Krutá realita

Problémem s uvízlou těžkou technikou problémy zdaleka neskončily. Byl to teprve začátek konce.
Zaměstnanci nedostali víc jak tři měsíce výplatu. Někteří už neměli ani na vlak, aby odjeli ze stavby domů.
Dodavatelé hromadně podávali žaloby a insolvenční návrhy. Dluhy firmy se vyšplhaly na tři miliardy.
V sídle firmy se přestaly zvedat telefony.
Občas přijel na stavbu ředitel. Na lidi v lepším případě jen arogantně řval. Myslel si, že ho ještě respektují.
Když pak jednou večer dostal deku, začalo mu mezi jednotlivými štulci poněkud opožděně docházet, že všechno má své meze.
Vyplatit si několikamiliónové odměny v téhle situaci vážně nebylo košer.

Opustil mne a nechal, hrál si na ptáčátko, co vylétlo z hnízda, nevracel se, jen se naučil a zmizel. Moje srdce plesalo s každým jeho návratem, ale ty nálady, ta nechuť lehávat na jednom loži mne ničila, systematicky jako dokonale promyšlený plán sadisty. A já se nechala, jako masochista do sebe bodat, ale už to nejde, nemohu pokračovat jako ubohá loutka toho, kterého miluji. Vždy jsem ho milovala a vždy pro mne bude smysl existence, ale nepůjde to. Musím jít dál.
Já vás milovala, byli jste moje rodina, ale teď…
Já píši Vám, co mohu říci? Co ještě mohu dodati?

V červenci většinou v Krkonoších nebývá pět stupňů nad nulou. Když jsem vykoukla z okna ve druhém patře, nedohlédla jsem na zem. Ticho, jen občas bylo slyšet, jak kapička dopadne na list, bílá tma.
Vyrazili jsme stejně, v létě tu ještě žádný zimou a hlady neumřel. Šli jsme sami opuštěnou krajinou, jen občas někde pípnul pták. Najednou se v mlze objevilo... něco. Temná hmota, něco velkého.
Roste to a obrysy se zaostřují. Bouda, strašlivě sešlá. Že chybí kusy střechy... chybí i balvany v podezdívce.
A takové to tu bývalo krásné. Smutně postojíme, poslední ohlédnutí.
Týden nato Petrova bouda "záhadně" vyhořela.

Inzerát:
Prodám boty, výška klínku 8 cm, barva vínová, velikost 38, foto přiloženo, cena 250 Kč, osobní převzetí v Kolíně, jinak poštovné 50 Kč.
Dotaz kupujícího:
Píši Vám, protože mě zaujal Váš inzerát. Potřebuju boty, ale výška klínku je dost vysoká, z toho by mě asi bolely nohy. Ve vínové barvě mám tričko, ale kabelky mám černé, tak by to asi vypadalo blbě. Velikost mám 38, ale boty si kupuju 39, aby mě netlačily. Cesta do Kolína by mě stála 234 Kč, to je nesmysl, a za tři stovky si stejně koupím boty u nás u ťamana. S pozdravem M.K.

"Ahoj, antilopo," povídá lev.
"Ahoj, lve," odvětí mladinká antilopa.
"Jakpak jsi se sem dostala?"
"Jsem ještě malinká, zaběhla jsem se mamince."
"Pomůžu ti ji najít. Myslím, že jsem stádo viděl."
"Děkuji ti, strýčku lve, jsi moc hodný. Sama bych je nikdy nenašla. Maminka říkala, že jsi zlý, ale to není pravda, ty jsi hodný."
"To rád slyším. Ale nemusíš mi děkovat, potěšení je zcela na mé straně. Pojď, měli by být támhle."
"Strýčku lve, teta říkala, že tu už žiješ hodně dlouho. Ty jsi nesmrtelný?
*Chramst! Trh! Žvýk! Žvýk!*
"Haha, já nejsem nesmrtelný, jen si umím bez námahy obstarat potravu.

