Krutá realita

V posledních týdnech se naučila být na sebe tvrdá. Když vstávala po sedmé, považovalo to div ne za hřích, ale to se stávalo výjimečně. Ani budíka k tomu nepotřebovala, tak bylo její tělo naprogramované. Snídaní jí bylo cvičení a někdy černý čaj. Pak se jen učit, pomoci něco mámě, občas se trochu najíst, učit, rotoped a zase učit. Na desátou se jí, pravda, trochu zavírali oči. V té chvíli zavírala knížku a dopřála si trocha té zábavy, ale s mírou, nemohla jít spát pozdě. Její nejbližší ale věděli, že není zvláštní nebo nadpozemská. Jejich domácnost byla prostě dobře zásobená Redbullem…

Is anyone there?
Who is it?
Just a man…
Makes two of us, then. What's your crime?
I stole bread. My little sister hadn't eaten in three days…
These are hard times…
What's yours?
I murdered.
…
It's always the same. You don't know anything.
No, I suppose I don't.
(sighs)
How many?
How many what?
How many did you kill?
Does it matter?
Not anymore, I guess.
How many years did you get? For stealing.
Fifteen. Maybe they'll let me go sooner?
(laughs) It's always the same.
What do you mean?
We're all dead.
I'm not dead!
As good as.

Všichni kolem něj chodili po špičkách a "Honzo tohle a Honzo tamto" a nechtěl by náhodou ještě jeden polštář? Ze začátku to bylo skoro příjemné - tedy alespoň tak příjemné, jak člověku v jeho situaci může být. Takový menší ego boost - Honza si připadal jako nějaký šejch s celým stádem komorníků. Časem mu ta pozornost ale začala lézt krkem, protože každá nabízená úsluha mu jen připomínala, jak bezmocný a neschopný je.
Když o něm v jeho přítomnosti začali mluvit jako by ani nebyl v místnosti, nevěděl Honza, jestli se vztekat nebo plakat.
Nejsem mrtvej!, chtělo se mu řvát. Jenom mrzák, krucinál.

Nejdřív zapíráte.
Pak se rvete jako blázen, protože vám nezbývá nic jiného než vztek. Všepožírající vztek!
Ničíte.
Sebe i ostatní, protože VY trpíte a ONI o tom musí vědět! Chcete, aby vás pochopili, aby vás SLYŠELI!
A když tohle přejde, smlouváte. Spínáte ruce, modlíte se k Bohu a jste ochotní udělat cokoliv, včetně obětování vlastní ruky, jen aby to přestalo!
Ale nepřestane...
Ve chvíli, kdy to pochopíte, najednou nic nemá smysl. Sebevětší oběť to nezastaví, ani to konečné smíření.
Zapírala jsem, vztekala se, smlouvala... Přitom jsem neumírala, ne doopravdy. Nejsem mrtvá, ale myslívala jsem, že by bylo lepší, kdybych byla.

Když zemřela, zemřelo něco s ní. Poslední měsíce hodně trpěla, věděla, že konec nevyhnutelně přichází a snažila se využít zbývající čas, jak nejlépe mohla - s ním a jejich dvěma dcerkami. Najednou tu bylo hrozivě prázdno. Večer, když uložil holčičky ke spánku, seděl sám v obýváku, poslouchal ticho a díval se do tmy. Sedával tam celé roky. Najednou v té temnotě zazářila jiskřička v podobě drobné brunetky, která se s malým synem zrovna přestěhovala do vedlejšího bytu. Přišla se představit a omluvit chlapečkův noční pláč, je s ním sama a nemohla ho utišit.
Tiše zašeptal do šera: "Přece ještě nejsem mrtvý..."

Z fyziky si pamatovala, že při tření vzniká teplo. Takže teď, když stepovala pod sjezdovkou a ruce jí začínaly namrzat, sundala rukavice a urputně třela. Výsledek teda nic moc, a při soustředění na tření rukou omylem přestala podupávat a začaly jí namrzat nohy. Jo, zase si někdy nabalí sportovce a nechá se pozvat na hory, tůdle. Celej den ten vůl jezdí po svahu, večer pak padne a na nic se nezmůže. Fakt bezva vejlet. A to blbý tření nepomáhá, stejně si vždycky myslela, že chemie je lepší. Tak vytáhla první placatku s rumem a kopla ji do sebe na ex.

„Takže za čtyři, slečno...“¨
Ztuhnu. Jako by mě hodil do ledové vody.
Cože???
Mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Propadám se kamsi hodně hluboko.
Takže celý ty tři roky strávený na přednáškách... nad učením... Celej ten rok dohledávání článků, za kterej jsem zjistila, že číst v angličtině není zas taková hrůza... A že s pomocí mě nezastaví ani ta proklatá francouzština... Tohle všechno bylo marný.
Nevidím pobavený výraz ve tvářích svých učitelů. Teprve oficiální oznámení výsledků mě probírá k životu.
Za dvě...
Výdech a nádech! Jako praštěná palicí se vypotácím z učebny. Ani nevím jestli se mám smát nebo brečet.

Byl to nápad za všechny prachy. Koupit si škodéra 120 za pakatel a ušetřit. Alespoň se to tak nejdřív zdálo. Potom jsem zjistil, že to nemá techničák. Nema problema, říkal jsem si, když jsem podmazával při STK.
Následně jsem zjistil, že jsou sjeté gumy. No co, nový gumy, tak je koupím, že?
Spojka byla nějaká vykloktaná. Na šestým vrakovišti mě dozorce nechal vzít docela slušnou.
Brzdový destičky na odpis. No, co se dá dělat, vyměnil jsem je.
Konečně jsem se rozjel a řítil se serpentinama. A došel mi benzín. To auto žralo víc než Alfa Romeo.
Škoda 120. Milionový nápad.

Tehdy se ti to zdálo jako skvělej nápad… Ono ale když je člověku šestnáct, se hodně věcí zdá bejt skvělejch; až časem přijdeme na to, že to tak báječný neni.
No ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem, takže si stáhneš vlasy do culíku a vrhneš se na hromadu prádla, kterou je třeba vyžehlit, zatímco mimčo spí. Pak rychle uvařit, přebalit mimino, na Facebook narozdíl od svých vrstevníků nemáš čas, protože manžel přijde domů a bude mít hlad…
Když se večer snažíš číst ve svitu linoucím se z manželova počítače, si říkáš, jestli by tehdy ten potrat nebyl lepší nápad.

Můj brácha Bob mívá občas dost praštěné nápady.
„Ségra, teď jsem četl článek o chlapíkovi ze Sacramenta.“
„No?“
„On normálně prodal dům, auto, všechen majetek. Pak jel do Las Vegas. Tam všechno vsadil na červenou, buď a nebo, a normálně vyhrál!“
„To je fajn a ty chceš prodat svůj walkman a skateboard. Tím myslím tvůj majetek končí a jet do Vegas?“
„Né, ale představ si to?“
„Pěkné, můžu se zeptat?“
„Jasně, na co?“
„Proč tak riskoval, když měl vlastní dům, auto …“
„Nevím.“
„Proč nevsadil třeba na dva sloupce, nebo jinou jistější kombinaci?“
„Nevím.“
„Jak se jmenoval ten časopis?“
„Vegasský sen.“