Krutá realita

Krčila se v šeru deky jako štvané zvíře skryté v koutu své nory. Ta deka byla jako kouzelná stěna zadržující svět; za ní byly dveře a za dveřmi hlasy. Ty věčně se hádající hlasy.
Maličká.
Pod deku vklouzl stín - představovala si, že tam vklouzl, o odstín tmavší než tma. Měl tvar klíče - jen ona mohla odemknout tuhle stěnu. Ten stín byl deštník před deštěm slov pronesených ve vzteku, oči, které nemají důvod k pláči, ruka, která nebila, ale hladila.
Maličká. Malá.
Stín ve tmě pod dekou.
Neublíží ti, neublíží. Tady jsi schovaná přede všemi. Neublíží.
Aspoň dokud se dveře neotevřou.

On her perfect day, she wears a white gown and carries a bouquet of white roses. White for innocence. Guests sigh when she enters, consummate grace.
She walks to the altar to the sound of the wedding march and stands by her fiance.
Then she spits at his feet, her saliva bloody.
Red on the cathedral floor, on her spotless dress, on the white roses. She pulls out her gun from the bouquet and shoots everyone, because they tried to sell her, because she's not innocent, because she doesn't care, because she's dying anyway. So why not make it fast.

Nová identita, nový začátek… Kolikrát jsem si tohle už řekla a jak to dopadlo? No vcelku asi dvakrát a povedlo se to jenom jednou, když se to tak vezme, tak i to je docela dost. Nosila jsem jinou přezdívku, psala pod jiným pseudonymem, podepisovala se jinak… No asi chápete, ale tohle tím básník říci nechtěl.
Jednoho dne přišel pád, no dobře, poeticky pojato to byl pád, ale jinak prostě další normální den, komentář od… To je jedno. A pak spousta slov, málo pochopení a pauza.
Nepsala jsem.
A pak se ve mně vzedmula vlna. A hada nahradila růže. Růži krev.

Odjakživa miluju růže. Jsou to moje nejoblíbenější květiny, vlastně jediné ozdobné rostliny, které mě v době svého květu přimějí zastavit se a prostě obdivovat jejich krásu. Nejraději mám temně červené, ale i u ostatních barev uznávám jejich kouzlo. Naprosto mě fascinuje dokonalá skladba jejich květů, hebkost okvětních plátků, tvar listů a zákeřnost trnů. A ta vůně! Svůdná, tajemná i stylová zároveň. Prostě, na rozdíl od obyčejných kytek, mají komplexní osobnost. Vůbec se nedivím, že se v současnosti staly symbolem lásky. Když si ale mohu vybrat, jestli chci k nějaké příležitosti dostat růže nebo kilo šunky, šunka je vždycky jednoznačným vítězem.

„Hej, ty tam,“ sykla Mařka směrem k vedlejšímu záhonku.
„Co je?“ odpověděla podrážděně Růženka. Ostatní růže neviděly vůbec rády, když se s ní vybavovala. Ach jo, měla ji ignorovat hned od začátku.
„Proč tak pichlavě?“ zeptala se Mařka a sama se uchichtla svému vtipu. Byla to veselá kopa, to o ní říkaly všechny rostlinky ve skleníku.
„Nechci se s tebou bavit. Jsi ošklivá. A květina má být především pro potěchu oka,“ řekla Růženka namyšleně.
„Dovolím si nesouhlasit. Ze mě budou mít lidi mnohem větší radost než z tebe,“ zasmála se Mařka. „Ostatně už brzo uvidíš. Jde sem dvounožec s nůžkami.“

Ještě jednou s láskou zkontrolovala obsah kufříku. Noční košile se zapínáním, hygienické potřeby, spodní prádlo, Bepanthen, voda, sušenky a kniha Naše dítě. A taky papírové plenky, vlhčené ubrousky, bavlněné pleny, povijan, košilky andělíčci a dupačky. Vše v odstínech růžové, s růžičkami, růžovými kanýry, stužkami a sámečky. Do termínu zbývá ještě deset týdnů, ale je lepší být připravena předem.
Dneska jde na ultrazvuk. Konečně zase uvidí svou holčičku! A nechá si udělat pěknou fotku do růžového alba.
"Pane doktore, ukažte mi prosím Růženku!" "Tak se podívejte, maminko, tady je hlavička, krček, ručičky, bříško, nožičky a ... jakže se ten chlapeček bude jmenovat?"

Nevěsta byla nervózní. Nemohla se posadit, pomačkala by si šaty. Nemohla chodit, umolousala by si šaty. Všichni kolem si připíjeli, ani to nemohla, nechtěla riskovat trapas před očima celého příbuzenstva. Očima hypnotizovala minutovou ručičku. Už jen půl hodiny… pak přejdou náves, vstoupí do kostela, kde řekne povinné „ano“.
Ženich byl také nervózní. Stav jeho šatů mu byl lhostejný, panáčků slivovice si pár dal. Před chvílí ale zjistil nemilou věc… a nebyl si jistý, který okamžik zvolit.
„Miláčku?“ přiblížil se ke své budoucí manželce. „Obávám se, že jsem doma zapomněl prstýnky.“
„Já tě zabiju!“
„Když myslíš, že to pomůže…“ pokrčil rameny.

Jsem ještě zelenáč. Než jsem přišel sem, do elitní jednotky, jsem si myslel, že jsem toho viděl a zažil již hodně. Jak jsem se mýlil! Tady slouží ti skutečně drsní hoši, kteří v budoucnu povedou naši říši ke slávě - kabátce plné medajlí a vyznamenání, jedna hvězda vedle druhé.
Jednoho dne bych chtěl být jako oni, i když je to ještě dlouhá cesta. Nikomu nemůžu přiznat, že se mi občas zvedá žaludek, když cvičíme a trénujeme - v předchozích jednotkách jsme vždy trénovali jen na loutkách, tady je ale všechno reálnější.
Ostatní si už zvykli. Já se svými pětatřiceti úlovky dost pokulhávám.

I just killed him a little. He didn't even bleed much, that's how sharp my tools were. I took the parts I wanted and then sewed him back together, you know?
I'm not some crazy psychopathic monster. I don't kill for fun, I do it because I need things. I usually sedate them, too, so they don't know what's going on, they don't feel a thing.
Only sometimes they piss me off, when they are truly evil - like that man who always parks so sloppily, with his car across the lines. Those I cut up while they can feel everything.

Jsou situace, kdy je partnerský vztah prakticky prvním krokem k vězení.
Jednou z takových situací je nakupování.
I když jsem žena, nakupování oblečení je pro mě horší než cokoliv jiného.
A když se k tomu přidá nakupování s partnerem, bývá na bolest hlavy a zoufalství zaděláno.
Navíc pokud máte pocit, že partner něco potřebuje, ale on ne, tak se snadno může stát, že návštěva obchodu bude na dlouhou dobu poslední.
Člověk může mít trpělivost, dobrou náladu a přesto bude mít chuť vzít nějaký ostrý předmět nebo klidně i tupý a tomu druhému prostě a jednoduše ublížit. Jinak řečeno – zabít málo.