Krutá realita

Ať už válčí kdo chce s kým chce, výsledek je vždycky stejný. Nejdřív přijde bitva, pak přenášení zraněných do lazaretů, kde se o ně postará nějaký ten anděl v bílém, a nakonec kopání.
Řady jam se zakusují do hlíny, až bojiště vypadá jako kus drahého sýra, který si žádný z nich nemůže dovolit. Z vojáků se stávají obyčejní dělníci, od rána do večera u lopaty. Rup a šup, teď už je jedno, jestli je to kamarád nebo nepřítel - všichni zahučí do mělkých hrobů a když mají štěstí, někdo jejich ostatky pokropí svěcenou vodou ještě než kopáči začnou házet zemi zpátky.

Prokop Vykopal měl potíže najít práci. Kolikrát by se kopl za to, že nestudoval šikovnější obor. Neměl holt povahu zlatokopa. Vzal mizerně placenou práci u známého šéfa, pořád lepší, než dělat kopáče. Ačkoliv možná i ten bere víc než těch pár ukoptěných korun. Šéf chce zaměstnance, kteří kopou za jeho tým, ale sám do nich akorát kope. Prokop se dlouho nemohl dokopat k dalšímu shánění práce, když už ho tolikrát odkopli. Má pocit, že ho od normální společnosti odděluje hluboký příkop. Nedávný kopanec od šéfa ho však nakopl. Snad zakopne o lepší příležitost a konečně tomu kopytu šéfovskýmu nakope zadek.

Mňá.
Ticho.
Mňá!
Zachrápání. Postel vrže.
*škráb škráb*
Zavrčení. Přetočení se na druhý bok.
Mňáá!
osoba: Ty chceš zase pod deku, ty obludo? Nepřej si mě a koukej zmizet!
Chvíli je klid.
Mňááá!
Ťapkání po parketách, jemné škrábání drápky, rýhy.
Prozkoumávání, jestli na stole neleží šunka, shození Parkera pod stůl.
Šunka zkonzumována, stůl částečně namaštěn tukem.
Čínská váza posunuta o pár centimetrů doleva.
Mňááá? *tlapk!*
osoba: *probouzí se a mžourá na kocoura, který spokojeně sedí na okraji postele*
osoba: Ty už jsi to zase udělal! No počkej! Tentokrát ti to vysvětlím pořádně!
*...*
*...*
*...*
Kocour leží na boku vedle postele.
Nehýbe se.

Vypadala, jako by proplakala pár kapesníků. Pod okem měla obrovskou tmavě červenou skvrnu; jak ji pozoroval, černala a zvětšovala se, oko samo bylo zarudlé, taky nos se zdál poněkud oteklý - byl by přísahal, že na špičce vidí kapičku.
Jak proti němu šla, lehce vrávorala.
Ale co se jí mohlo stát? Tohle není žádná opuštěná krajina a je krátce po poledni.
„Slečno, co se… můžu vám nějak… pomoct třeba?“ Opatrně popotáhla a bezděky rukou zalovila směrem k podlitině. „Nee, já jsem…“
Trvalo chvíli, než to z ní vytáhl. Při kurzu „Nadojte si mléko vlastníma rukama“ v místní ekofarmě měli bezpečnostní incident.

Známe to asi všichni a kdo ne, tak jeho smůla. RPG textové hry otřásají vědomím a svědomím všech generací, dokážeme u nich sedět celý den, diskutovat a smát se legračním situacím, ale kdo z nás doopravdy ví, co jsou naši spoluhráči zač? No přeci chaty, nejoblíbenější místnost každého lenocha či ochotného hráče…
Diskutujeme o všem, o květinách, o orientaci našich postav, o lásce, co k sobě chovají… A už jsme prodiskutovali všechny svoje děti, a dál nás nebaví… Ignorace.
Když tu náhle, zajímavé téma, výstřel do tmy, hltáme každé písmeno… A ten chat? Jedno kopnutí, jen jedinkrát a přesto… Naštve!

