Krutá realita

Dnes má svátek můj manžel, můj syn a můj tatínek. Od včerejška jsem se snažila uklidit barák, aby nás pozvané návštěvy nepomluvily víc, než je bezpodmínečně nutné. Od půlnoci jsem pekla dvě kachny s tím, že dneska v klidu dodělám červené zelí a knedlíky. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že manžel zapomněl nakoupit materiál na knedlíky, manžel pro změnu usoudil, že je právě čas vymalovat předsíň. Zhruba hodinu před příjezdem návštěv, kdy jindy, že jo, a samozřejmě jedinou místnost, které se nedá při vchodu a východu z domu vyhnout. Zabít málo. Ale že má ten svátek, odložím to...

Táňa se zívnutím koukla na mobil. Celé odpoledne neustále drnčel a drnčel. Ona ale neměla vůbec na nikoho náladu, a tak ho nechala, tak jak je.
Doby, kdy mobil byl jejím nejvroucnějším přáním, dávno minuly. Zrovna tak už ani neměla potřebu každý rok měnit typ. Na paušálu by byla bývala prodělala, protože s kreditem dvou set korun vystačila i na tři měsíce.
Teď ji už mobil opravdu otravoval, říkala si, že by dost možná bylo lepší ho zvednout, aby měla pokoj, ale… Počkala, až mobil dozvoní a v pauze si nastavila na volání klidnější melodii, aby měla kulisu na učení…

„Říkám vám kluci, někde tady jsem to viděl. Napůl pes a napůl prase.“
Skupina chlapců vybavená loveckým náčiním prohledávala zříceninu starého domu.
„Nic tu není, zase sis něco vymyslel.“
„Podívejte! Támhle běží. Vidíte ho? Za ním!“
Tvor na nic nečekal a smýkl sebou so hlubin sklepa, následován tlupou chlapců.
„Mám ho! Držím ho za ocas!“
„Berte ho!“
„Klucí, on mě hryznul!“
„Rychle, hoďte na něj deku, ať neuteče!“
Netrvalo dlouho a kluci vlekli ze starého sklepa zmítající se kouli.
„Na světlo s ním, ukažte ho. Ale opatrně.“
„Míro! Ty jsi ale blbec! Vždyť je to ten ubožák jezevčík staré Zametálkové.“

The world is a terrifying place, full of dangers Kay is not ready to face. Every morning, he tries to convince himself that maybe today is the day, that it would be worth going out, especially on bright summer days. He imagines the sun could be wonderful.
Then Kay concludes that no, it's too scary and really, he would just get sunburnt, what with his stupid complexion.
And so he crawls back under the covers and returns to his books, living many lives vicariously and putting his own on hold, the way he has done for the past thirty years.

Dilema každého mého večera, kdy si spokojeně umírám pod dekou, jsem tak unavená, že dokonce ani do toho psiska nekopu, aby se klidilo z mojí postele (nemá ji co okupovat). A přemýšlím. Samo o sobě to zní trochu jak zázrak, jenže pak si člověk řekne, že by měl jít jako opravdu spát, že si z něj možná nedělají legraci. A ve stylu všech filmů, všech pohádek (nepočítám filmy, na které jsem moc malá) se zakryje pokrývkou. Jenže ono je trochu vedro. Tak se odkryjeme, ale kam se schoval náš dojem estetický? Utekl?
Pod dekou, nad dekou, kdo se má rozhodnout!

Umaštěný umolousaný týpek.
190 cm od hlavy k patě. Na hlavě deka - zplihlé zplstnatělé dredy.
A pod dekou mozek, který by mu všichni geekové a nerdi mohli závidět.
To co BBC Sherlock předvádí ve filmu, Jerome zvládal ve skutečnosti.
Pokud se s vámi bavil. Když jste mu přišli zajímaví, naklonili si ho nějakým pro něj zábavným problémem, byl oslňující.
Vydělával v sázkách na kurz měn, skoro vše utrácel za vysoce odborné knihy v některém z 65 jazyků, které plynně ovládal.
Letos by oslavil 35 narozeniny. Bohužel, v prosinci se mu ze samého přemýšlení mozek přehřál a explodoval.
Jen dredy zbyly.

Leželi spolu pod jednou dekou, protože mrzlo a protože jeden druhému byli jedinou spřízněnou duší, daleko v nepřátelském území. Byli nazí, protože každý voják ví, že oblečení jen zbytečně izoluje.
Povídat si nemohli a vlastně už nebylo co říct - jejich mise byla sebevražedná, jejich osudy zpečetěné. Co na tom záleželo, kdo na ně doma čekal, kým byli, než přišli sem.
Když voják T přitisknul své rty na rty vojáka M, šlo jen o zoufalý kousek osamělé duše toužící po útěše. Když se pod dekou dotýkali jeden druhého, byla to ta nejjednodušší cesta k úlevě. Anebo se možná milovali už dlouho.

„Jsme obklíčeni pozemními silami ze všech stran, plukovníku!“
„Musíte najít únikovou cestu, doktore!“
„To nepůjde, plukovníku, na orbitě je spousta mateřských lodí a šipky hlídají prostor nad městem.“
„Co to žvejkáš?“
„Když jsem nervózní, tak jím, Ronone.“
„Měli bychom se alespoň pokusit proplížit k jumperům.“
„Centrální věž je odříznutá, Teylo.“
„Musí být nějaký způsob, jak se zachránit!“
„Jo, tady doktor McKay ho určitě vymyslí.“
„Proč vždycky při průseru všichni koukáte na mě?“
Do obýváku vtrhla maminka.
„No já furt kde jsou všechny matrace! A co děláte s jídlem pod dekou? Já už vás v životě nenechám koukat na Stargate Atlantidu...“

Vážená redakce,
píši Vám, neboť jsem rozhořčena Vašimi nerozvážnými radami. Poté, co můj manžel Benjamin se rozhodl řídit vašimi radami a poprvé v životě kvůli slimákům zakoupil pivo a současně je poprvé okusil, byl rázem konec s jeho abstinencí.
Zatímco dříve naší zahradě věnoval veškerý volný čas, nyní jeho nemalou část tráví v restauračním zařízení. Vymlouvá se, že tam s dalšími štamgasty mimo jiné konzultuje zahrádkářskou problematiku, já však vím své.
Poraďte mi nyní prosím, jak jej dostat z vlivu toho neblahého fenoménu, kterým je hospoda a konzumace piva vůbec.
Jménem podobně postižených manželek i jménem svým
Uršula Xenie Vítámvásová

„Řekněte Á.“
„Buahuaha.“
„Dýchejte zhluboka!“
„CHRRR CHRRR“
„Nedýchejte.“
„Chrrr chrr.“
„Vyplázněte jazyk!“
Takhle vypadá má pravidelná každoroční prohlídka u doktorky. Na čtení písmen při kontrole zraku už rezignovala. Nechává si je ode mne psát, stejně jako jméno a datum narození.
Nahlédne ještě jednou do mé karty: „Píši Vám Zyrtec. Kde je lékárna víte?“
„Buahahamo,“ přikývnu. V lékárně si už zvykli, že je na jaře nezdravím.
Jenom jednou, v roce 2006, jsem si mohl s doktorkou normálně promluvit. Bříza ten rok vykvetla později, olše dřív, topol snad vůbec nekvetl, a asi 76 dalších druhů pylů se mi vyhýbalo.
„Nashledanou!“
„Buaahe bhem.“