Statek je rodu ženského

Když už jsem tady, přemýšlel Antonín, bylo by hříchem vynechat Mozartův rodný dům. Přemýšlet, kam ho Alex pozvala, může cestou. Vytáhl papírovou mapu, nastudoval trasu a vyrazil.
Proplétal se davem na nábřeží. S pohledem upřeným na salzburskou pevnost přemýšlel o dortíku a operetě, když vtom do někoho vrazil. Až když se omluvil, zjistil, že je to poutač na přírodovědecké muzeum. Bez rozmýšlení zabočil směrem, kterým šipka ukazovala.
Rázem byl jako v Jiříkově vidění. Pterodaktyl! Repliky dinosaurů! Modely s interaktivním ovládáním! Těch informací!
V pět hodin ho zřízenec vyprovodil s tím, že zavírají. Venku Antonín konečně procitl.
Můj ty bože, Sašenka!

Alex zabořila vidličku do išelského dortíku. V Bad Ischlu ho jedla poprvé. Byl výborný.
Na stolek padl stín a starší interesantně prošedivělý muž se dovolil, zda může přisednout. Alex v zamyšlení omylem odpověděla česky: “Samozřejmě, prosím.”
“Fy Česka?” rozzářil se muž. “Můj babičchek byl taky Česka! Aus Pilsen!”
Alex se konverzačně usmála.
“Babičchek milovala rakouska opereta a česka opera! Co vy, taky rada opera? Nebo opereta?”
Než se Alex zmohla na odpověď, muž pokračoval: “Ja milovat chlavně česka opera. Česka skladatela… die Sahne… ehm… Smetana!” Rozzářil se. “Znala vy? Ta… Die verkaufte Braut! Znala vy? Prodana… ženich?”
Alex jen zamrkala.

Antonín hleděl na mobil a téměř nahlas jásal. Alex konečně zabrala a hraje také! Vyrazí za ní, samozřejmě, co nejdříve. Teď jenom určit, kam. Cože psala? Proslavený dortík a opereta. Hm. Rakouský dortík bude nejspíš sachr nebo pišingr. Co myslela operetou? Strausse mladšího? Ten přece leží ve Vídni. Jenže tam je hřbitovů jak naseto, centrální, Hietzinger, Sankt Marxer… Ale proč by ho Sašenka tahala zpátky do Vídně? Možná zájem o hřbitovy jen předstírá, napadla ho rouhavá myšlenka. Co když chce do cukrárny? Nebo do Volksoper na frivolní operetku?
Přesto, že jí bezmezně věří, tohle se mu nezdá. Musí začít znovu.

Tak ty takhle? Myslíš, že se mnou budeš šibovat po celé Evropě? Dost bylo tvé manipulace. Teď ti s chutí nalinkuji jízdu já. Zahleděla se do tabletu a po chvíli vybrala cíl. Když ty do mě koulema, tak já do tebe operetou. Tohle líbezné lázeňské město už dávno chci navštívit.
Pak vzala do ruky mobil. “Můj drahý Antoníne, tvá hádanka je triviální. Do Salzburgu nejedu. Vyměň operu za operetu a přijeď pro změnu ty za mnou. Pokud trefíš, máš u mě místní proslavený dortík. Takový, na které rád chodil tvůj oblíbený Habsburk. Čekám do soboty. Sejdeme se samozřejmě na hřbitově.”

Hovor utěšeně plynul. Od hodinek po pradědečkovi přes přesnost rakouských železnic se dostali až k historii trati, po které zrovna jeli. Antonín připoměl koněspřežku z Českých Budějovic do Vídně, jeho společník kontroval Semmeringem. Zabráni do rozhovoru si nevšimli, že už projíždějí předměstím. Vlak začal brzdit, muž na protějším sedadle vyskočil.
“Um gottes will! Mein Koffer!” Natáhl se pro zavazadlo. Ve chvíli, kdy kufr sundával, vagón sebou škubl. Muž se zapotácel a dosedl na cosi zabalené v papíru na vedlejším sedadle. Zoufale se zahleděl na zlámané tuhé listy.
“Mein Gott! Meine Schwiegermutterzunge!”
Antonín překvapeně zamrkal: “Jejda! Zlomil jste si tchýnin jazyk!”

