Statek je rodu ženského

“Dej blbci funkci, vymyslí lejstro!” zuřila Alex. “Kompetence? Kraviny!”
Antonín jí nakoukl přes rameno. “Zlatá slova! Komenský by zajásal! Příprava výuky! Profesní spolupráce! Hlavně etika a duševní zdraví! Co slovo, to perla!” Zarazil se. “To jste z pedagogické školy neznali?”
“Nás učili učit, ne žvanit! Kdy budu učit, když musím sepisovat všechny tyhle pitomosti?” práskla Alex složkou o zem. “Už jsem asi moc stará, abych ze sebe dělala takovýho vola! Já tady nemusím být! Půjdu jezdit s trolejbusem! Nebo s tirákem!”
Antonín se rozzářil: “Skvělý nápad! Změna ti prospěje! Dáš výpověď hned zítra?”
“Blázníš? A učit za mě bude kdo?”

“Ten proslov byl krásný,” pronesla Jindřiška.
Jousef přikývl. “Skvělý. Počasí taky vyšlo. Ráno to vypadalo na déšť.”
“Ale co,” usmála se Jindřiška. “Kdyby sprchlo, pršelo by štěstí.”
“A co hostina, vyhovuje ti?”
“Moc. Menu jsi sestavil výborně. Tvoje děti jsou strašně šikovné, že všechno jídlo tak perfektně připravily.”
“Mít restauraci je občas velká výhoda,” mrkl na ni Jousef.
V té chvíli se k nim naklonila štíhlá krásná nevěsta: “Tak co, jak se vám líbí moje svatba? Měli jste podobnou?”
“Milá Anekke,” rozesmála se Jindřiška. “Vaše je honosná a krásná. Naše byla spíš ztřeštěná. Ale to už je jen dávná historie…”

“Jousef mi připadá strašně divný v poslední době,” řekla Jindřiška Evě. “Jak kdyby mi chtěl něco říct a nevěděl, jak do toho. Nevím, jestli už toho vztahu na dálku nemá dost. Včera říkal, že už asi pojede domů. Že děti a vnučka a tak.”
Eva se na matku zkoumavě podívala. “Ty mami, a není to naopak? Nechce ti náhodou říct něco úplně jiného? Třeba tě požádat o ruku? Možná se bojí, že ty nebudeš chtít. Nebo ještě nenašel vhodnou příležitost.”
Jindřiška padla do křesla a vytřeštila oči: “To myslíš vážně?”
“Jo. Je to fajn chlap, toho bych za ‘tátu’ brala.”

Jousef se holil a hloubal nad situací, do které se dostal.
V usušených šatech prstýnek nenašel. Ten zmizel kdesi ve vodách té pitomé Nové řeky. Přišel na to až po návratu, takže hledat ho už nemělo smysl. Vůbec se proti němu všechno spiklo. Tolikrát se snažil o romantickou chvíli, kdy by Jindřišku překvapil a požádal o ruku, ale vždycky se to nějak zvrtlo.
Zamrkal. Nechce mu zlořečený osud vlastně naznačit, že by to vůbec dělat neměl? Že na to není příhodná chvíle? A neříká mu vlastně, že by možná Jindřiška ani neměla zájem?
Povzdechl si. Neměl by už jet domů?

“Tady nám kamarád půjčí loď,” zapíchla Jindřiška prst do mapy, “zde nás pak vyzvedne.” Projela prstem z Mláky přes soutok Nové řeky s Nežárkou.
“V životě jsem v tom neseděl, ale zkusím to.” Jousef si v duchu maloval situaci, ve které konečně využije zakoupený prstýnek. Z lodi mu Jindřiška nikam neuteče.
První zaváhání přišlo na začátku.
“Sedím zády k tobě?” Romantická vidina se rozplynula.
Druhé zaváhání přišlo na konci.
“Ještě ne!” křikla Jindřiška, ale Jousef už vystupoval. Když se pak hrabali z vody ven, lakonicky konstatovala: “Eskymácký půlobrat jsem tě učit nechtěla. Nicméně gratuluju. Když ses cvakl, už jsi vodák.”

