapal po bundě a ve značně podroušeném stavu usedl za volant. Nebyl si jistý, jestli jede vůbec správně, ale věřil svému srdci. Tedy svému srdci, vlastně mu už nějakou dobu nepatřilo. Tolik by chtěl vědět, jestli i to její patří jemu.
Takové štěstí ale neměl. Griotka byla sice dobrým přítelem, když ho nakopla k činu, ale za volantem zabijákem.

Jak krásně zářilo! Již z dálky mne vábilo! Nádherné. Úžasné. Dech beroucí! Něco tak skvělého jsem v životě neviděla! Bylo to, jako když jsem se vyklubala z vajíčka a poprvé spatřila svět. Až na to, že teprve teď jsem poprvé spatřila svět v celé své kráse! Vše se najednou zdálo nějak hezčí.
---
Je tohle láska? Je tohle cit? Je to to samé, co cítím sama k sobě a svým bratříčkům a sestřičkám? Alespoň je to stejně jasné a zářivé! Musím se k tom dostat blíž.
---
A pak světlo pohaslo, ďas mořský zavřel tlamu a za rybkou se slehlo širé moře.