Alex se rozhlédla. Ludwig Boltzmann. Jiný hrob její muž myslet nemohl. Ale kde je Antonínovi konec? Hlavou jí letěly různé představy. Snažila se vcítit do svého muže, ale tok jejích myšlenek přerušila starší žena, jdoucí okolo. Trhla sebou. Jestli tady byl, nechal jí tu vzkaz. Ale kde?
Pečlivě prohlédla růžové keře. Nic. Pak bustu na pomníku. Nic. Opatrně se rozhlédla a prosmýkla se mezi tújemi za náhrobek. Zahlédla igelitový sáček s papírem uvnitř. Že by?
Rozbalila vzkaz a četla: Koule. Wolferl. Náhrobek rodiny Ch. A. D. Sůl. Trefíš? Čekám do soboty.
Obrátila oči v sloup a v duchu zaječela: Antoníne!!!

Antonín, mapu rozloženou na stolečku ve vlakovém kupé, nadšením málem poskakoval. Sebastienfriedhof! Petersfriedhof! To je nádhera! Tolik zajímavých lidí tam spočívá! Vytáhl mobil a nalistoval stránky hřbitova Petersfriedhof. Přesvědčil se, že hrob rodiny slavného fyzika, na který spoléhal jako na další vábničku pro Sašenku, se zde opravdu nachází. A navíc! Sedm cínových křížů! Zkamenělý chléb! A katakomby!

Už aby tam byl! Narovnal se, pohlédl z okna a z náprsní kapsy vytáhl starožitné hodinky. Ještě padesát minut!
“Das sind wunderschöne Zwiebeln!” rozzářil se naproti sedící Rakušan.
“Ja, natürlich,” pokýval Antonín hlavou. “To jsou cibule po pradědečkovi,” pochlubil se svou pečlivou němčinou.

Antonín posmutněle hleděl na pomník Ludwiga Boltzmanna. Vidíš, nepřijela, povzdechl si. Kašle na mě i na tebe. Ani “zapomenuté” léky nezabraly. Zavrhla mě! Moji snahu ignoruje. Cítím se dehonestován a zrazen! Ty mě chápeš, drahý Boltzmanne. Tvou teorii také dlouho neuznávali… Ale já, na rozdíl od tebe, sebevraždu rozhodně páchat nebudu. Ani teď, když mi má drahá žena svým nezájmem o moji osobu dočista zlomila srdce. Nicméně, kdyby přece jen přijela, předáš jí můj vzkaz, že?
Antonín zastrčil za náhrobek složený papír, zabalený do igelitu. Naposled se velikánovi uklonil, vzal do ruky batůžek a odkráčel směrem na vídeňské hlavní nádraží.

Rozbalila zmuchlaný papír. To se snad mám rekvalifikovat na detektiva, nebo co? Cos mi tu nechal za indicie, muži můj střelený?
Fyzik, na náhrobku vytesaný důležitý zákon jednoho oboru. A na obrovském hřbitově je pohřbený právě jeden fyzik. Sáhla po počítači. Otevřela Google, začala pátrat. Co takhle Newton? Pohřben ve Westminsterském opatství. Jenže tam je i Hawking. Co Hamilton? Ten přece škrábal do kamene, ne?
Po hodině marného pátrání měla připravenou přehršel podkladů pro popularizační přednášku pro univerzitu třetího věku. Spokojeně zaklapla notebook. Pak se zarazila. Proč vlastně tu přednášku chystá už teď, když ji bude mít až na podzim?

Antonín Richtera, dědeček. Sedlácký synek. Zamiloval se do krásné Fanynky, chudé děvečky. Oženil se s Marií, dcerou půlláníka. Rodiče s ním o výběru nevěsty nediskutovali.

Antonín Richtera, tatínek. Synek kulaka. Zamiloval se do krásné svazačky Julie. Rodiče zjistili, že její otec byl jeden z těch, co jim zabavili statek, a synovi lásku rychle rozmluvili. Pak mu domluvili schůzku s Evou, neteří faráře. Po půl roce byla svatba.

Antonín Richtera, archivář, se zamiloval do Alex. Ne až tak krásné, ale chytré. Rodiče protestovali. Nebyla pokřtěná, křest odmítla. Přesto vytrval. Vzal si ji. Jako první z dlouhé řady Antonínů rodinné prokletí zlomil.