Jousef přistrčil Jindřišce víno a nakrájené sýry. Zkontroloval, zda má v kapse prstýnek. Pak si sedl ke gramodeskám.
“Schválně, jestli se sejdeme i v hudebním vkusu. Ukaž, co máš. Dohrála hudba! AG Flek! Miluju!”
Znovu prohrábl desky.
Jindřiška se napila.
“Spirituál Kvintet! Nezmaři! Janis Joplin! Páni!”
Usmála se a znovu napila.
“Mišík? Marsyas! Javory! Olympic! Dokonce i Stouni! A Slade! Pražský výběr! Nemáš taky… jak se jmenovali? Výběr z hroznů?” Zamyslel se. “Ne! Poslední sběr! Máš ji?”
Otočil se.
Jindřiška sladce spala.
Povzdechl si. Vyměnil gramodesku.
Pokojem se rozlehl hlas Jiřího Schelingera: “Ještě spí a spí a spí zámek šípkový…”

Kære Anekke,
jeg, tante Jindřiška, Cindy og Trhač hilser dig.

Vi har det rigtig godt. Vi havde en vidunderlig tur. Der spillede musik på hotellet. Der sang de også. Men de kunne ikke gøre det særlig godt. Selv Cindy synger bedre. Vi vil hellere stikke af. Det var et vidunderligt eventyr.

Når du er større, tager jeg dig med til Tjekkiet. På tante Annas gård vil du se geder, heste, katte og en hund. Jeg vil også præsentere dig for Rozárka og Pepina, de er meget søde piger.

Jeg glæder mig til at se dig.

God fornøjelse, din bedstefar Jousef

Pracovník ochranky poklepal Zajíčkovi na rameno: “Pane, šel byste laskavě s námi? Jedná se o vaše zavazadlo.” Nenápadně Zajíčka nasměroval do dveří, diskrétně označených STAFF ONLY.
Libuše strnula. Někdo snad rozbil její drahý kufr, co Karlovi půjčila? Prosmýkla se do privátní zóny. Do správných dveří trefila ve chvíli, kdy bezpečáci nad otevřeným zavazadlem na překvapeného muže uhodili: “Jak vysvětlíte tohle?”
Mezi oblečením zahlédla velký želví krunýř. V duchu se chytla za hlavu. Pašuje zakázané suvenýry? Ten debil!
“Vy patříte k němu?” vybafl na Libuši jeden z mužů.
“Já… Ne. Zabloudila jsem, promiňte.”
V letadle měla pohodlně k dispozici dvě sedadla.

“Pohádka,” vzdychla Libuše. “Bílý písek, průzračná voda, skvělé výlety!”
“A koktejly! Ještě, že máme all inclusive!” Zajíček se nenápadně ohlédl za skupinou dívek. S těmi by to byla dovolená! Ne s touhle starou obtloustlou brécou!
“Walíčku, dones mi ještě koktejl, ano? Sex on the Beach,” mrkla laškovně.
Polkl. Už zas? Klátivě vstal a odešel pro drink.
Libuše zavřela oči. Jen makej, chlapečku. Až se vrátím a budu bohatá a svobodná, vyměním tě za lepší model. Možná ne až tak mladý, ale movitější. Vrážet do tebe prachy už mě nebaví.
Walíček přinesl koktejly. Připili si a zářivě se na sebe usmáli.

“Uvařím večeři,” navrhl Jousef. V duchu se viděl, jak po zákusku konečně pokleká s prstýnky v ruce.
“Dobrá,” přikývla Jindřiška. “Nasekám polínka do krbu.”
“To nemusíš…” snažil se ji zastavit, ale za chvíli už slyšel zvuky sekání. Najednou je přerušilo zaklení. Nastalo ticho.
“Jindřiško?” Vyběhl ven.
Stála u špalku, z boty jí trčela sekera.
“Ježíšmarjá,” zesinal. “Jedem na pohotovost!”
“To nic není!”
“Sekyra v noze nic není?”
“Ale…”
Nedbal.

Na pohotovosti vytáhli sekeru z kanady a nohu z ponožky.
“Vážení,” oddychl si doktor, “boty tady neopravujem!”
Na noze nebylo ani škrábnutí.
Jindřiška protočila oči. “Vždyť mu to celou dobu říkám!”