Venku bylo docela hezky, takže jsem se na seskok vcelku těšil – jen kdybych s sebou pořád nemusel tahat tu bandu zobáků. Byli vykulení, těkali očima sem a tam, a když se konečně rozsvítilo zelené světlo, vůbec se jim do skoku do prázdna nechtělo.
„Tak dělej, nemáme na to celej den!“ popohnal jsem prvního.
„Já ale nemůžu,“ zkusil chvějícím se hlasem.
„Ale to víš, že můžeš,“ obrátil jsem oči v sloup a pořádně toho zelenáče nakopl do zadnice, až zmizel kdesi pod letadlem.
Jen mi ten blbec neřekl, že aby fakt nemusel skočit, vzal si místo padáku jen batoh s polštářem.

Je ledově klidný. Mechanicky pracuje s krumpáčem, čas od času ho vymění za lopatu. Nepotí se, nezadýchává, je mu dobře. Ty hlasy v jeho hlavě utichly.
Vyhlédnul si jí už před týdnem. Vypadala jako malý andílek... drobná, modrooká blondýnka. Sledoval jí každý den, chodil za ní až domů. Bydlela v rodinné vile, stranou od ostatních... ideální objekt.
Nejdřív plánoval, že by mohl chtít výkupné, ale nakonec od toho upustil. Byla až příliš sladká.
Teď je tu s ním, les kolem šumí a ona čeká, až jí uloží.
Pozvedne krumpáč a posledním kopnutím dokončí hrob, kde bude jeho malý andílek odpočívat.

Říkají mi Čistič. Viktor Čistič. Kdykoliv vyjdu ze svého domu, každý se zděsí a upřímně se modlí k bohům, aby to byl někdo jiný, jen ne oni. Ale žádný bůh je nevyslyší. Čísla jsou neúprosná.
Ale já přitom svých činů upřímně lituji. Jejich nenávist mě zraňuje. Neví, že nemám žádnou jinou možnost? Jsou to buď oni, nebo já. A já se nikým rozhodně vyhodit ze hry nenechám. V tento okamžik neznám bratra. Ani otce. Prostě nikoho, kdo je u stolu se mnou.
„Jujda.“
„U všech svatejch! To už je popátý! Necháš mě alespoň s jednou figurkou dojet do domečku?!“
„Promiň…“

Chodili spolu měsíc. Byl úžasný, nespěchal, trávil s ní hodiny držením za ruku po parcích, výstavách a kinech. Takže když dnes řekl: „Přijď ke mně domů a uděláme si romantický večer“, její srdce plesalo v představách večeře při svíčkách. Dnes mu dá všechno, cokoli. Vykoupala se, navoněla a načesala, a oblékla nové šaty. Se srdcem v krku zazvonila u jeho dveří. Usadil ji v obýváku na gauč a naklonil se. Očekávala polibek; on ale jen sáhl po dálkovém ovládání a pustil televizi a DVD. Strávili večer sledováním Titaniku. Nemohla se zbavit pocitu, že její touha dnes našla smrt v hlubinách.

Ve vedlejším vchodě je porušená kanalizace, odpad neodtéká. Před domem stojí kontejner na očekávanou suť, nastupují kopáči, v plánu je několikadenní odkrývání a hledání závady. První kopnutí, druhé. Šok. Kromě podepření dvěma třiceticentimetrovými betonovými pásy visí celá podlaha vestibulu ve vzduchu. Pod vrstvou dlaždiček je metrová díra. Kopáči jásají, kanalizace volně leží na dně. Zásyp zřejmě zčásti sedl, zčásti ho před deseti lety vyplavila povodeň. Já nejásám. Není důvod, proč by to v našem vchodě mělo vypadat jinak. Sakra, není důvod, proč by to pod mým přízemním bytem mělo vypadat jinak. A tak mám nové předsevzetí: dnes se učím létat.