Nový mladý perspektivní ředitel nadnárodní společnosti otevřel mail a nevěřícně zíral na jemu neznámá písmena:
Я к вам пишу – чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать…
Podepsána byla jeho asistentka.
Trvalo několik dní, než ředitel našel někoho, kdo mu mail přeložil.
Trvalo několik dalších dní, než se našel někdo, kdo mu vysvětlil, o co jde.
Perspektivní dynamický ředitel už nepotřeboval další dny k přemýšlení. Rychle se rozhodl a asistentka dostala výpověď.
Nešlo vůbec o to, že „co je v domě není pro mě“.
Asistentka nesmí znát něco, co nezná ředitel.

"Eriku! Eriku, co se děje?!"
"Jdou si pro nás! Bože, jdou si pro nás!"
"Ale kdo?!"
"Zachraň se kdo můžeš! Je jich tolik, berou každého druhého!"
"Eriku!"
"Pozor, už přicházejí!"
Zpoza rohu proutěného koše se vynořila zubatá příšera a zakousla se do nejbližší ponožky, která nestačila utéct. Bylo to ještě dítě, velká sotva po kotník. V mžiku z ní byly jen cucky.
"Můj bože! Utíkejte, utíkejte!"
Jenže nebylo kam. Oni přišli - hotová invaze - a zabili každého druhého. Půlka nebohých ponožek toho dne přišla o život.
David Kučera se značně otráveně prohraboval prádelním košem.
"Mamí, zase mi zmizely všechny levé ponožky!"

Milé Bravíčko,
píšu vám ohledně rady na jeden dopis. Hrozně se mi líbí jeden kluk co bude mít teĎkonc 14 narozky. Bych mu ráda popřála, samozřejmě anonymě, aby hned nepoznal že jsem to já kdo mu píše. Jak mám napsat klukovy aby pochopil, co k němu cítím?
Anonymka (12)
Milá Anonymko,
jdeš na to dobře. I když vlastníš úchvanýho mobílka a majlíky píšeš o sto šest, milostným dopisem svého miláčka potěšíš a je jedno, jestli bydlí na druhém konci republiky nebo vedle v bytě. Hlavně nezapomeň své přání zalepit do růžové obálky, potom mu už bude vše jasné.
Tvé Bravo.

„Myslíš, že je dobrý nápad mít otevřená okna, když máme rozsvícená světla?“
„Proč by nebyl, děláme to tak vždycky.“
„No jo, ale jsme v tropech.“
„Myslíš, že tu jsou komáři?“
„Nevím. Raději zhasneme a půjdeme spát.“
…o půl hodiny později
„Mám pocit, že slyším bzučení.“
„To se ti jenom zdá.“
„Nezdá, bzučí mi to přímo u ucha.“
„Už to slyším taky.“
„Rozsviť, tohle jim nebudu trpět.“
„Teď budou trpět oni.“
„Tyhle noviny jsou k tomu ideální.“
…po půl hodině urputného boje
„Myslím, že jsme vyhráli. Jdeme si lehnout.“
Bzzz, bzzz…
„Néééé, jsou tu další.“
„To nejsou komáři, ale krvelačné bestie.“

Já jsem originální! Já jsem divná! Já nevím co, tak budu urážet – budu originální! Jsem neotřelá! Jsem úžasná! Jsem jiná! Jsem zvláštní! Jsem perfektní! Jsem dokonalý! Nevím, co jsem! Mám schizofrenní osobnost! Mám nový mobil! Mám přítele! Nemám přítele! Přítel mě opustil! Našla jsem si nového! Jsem jiná než ostatní! S nikým si mě nespletete! Minout mě je těžké! Jsem patologická! Nejsem jako ostatní! Nosím jenom černou! Nosím o dvě čísla menší trička! Mlátím kluky! Směji se jako zebra! Hýkám jako osel! Kouřím! Piju! Fetuju! Nespím! Nejím! Pařím hry! Jsem originální!
Řveme všichni a ve výsledku… jsme stejní.
Invaze originality!