Statek je rodu ženského

“Jiný hotel tu není. Taxi až ve městě, kdoví kdy by přijelo.” Jousef zvedl oči od mobilu, ale Jindřiška už mávala na projíždějící auta. Zastavilo až třetí.
“Nevzal byste nás do města? Ujel nám vlak,” zaprosila.
“Kampak?” zeptal se mladý řidič, když nastoupili.
“K nejbližšímu hotelu.”
“Ten máte za zády!”
“Někam, kde nemají denně karaoke!”
“Aha,” usmál se s pochopením mladík. Šlápl na plyn.
Pět kilometrů před městem píchli kolo. Ostrý hřeb projel gumou pneumatiky jako máslem. Rezervu neměli.
Šli ruku v ruce temnou nocí a rozverný vítr je zasypával zbloudilým pískem ze Sahary… Radost z procházky měli jen psi.

Vypotáceli se z hotelu. Nevyspalí, unavení.
“Já snad mám halucinace,” protíral si oči Jousef. “Nevidím naše auto!”
“Ani nemůžeš,” odpověděla lakonicky Jindřiška. “Stálo tady. Je pryč.”
“Jak, pryč?”
“Vypadá to, že někdo nevydržel ten zpěv a ujel prvním, co mu padlo pod ruku.”
“Co budeme dělat?”

Než na policii a v půjčovně vše vyřídili, byl večer.
“Jak se dostaneme domů?” starala se Jindřiška. “Přespíme ještě jednu noc tady?”
“Zpátky do té mučírny už nejdu!”
Psi souhlasně štěkli.
Jousef zapátral v mobilu.
“Podle IDOS nám poslední vlak jede za čtvrt hodiny.”
“Tušíš, kde je tu nádraží?”
“Podle navigace pěšky třicet minut!”

Jousef si omotal hlavu polštářem. Nepomáhalo to. “Tak hezky ten večer začal, i pokračoval, a teď toto!”
“Ale vždyť to není tak strašný,” utěšovala ho Jindřiška.
“To si myslíš ty!”
“Tak zavřu okno.”
Vykoukl z polštáře. “Lepší to je, ale jen o trošku!”
“Mně se to docela líbí,” trvala na svém.
“Copak to neslyšíš? Vždyť je to jak když jede hrbatej po schodech a brzdí rohlíkem!”
“Cože?” vyvalila oči.
“No falešný jak pětník! Ten chlap v tom karaoke! Je na pěst! Ani jeden tón nedá správně! Proč musíme mít pokoj zrovna nad barem! Já mám absolutní sluch! Já tady umřu!”

“Nechte toho,” řekl Jousef. “Ať si to ta ženská vyřeší sama. Co je nám po ní.”
Jindřiška se nadechla, ale on ji nenechal promluvit. “A vůbec, sbal se. Mám nápad. Vyrazíme na výlet.”
“Teď?” zdvihla obočí Jindřiška. “Když máme takové starosti?”
“My?” podivil se Jousef. “Pokud vím, vdova je Libuše. Jestli se to ještě někoho týká, tak Evy. Ale ta už je dospělá, má muže a nakonec i nového bráchu. Oni to zvládnou.”
“Když já nevím, neměla bych přece jen zůstat?”
“Neměla. Buď už taky jednou sobec! Nech je, ať se starají! Pojď, vypadnem. Vím o příjemném hotýlku. Pejsci vítáni.”

“Mám takovej divnej pocit,” prohlásila Jindřiška. “Není blbý, že jsme Libuši vyhodili? Ona nejspíš opravdu nemá peníze. Jestli byl účet Milošův, tak ten je asi fakt zablokovaný.”
“Může nastoupit do práce,” odvětila lakonicky Eva. “Doma se válela kolik let.”
“Ale i kdyby šla do práce hned, výplatu dostane až za měsíc,” dumala Jindřiška. Pak ji napadlo řešení: “Když bude nejhůř, může prodat šperky, co jí Miloš nakoupil. Vždycky chodila ověšená jak vánoční stromeček. Na prsteny jí už prsty nestačily.”
Eva se ušklíbla. “To si moc nepomůže. Vím, že nosí kopie. Dělala je totiž moje kámoška. Pravý už Libuše střelila dávno.”

