Krutá realita

První den v první práci byl příšerný. Výslech od personalistky, školení o bezpečnosti práce, seznámení s pracovním kolektivem. Padesátimužným. Oplzlé pohledy, dvojsmyslné poznámky, rádoby nenápadné doteky. Byla ráda, když padla. Druhý den nezačal o moc lépe. Nevyspaně mžourala, na vstávání ve čtyři fakt nebyla zvyklá, sotva doběhla jediný ranní vlak, a na pracovišti ji čekala hora papírů na stole. Zvedla první, očekávajíc pracovní pokyny, a zírala: „Má Krásná Neznámá, lýbýš se my moc, chtěl bich tě lýbat...“ Dál nečetla, raději popadla druhý. „Přiť ve dvanáct k zásobníku, ukážu ti Nebe...“ Nechala hlavu žuchnout na stůl. Tohle bude teda zajímavé zaměstnání.

Na okraji města stála stará školní budova. Ze zdí se loupala oprýskaná omítka a děti už dávno někdo vymlátil kamenem. Chodby zely prázdnotou a v zatuchlých třídách se místo lavic vršily leda odpadky.
Paradoxem bylo, že prázdná škola lákala děti daleko víc než škola v plném provozu; zde je na místě zamyšlení, zda děti skutečně odpuzuje škola jako taková nebo spíše její personál. Stará škola byla každopádně centrem pro bobříky odvahy a jiné společenské akce.
Znáte všechny ty vtipy o zapálení školy a podobně? Stará škola na okraji města byla každopádně tou jedinou oplakávanou, když přišel příkaz k jejímu stržení.

Pán si nechal přinést účet a zaplatil, samozřejmě nechal i něco navrch, jak se na pravého gentlemana sluší a patří. Po celou dobu ale nespustil oči z dívky naproti sobě.
Ta se culila od ucha k uchu a byla zvědavá, co se bude dít, kam odjedou tím krásným fárem, co čeká venku. Možná do jeho luxusní vily? Nebo snad na nějaké opuštěné místo?
Přijala nabídnuté rámě a také si nechala přirozeně pomoci do auta. Jaké bylo její zklamání, když auto zastavilo u jejího domova. On jen otevřel dveře, políbil ji na roku a zašeptal: „Budu se těšit příště, má nejmilejší.“

Nezamysl Rádsetoulal a Cecílie Šešulíková se zamilovaně vedou za ruce divokou přírodou. Tu se však zatáhne obloha, spustí se bouře, čerti se žení. Naštěstí nacházejí v blízkosti jeskyni. Bouře však neustává.
"Budeme tu muset přenocovat."
"Ty, Cecilko, přenocuj, já v žádném případě!"
"Neblbni!"
"Slíbil jsem tvým rodičům, že bez minimálně zásnub s tebou nikdy nikde nepřenocuji a to dodržím! Respektuji jejich starou školu."
"Je to extrémní situace, táta a máma tě pochopí."
"Neexistuje! Chlap slovo vždy drží a já nejsem žádný prd, který si hledá výmluvy!", praví Nezamysl.
Vyrazí ven a po pár krocích je zasažen bleskem. Dodržel však slovo.

Inzerát:
Má krásná neznámá, viděli jsme se včera na autobusové zastávce Kvákalkov, kolem 18.30. Ty – zasněné modré oči, dlouhé hnědé vlasy prosvícené zapadajícím sluncem, krásný úsměv; měla jsi červený kabát a černou sukni. Já - nesmělý trouba, básník, který spatřil Múzu, dva metry od Tebe, hnědé oči, hnědé vlasy, vysoký, v šedém kabátě. Nemůžu na Tebe přestat myslet, na to, že jsem Tě měl oslovit... Ozvi se!
Odpověď:
Čus já sem wčera byla na kwákáči w čerweným kabátě tak píšu asi sem to já. nezajdem zapařit??
*
S povzdechem zabořil hlavu do dlaní. Měl by se naučit svou příliš poetickou fantazii mírnit...

Přemýšlím si nad tématem Milionový nápad a ptám se mamky, jestli nemá nějaký nápad. Protože já ne.
Moje múza si totiž sbalila kufry, odjela kamsi do tramtárie a nezanechala adresu.
Takže, co s tím?
Mořím se s tím už týden a pořád nic.
A tak tu teď tak sedím a říkám si, že mi na dané téma nezbývá napsat nic jiného, než úvahu o tom, že nemám nápad.
Objektivně vzato... i to je nápad.
Nebo ne?
Takže můj nápad za milion je o tom, že nemám ani milion ani nápad.
Snad jen... tuhle trapnou úvahu.
Tak co, splnila jsem téma?

Rád o sobě tvrdil, že je ze staré školy. Jeho hlavním krédem bylo, že chlap má mít pleš, vousy a smradlavé nohy. Taky že mužskej patří do práce a do hospody, ženská k plotně. Buď na cestách mezi prací a hospodou žádnou ženskou nepotkal, nebo zapracovaly smradlavé nohy, fakt byl, že žil i v pokročilém věku sám. Nevadilo mu to, na co ženská u plotny, když dorážel domů s žaludkem přeplněným pivem. Na smrad okolo jeho bytu byli sousedé zvyklí, takže jeho nepřítomnost se začala řešit až ve chvíli, kdy si nepřišel pro výplatu. To už jeho tělo protékalo podlahou.

Jeden z pánov v šedom obleku sa obrátil k druhému a potvrdil: „Strhnúť. Na náklady majiteľky.“
Druhý pán výsledok zapísal na papier a zbalil ho do koženej aktovky.
Starenka prižmúrila oči a výhražne dvihla metlu. „Čo tým myslíte, strhnúť?“
„Mladá pani,“ prvý pán vysvetľoval. „Toto sú štátne lesy. V katastri o vás nemáme záznam. Nebolo vám vydané stavebné povolenie. Budete sa musieť vysťahovať. Toto tu,“ obrátil oči k plafónu, „pôjde dolu. Poklona.“ Zarazil si širák na hlavu a dal sa na odchod.
„Okrem toho,“ dodal druhý pán s rukou na dverách, „nikto vám nevydá kolaudačné rozhodnutie na stavbu z perníka.“

Cílem této výpravy měly být opuštěné doly na vrchovině. Zmínku o nich našli v kronice schované v archivu knihovny. Takové zapomenuté místo jistě stálo za prozkoumání.
Vlakem dojeli až do Říkonína a zamířili do zalesněných kopců. Starobylá mapa jim ukazovala cestu.
„Jseš si jist, že jdeme správně? Tohle místo vypadá povědomě.“
Byla už tma, když se prodrali houštinou na zarostlý násep.
„Podívej! To musí být důlní trať. Našli jsme to. Přenocujeme a ráno se vydáme na průzkum.“
Kanceláří Říkonínské stanice se linula vůně ranní kávy.
„Štefane, vezmi vidle a pojď se mnou. Zase nám na vedlejší koleji nocujou nějací čundráci.“

Táňa se zabořila s knihou do křesla. Už nevěděla, jak to mámě vysvětlit. Byla ráda, když si v sobotu po náročném týdnu mohla odpočinout, v neděli musela vstávat zase do práce. Ségra se raději flákala někde sama venku a otec? Ten si šel taky po svém.
Vlastně se mámě nedivila, že se cítí trochu mimo, když o víkendu zůstávala sama u televize. Proč ale její špatnou náladu odnesla vždycky ona? Mohla snad za to, že už nemají jako rodinu ke komu jezdit nebo že nemají na mámy vysněnou chaloupku? A lze nějak rozumně spojit rodina, škola, práce a vlastní zájmy?