Zkušenost exilu

Zinaida Alexejevna má manžela a tři skoro dospělé děti. Naděžda si ji pamatuje jako neprůbojné děvčátko ze třetí lavice u okna. Přátelily se už tehdy. Zinaidu Alexejevnu, jejího manžela a všechny tři děti před dvěma týdny zatkli. Od té doby o nich nic neví. Chodila krmit jejich kočku; v neděli už to nevydržela a vzala ji k sobě.
Z dceřiny tváře ji pozorují Grigorijovy oči. Představí si, že by zatkli Juliju. Na dva týdny. A ona by o ní nic nevěděla. Měl jsi pravdu, Griško. Měl jsi pravdu.
„Zařídím ti povolení k návštěvě otce. Ať tě ani nenapadne se vracet.“

Já jsem znal nějakýho Širjajeva a ten vám byl z takovýho toho vědátorskýho kmene, magistr botaniky to byl. A tenhlecten Širjajev byl v Brně kustodem herbářů v Botanickým ústavu. A von se vám děsně nechtěl ženit, že prej mu jedna ženská nadosmrti stačila, děkuju pěkně, a vůbec, akorát prej by pak neměl čas na ty svý kytky a na ty on teda spánembohem musí mít čas vždycky. No a pak vám potkal jednu doktorku, Chuďakova se jmenovala. A von se vám do ní tak zbláznil, že jí furt nosil kytky a kdovíco ještě vyváděl, až z toho byl najednou ženatej.

Natáhla se po svém čaji a dlouze vydechla. Když ji slečna s miniaturní oděrkou na koleni půl hodiny přesvědčovala, že ji musí odvést do nemocnice, protože jinak určitě dostane sněť, ještě to přešla s úsměvem. Ten ji přešel hned u dalšího pacienta. Sennou rýmu považoval za španělskou chřipku a skutečnost, že poslední vlna proběhla před asi třemi lety pro něj nebyla žádnou překážkou. Mlčky zadoufala, že dnes už všichni nechají diagnózu na ní.
Další pacient přišel s poraněnou rukou – prý si to přivodil při sběru rostlin a do rány se mu dostala hlína – a po ošetření ji pozval do čajovny.

Dvacátého osmého listopadu – gregoriánského kalendáře; překvapivě rychle se naučil myslet v jeho datech – pobýval v Praze už pět měsíců. Pracoval v botanickém oddělení Národního muzea, ale v lednu měl odejít. Získal místo asistenta Botanického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Na Vánoce se ale pravděpodobně bude muset do Prahy vrátit; v Brně, alespoň pokud mu bylo známo, žádný pravoslavný kostel ani chrám nebyl.
***
Patnáctého listopadu – juliánského kalendáře; přepočet na ten nový se stále ještě nedokázala naučit – konečně přijela do Brna. Vánocům věnovala sotva jednu myšlenku. Mnohem důležitější bylo zařídit všechny potřebné formuláře, potvrzení a hromadu dalších, více či méně zbytečných, papírů.

Naděžda sedí u Julijiny postele. Její dceři už je osm. Chtěla pro ni lepší svět. Chtěla, aby nikdy nezažila žádnou krvavou neděli. Teď… neví. Julija viděla svého otce naposledy před čtyřmi lety. Dodnes se na něj ptá.
Naděžda vstane a přejde ke stolu. Připadá si prázdně, mrtvě. Občanská válka už je skoro u konce. Někde, daleko odsud, se ještě bojuje. Ale to je daleko. Občanská válka končí. Od teď – přesně od téhle chvíle – už bude pořád jenom lépe. Naděžda se usměje a potlačí neodbytný hlásek ve svém nitru. Hlásek, který zní až moc jako Grigorij a vůbec nevěří v komunismus.

Pro lepší orientaci podívejme se nyní na celou situaci poněkud z nadhledu.
Grigorij Ivanovič se nachází na tureckém poloostrově Gallipoli. Dostal se sem kvůli bolševikům a díky Wrangelově armádě. Nyní, tedy v roce 1921 zde vede vzdělávací kurzy z biologie. V prosinci odjede do Bulharska a odsud v červenci 1922 přijede na pozvání Výboru pro umožnění studia ruským a ukrajinským studentům v ČSR do Československa.
Věra Ivanovna pracuje jako mladší plukovní lékařka na tureckém Lemnu. I ona se sem dostala kvůli bolševikům a díky Wrangelově armádě. Čtvrtého září 1921 odjede do Bulharska a od listopadu 1922 bude žít v Československu.

Volné odpoledne tráví procházkou. V naoranžovělém světle brzkého zimního soumraku se jí dobře přemýšlí. V sedmadvaceti už bych vážně měla myslet na svatbu. Kdyby matka věděla, že touhle dobou budu ještě svobodná, nikdy by mi lékařskou fakultu nedovolila. Obrátí se a volným krokem se stejnou cestou vrací zpět. Ledový prosincový vítr k ní donese útržek hovoru dvou vojáků.
„Co je to za módu, ženská a doktor? Dyť nepozná ucho vod nosu a zlomený zápěstí diagnostikuje jako výron kotníku! Říkám ti, já se nechám vošetřit jenom vod chlapa, vod ženský nikdy!“
Možná bych si místo chystání veselky mohla vzít službu navíc.

Věra Ivanovna sedí ve stanu, unaveně si protírá oči. Odmalička toužila být umělkyní. Obdivovala baletky i operní pěvkyně. Jenomže kde nic není, ani smrt nebere a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Kariéru pěvkyně odepsala velmi brzy; sluch postrádala a hlas měla spíše žabí než slavičí. Tanec jí nevydržel o mnoho déle – pokud se baletky podobaly pestrobarevným vířícím motýlům, ona je jako ta žába pozorovala ze země a doufala, že jí křídla ještě dorostou.
Nakonec vystudovala lékařskou fakultu a teď slouží jako mladší plukovní lékařka tady, na tureckém Lemnu. Věra Ivanovna se slabě usměje a začne si tiše broukat.

Až budete mít někdy cestu okolo Humpolce, najděte si chvilku a zastavte se v Želivi. Tamní premonstrátský klášter, barokní perla z dílny Jana Blažeje Santiniho, nabízí komentované prohlídky konventu a kostela Narození Panny Marie. Po domluvě a v dostatečném počtu můžete absolvovat prohlídku celého areálu kláštera.
Součástí prohlídky je i zastávka u jedné pamětní zdi, dvou pamětních desek, jednoho Ukřižovaného a jedné Okurkové monstrance. Zdejší klášter byl v padesátých letech peklem na zemi, internačním táborem pro kněží. Jedna z pamětních desek patří opatu Bohumilu Vítu Tajovskému, druhá lékaři a spisovateli Nikolaji Kelinovi.

Nikolaj Andrejevič Kelin zapomenut nebyl. Kolik dalších ano?