Zkušenost exilu

Byli ve Füssenu a ve Schleissheimu. Protloukali se, jak se dalo. Grigorij pracoval pro ruské organizace a v ruských a ukrajinských školách. Občas měl chuť najít nejbližšího soudruha a pěkně od plic mu říct, co si o tom jejich slavném marxismu-leninismu myslí. Ale… Byl přece jen poněkud starší než většina zdejších soudruhů, takže v případě fyzické konfrontace (protože ani soudruh si všechno líbit nenechá) by měl značnou nevýhodu. Kromě toho dávno věděl, že by to bylo úplně marné. Takže jim spílal jen v duchu a tajně při tom obdivoval české obrozence. Tolik nadávek by v ruštině nedal dohromady za měsíc!

Žila byla jedna Ruska, co po roce 1917 přijela do Československa. A že byla mladá, hezká a na peníze, vzala si pána starého, ošklivého a s penězi. Pak k němu přibrala ještě mladého a hezkého milence. Pročež usoudila, že peníze jsou hezká věc, ale milenec je milenec a uprchla za ním. Starý ošklivý majetný manžel to pochopitelně nenesl nejlépe, pročež se rozhodl, že svou ženu přivede zpět domů. Oba milenci zabarikádovali se v milencově bytě. Manžel usoudil, že nejlépe bude dveře vyrazit. Milenec se obával, že manžel, díky své tělesné hmotnosti, nebude mít s dveřmi velkou práci, neváhal a vystřelil.

Bylo mu šedesát tři let a Věře skoro dvaapadesát, když v dubnu roku 1945 odjeli do Německa. Julija s nimi nebyla – už dlouho o ní neměli žádné zprávy. Utíkali podruhé v životě a znovu před týmž nepřítelem.
Skončili v uprchlickém táboře nedaleko Mnichova. Dny nebyly tak zlé, ale večery v místě, které se teď na krátkou dobu stalo „domovem“, večery zatmívaly nebe i rozum. Vzpomínky, sdílené i soukromé, se proplétaly, stavěly mezi sebou mosty a zase se od sebe vzdalovaly do zdánlivě neexistujících souvislostí. Grigorijův Charkov, Věřina Moskva. Lemnos, Gallipoli, na chvilku Praha a nadlouho Brno… Kde je vlastně doma?

Věnuji městům, jež psala život kupce a železničního inženýra Nikolaje Nikolajeviče Ipaťjeva:
Moskvě, která chtěla být znovu hlavním městem a neslyšela ozvěny občanské války.
Petrohradu, který žil pro večírky a neslyšel bídu celé země.
Jekatěrinburgu, který v noci spal a neslyšel výstřely popravčí čety.
Irkutsku, který se stal jedním z cílů legionářů a neslyšel blížící se Rudé.
Jokohamě, která mu poskytla azyl a neslyšela, jak moc se chce vrátit domů.
Praze, která mu dala domov a neslyšela, že všechny naděje jsou marné, že bolševici jsou v Rusku napořád.
Zbraslavi, kde se konaly Zbraslavské pátky, a která toho slyšela až příliš.

Julija Grigorjevna (záznam nečitelný), rozená Širjajeva (narozena [záznam nečitelný] března 1913, zemřela [záznam nečitelný] [záznam nečitelný] [záznam nečitelný]). V Československu žila od roku 1928. V roce (záznam nečitelný) dokončila studium na ruském gymnáziu v Moravské Třebové. Posléze studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dne (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) byla zatčena a následně internována v německém koncentračním táboře. Další informace o (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný).

V pětatřicátém roce byla Grigorijovi udělena venia docendi pro obor systematické botaniky. O rok později se Julija vdala.
On sám byl ve třicátých letech činný v mnoha ruských organizacích; byl, mimo jiné, členem Ruské akademické skupiny v ČSR, Svazu ruských pedagogů v Československu, Badatelské společnosti při Ruské svobodné univerzitě v Praze, a především pak předsedou Gallipolského krajanského spolku v Brně.
V září třicátého osmého roku přišla mnichovská dohoda a o půl roku později pošmourná středa patnáctého března. Na úrovni ryze osobní však ani rok 1939 nebyl zlý; v září byl Grigorij, na návrh prof. Podpěry, jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity.

Některé okamžiky, jsou-li zvěčněny, oslovují celé generace. Jen někdy je ale přítomen fotograf a jen někdy jsou fotografie dostatečně ostré, aby měly to správné kouzlo. Oné neděle před oním domem se však žádný fotografický aparát nenacházel. Nezbývá tedy než si celou situaci představit.
Přede dveřmi stojí děvče asi patnáctileté, u nohou kufr. Po ulici přichází manželský pár; on asi pětačtyřicetiletý, ona snad o deset let mladší. A teď právě byl by příhodný okamžik pro fotografa – nejprve hledí na sebe poněkud zmateně, pak se muž usměje, rozpřáhne náruč a dívka, napůl se smíchem, napůl v slzách, mu vbíhá do náruče.
„Tatínku!“

Třetího května 1927 obhájil Grigorij svou disertační práci, Onobrychis generis revisio critica, Pars I., a získal titul doktora přírodních věd. Věra soudila, že si to žádá oslavu. Když ovšem odmítl jak delší dovolenou (opustit herbáře?!), tak společnou večeři v restauraci (je mi líto, ale jediné tamější rostliny jsou buď určeny ke konzumaci, nebo dávno beznadějně uvadly), rozhodla se, že piknik by snad mohl být přijatelným řešením pro oba. V neděli osmého tedy vyrazili na Hády. S průběhem odpoledne byli oba plně spokojeni: Věra oslňovala kolemjdoucí v modrých šatech s řasenou sukní a Grigorij se mohl v poklidu věnovat rozkvétajícím vičencům.

Když mi bylo deset, věřila jsem, že mě unese drak, přijede princ, draka zabije a ožení se se mnou.
Když mi bylo dvacet, věřila jsem, že se vdám a povedu klidný život.
Když mi bylo třicet, věřila jsem, že mezi mnou a Grigorijem je věčná láska, že dítě, které se nám narodí, bude zdravé, chytré a krásné, a že komunismus je skvělý.
Když mi bylo čtyřicet, věřila jsem, že po skončení války už budu navždycky žít ve svobodné zemi, že beztřídní společnost je spravedlivá.
Teď je mi padesát. Vím, že brzy zemřu, a děkuji Bohu, že Julija je daleko odsud.