Krutá realita

První se objevil tiše a nečekaně. Dobyl kvótu a pyšně se vztyčil, načež byl objeven, zdevastován a byly zahlazeny i poslední zbytky jeho přítomnosti. Ašak tento průzkumník nebyl sám, byl to pouhý předvoj silné a nevzdávající se armády. Následovala dlouhá léta tuhých, krvelačných bojů s vítězstvími i ztrátami na obou stranách. Až běh času, chemické zbraně i hrubé násilí boj ukončily a útoky se omezily na občasné partyzánské akce.
Jistě, ta invaze hormonů měla i kladné stránky, třeba že konečně měla prsa a zadek a přestala přepomínat obět hladomoru v Africe, ale stejně, to akné si její puberta mohla odpustit.

I plakali jsme nad smrtí Vysavce. Brzy však slzy zkratovaly mnohým z nás obvody, pročež jsme pro jistotu plakat přestali.
Vysavec byl zpopelněn i s celou kuchyní. Domnívali jsme se, že tak uctíme vůdce... navíc už tam dost smrděly zbytky jídla.
Leč potom zavládla dekadence v našich jednotkách.
Vrčeli jsme na sebe, tahali se za šňůry. Jen vibrátor, listotvav si v Kamasútře, spokojeně vrněl.
Náhle někdo zabouchal na dveře.
„Kdo tam?“ otázal se telefon.
„Jsme levné spotřebiče z Číny a tímto se ujímáme vašeho bytu!“
„Jsou jich tisíce,“ vzlyklo kukátko.
Měli jsme jedinou možnost.
Zapojili mikrovlnku, aby se ujala vedení.

Odpoledne začalo idylicky. Ležela na dece, opalovala se a ponořena v zajímavé knize vychutnávala ten klid nedělní siesty. A najednou byli všude. Vpravo, vlevo, vepředu i vzadu. Zdálo se, že v žádném směru se nenabízí úniková cesta. Zoufale se rozhlížela a hledala skulinku, kterou by proběhla do bezpečí. Doširoka mávala rukama a vykopávala nohama v marné snaze udržet si je od těla. Má se pokusit prorazit jejich sevřenými šiky? Ale kam potom? Ve slunci se zableskla vodní hladina. Ano! Schová se jim pod vodu! Tryskem proběhla nejřidším místem a skočila do bazénu. Invaze komárů na zahradu u rybníka letos začala.

Nikdy si neuvědomovala, jaký je lokální patriot, dokud neopustila domov. Začalo to vysokou školou v hlavním městě, které ji sice zaujalo množstvím zábavy i zajímavostí, ale bylo moc velké, neosobní, cizí. Ani po čtyřech letech si k němu vřelejší vztah nevytvořila a ráda se zcela nemoderně vrátila domů. Pak jí osud přihrál muže, který dostal práci na úplně opačném konci republiky. Omámená láskou šla za ním, ale ani manželství, ani noví přátelé ji s novým prostředním nesmířili. Pořád ji to táhlo domů, každé jiné město bylo v jejím srdci prostě až to druhé... Tak se vrátila a žije šťastně dodnes.

Na kraji lesa byly tři nory. V jedné žila králičí rodinka, ve druhé starý jezevec a ve třetí liška. Všichni se přátelili, malí králíčci říkali jezevci „strýčku“ a lišce „tetičko“. Jednoho dne mladý králičí kluk usoudil, že už je velký a založí si vlastní rodinu. Novou noru se mu kopat nechtělo, a tak zaškrtil starého jezevce ve spánku. U činu ho ale viděla liška. Proplížila se za postel a pohrozila králíčkovi nehybnou jezevcovou rukou. „Sakra, ten strýček je snad nesmrtelný,“ zařval králíček a chtěl jezevce dorazit. Když liška neviděla žádnou lítost, králíčka bez milosti sežrala. Takhle, milé děti, funguje policie.

„Dám ti jednu radu do života synu. Když se jí budeš řídit, dotáhneš to daleko.“ Děd odstrčil jedno z mnoha zaměnitelných vnoučat a pokračoval. „Zaprvé si nikdy s žádnou neupleť dítě. Dítě znamená konec. Spi si s nima, užívej si, ale vždycky s ochranou a rozumem,“ kynul stařík varovně prstem.
„Zadruhé nepij, když si s ženskou. Pak z tebe dostanou všemožné sliby. Třetí bod je důležitý. Aby ti neztloustla a nezlenivěla, nikdy ji nesmíš poznat blíž. Krásná znamená neznámá. Je to objekt touhy,“ dodal.
„Ale nejdůležitější je si nikdy žádnou nevzít, nebo si to vyžereš stejně jako já,“ zasyčel nakonec.

"Čau Honzo, přinesl jsem ti kafe."
Žádná odpověď.
"Ehm..., Honzo? Máš tu kafe."
Nic.
Jirka opatrně přistoupil ke kolegovi hrbícímu se nad deskou stolu. Položil hrnek s kávou vedle. Bez reakce.
"Můžeš mi říct, co tu vyvádíš?"
Honza se konečně probral.
"Jirko! Mrkej na to, něco jsem objevil."
"No to musí být sakra objev, že kvůli němu ignoruješ ranní povbuzovák. Co to -"
Jirka se zarazil.
"Můj bože..."
"Jo, to jsem říkal taky.
"Ta je tak..., tak nádherná."
"Úžasná."
"Perfektní"
"Koncertní."
"Dokonalá."
"Božská."
Na papíru se úhledným písmem skvěla rovnice s jedinou neznámou x. A byla to skutečně krásná, překrásná neznámá.

She was the most beautiful woman I have ever seen. I saw her in the garden, sitting on a bench. When I walked past, she smiled.
I joined her on the bench and we talked until the sun started to set and she had to leave.
*
I visit him every day and every day is the same, even though he doesn't realize it. It is a marvel, the way each day appears fresh to him, fading from memory when he lies down to sleep.
It is a curse, knowing that I'll always be just a beautiful stranger to my husband.

Hans byl pohledný, příjemný a jezdil super bourákem. Tak proč by se nenechala pozvat? Na kafe, na večeři a potom…
Všechno klapalo. Milostné hrátky byly více než uspokojivé, občas Hans dovezl hezký dárek. Jen na otázky ohledně rodiny odpovídal poněkud vyhýbavě. Postupně z něj vytáhla, že bydlí v historickém centru nedaleko gotické katedrály a že rád tráví s celou rodinou volný čas u řeky.
Konečně se jí podařilo vyjet za železnou oponu. Celý den hledala svého Hanse. Jeho rodinu nikdo neznal.
Pak jí to došlo.
Hans byl sice z Kolína, ale ne z toho nad Rýnem. Byl to český Honza…

Hodiny odbíjely jedenáctou. Filip u plesového baru si dodával kuráž. Do půlnoci ji osloví, sliboval si a dal si navrch dalšího panáka slivovice. Otřel si ubrouskem pusu a šel na věc. Pomalu se blížil k jejímu stolu, chtěl ji překvapit. Dívka ho ale zpozorovala a jala se k úprku. Přátelé ji upozorňovali, jak se na ni ten mladík celý večer divně kouká.
Srdce (i alkohol) Filipovi, že musí za ní. Tím dívku ještě víc vylekal, ale stále ji měl na očích. Dala se do tance s nějakým mužem. Jednou ranou ho srazil k zemi, ale jeho krásná neznámá stačila zmizet…