“Nechci se dotýkat rodinných tajemství,” řekl Jousef po druhé sklence, “ale kdo byla ta dáma, co jsem ji před chvílí vyhodil?”
“Macecha,” zasmál se Miloš.
“Macecha,” zasmála se Eva. Pak zvážněla a vysvětlila Jousefovi rodinnou konstelaci. “Přiznám se, že její drzost prostě nechápu. Vždyť táta je pohřbený sotva pár dní a ona myslí jen na plavky!”
Jindřiška mávla sklenkou. “Kdoví, jestli jí z těch starých už nelezly prsa. Páč je má jak melouny. Co si budem povídat, ty byly na počátku všeho. Na intelekt mého ex určitě neulovila!”
“Dobře, že ulovila!” řekl Jousef. “Jinak bych přece já nemohl ulovit tebe!”

Libuše zírala na zelenou bankovku. “Já myslela… stovku… ehm… tisíc.”
“Tisícovku?” Zarazila se Jindřiška. “Tu u sebe nemám!”
“Víte, my jsme měli… s Milošem… odletět v pátek na Maledivy. Teď se mnou samozřejmě musí letět Věra, kamarádka. Miloš chtěl na pobyt uvolnit sto tisíc. Chápejte, přece tam nemůžu jet jako žebrák!”
Propukla v pláč: “Když oni mi zablokovali všechny účty! Já si nemůžu koupit ani ty blbý nový plavky!”
“Milá dámo, tady nejste v bance. Tady vám nikdo takové peníze nepůjčí. I kdyby je měl!” prohlásil Jousef a vystrčil vdovu ze dveří.
“To chce panáka,” hlesla Jindřiška. “Protřepat a nemíchat!”

“Já vás tak ráda vidím,” spustila Libuše, sotva vešla k Jindřišce do domu. “Jsem teď na všechno tak sama! V domě na mě všechno padá! Co mi to jen Miloš udělal!” zalkala.
“Potřebujete něco konkrétního?” zeptal se Miloš mladší.
“Víte, je to takové žinantní…” zarděla se Libuše. “Jak víte, manžel nechtěl, abych pracovala. Ale všechna konta obhospodařoval on. A já teď do vyřízení dědictví jsem téměř na mizině.”
“Kolik byste potřebovala?”
“Tak sto…” zamyslela se vdova.
Podívali se na sebe, Jindřiška zahanbeně. Vždycky si myslela, jaká je Libuše náročná.
“Stovku vám klidně i daruju,” řekla a otočila se pro kabelku.

Jousef odemkl dveře. Trhač a Cindy se začali bouřlivě vítat.
Jousef nevěřícně zamrkal. Z rozestlaného gauče se začal zvedat cizí chlap. A co hůř! V jeho pyžamu!
“Jindřiško?!”
“Já jsem Miloš,” prohlásil muž. “Jindřiška je v koupelně.”
“Ale… to je moje Jindřiška! A moje pyžamo!”
“Ježíšmarjá,” zalkal ten chlap. “Promiňte, já vám je hned vrátím!”
“I Jindřišku?”
“Myslíte macešku?”
“Koho?”
“No… “
“Jousefe! Já úplně zapomněla, že dneska přijedeš!” vynořila se Jindřiška z koupelny.
“To vidím!”
“Ale počkej, to je přece Miloš, můj syn!”
“Ty máš i syna? Od kdy?”
“Od včerejška. Nevlastního. Přivedla ho Eva. A podívej, už je náš.”

Jousef se konečně vymotal z Prahy a najel na dálnici. Těšil se na klid jižních Čech, na Jindřišku i psa Trhače.
“Taky se těšíš?” promluvil na malou fenku, trůnící v přepravce na zadním sedadle. Cindy radostně štěkla. “Taky už tě to neustálý courání sem tam nebaví, co?” Ohlédl se a pokračoval. “Co bys řekla, kdybysme tu zůstali napořád? Ty s Trhačem, já s Jindřiškou… procházky v lese, rybníky, borůvky, knedlíky…” zasnil se.
“Haf,” přisvědčila radostně Cindy.
“Tak jo. Já jí to řeknu. Hned jak přijedu. A víš co? Já ji rovnou požádám o ruku. Půjdeš mi za družičku?” zasmál se.