DMD č. 15. pro 15. 4. 2019. Téma: Nejzářivější hvězda

"Oslepneš!"
Stará povera, pomyslela si bytosť neaujato. Ona sa do slnka pozrela - všetkými očami, na tele i na krídlach - a síce nevidela nič, ale práve tým sa jej otvorili oči. Naklonila hlavu na stranu, rohy, kedysi tvoriace obruč okolo nej, bránili v pohľade na jej profil.
Potriasla krídlami. Počula dobre? Na pridlhých končatinách sa prikrčila. Tvár bez výrau neprezrádzala nijaké emócie ani myšlienky.
Pokárané dieťa sa pozrelo do Slnka a teraz plakalo, lebo ho boleli oči. Bytosť naklonila hlavu na druhú stranu a žmurkla očami, ktoré boli len naznačené na jej tvári.
Bodaj by bola ona vtedy počúvla otcovo varovania...

Půst je obtížná doba. A já, jakožto správný křesťan se postím od něčeho, co je mi velmi, velmi drahé. A ano, o nedělích prý mohou kajícníci od svých sebezáporů upustit, ale to by nebyla žádná výzva, což? A tak prožívám půst zkroušeně, s jedním jasným cílem v budoucnosti. Jo, Svatý týden, fajn, ale má nejzářivější hvězda se nachází někdy po vigilii, po Vzkříšení Páně, až dorazíme domů. Ptal jsem se matky, zda jí nebude vadit, když o této přesvaté noci budu pár hodinek bdít. Povolila, netušíc, jak tyto hodiny hodlám strávit. Zasednu k počítači a budu celou noc hrát Hearthstone...

Nepotřebují hudbu, vždyť sami andělé jim zpívají.
Nepotřebují rytmus, vždyť sama země jim tiše bubnuje.
Nepotřebují kroky, vždyť sama láska řídí jejich svaly.

Tančí. A jsou tancem.

Tančí o světě, o trávě, o lásce i o moři. Tančí o hvězdách jasně zářících na nebi i o zvěři, která se prohání po lesích. Svým způsobem tančí o Bohu. Vždyť co jiného je Bůh než tráva, láska, moře či ze všech nejzářivější hvězda?

Každý tančí jinak, věrný své vlastní představě Lásky. Ale co na tom záleží? Vždyť hlavní je, že tančí. A já věřím, že sám Nejvyšší jim tiše hraje na harfu.

Touláme se nočním Qui Nhơn, zašli jsme si na poměrně "fancy" večeři, kde jsme dostali vlastní gril (květináč uhlíků a na něm střešní tašku), naštěstí jsme v takový prdeli, že i "fancy" večeře pro dva včetně pití stála v přepočtu stovku.

Ješte se nám nechtělo zpátky na hostel, tak jsme chodili kolem, až jsme sknčili v jednom karaoke baru. Byli jsme tam jediní bílí, takže docela událost. Chlast levnej, ale zpívali tam jen vietnamsky. Kámoška začla po pár pivech přemejšlet: "Do you think they have something in english there?" "Just try and you'll see. You'll be definitely the superstar here!"

Elánius právě seděl ve své pracovně, když Nobyho na strážnici přivítali burácivým řevem.
„Jen jsi zářil, vážně!“ slyšel právě Tračníka.
„Už se těším na příště!“

V strážnici našel plakátek, na kterém stálo:

NEJZÁŘIVĚJŠÍ HVĚZDA ANKH-MORPORKU!!!
STOJÍ A MLUVÍ A VY SE POPADÁTE ZA BŘICHO!!!
V HOSPODĚ U HLAVY

Zašel se tam podívat. Noby byl na pódiu, pod kterým se tísnilo mnoho lidí. Byl ostře osvětlen lampou.
„...hodila po mně slanečkem!“ právě říkal Noby.
Obecenstvo propuklo v smích.
Pak se Noby rozesmál také, dost děsivým způsobem.
Lidé šíleli.

Řekne mu to? Přemýšlel.

Ne. Je to jeho sláva, nebude mu ji kazit.

Artheno měl zkrátka slabost pro obdiv půvabných dam.
A rád dával přednost nejvýše postaveným. Oblíbený pěvec vzhlížel vždycky k té nejzářivější hvězdě. Vévodkyně z Amarenu byla ostatně krásná a duchaplná.
Nedosáhl však vytouženého úspěchu. Prokazovala mu přízeň jako vynikajícímu umělci, ale sotva víc.
Nasadil veškeré své kouzlo. Využíval různých příležitostí, aby se přiblížil. Při každé písni jí věnoval horoucí pohledy, naznačující, že nejkrásnější slova náležejí jí.
Časem už mu nešla z mysli. Provázela ho všude, i daleko od dvora. Záře téhle hvězdy ho připravovala i o spánek.
Nakonec nezbylo, než si to přiznat. A kapitulovat. Kdyby o to alespoň stála…

„Už jste četli dnešní Denní Věštec,“ zeptal se Ron. „Jestli ne, podívejte se na stranu pět.“ Harry i Hermiona sklonili hlavy nad danou stránkou. Jediné, co je zaujalo, byl inzerát, v němž kdosi nabízel k odběru dračí mláďata. „Ronalde, proč bychom měli kupovat draky,“ zaironizovala Hermiona. „Zvěřinec má Hagrid.“

„Ale já myslím tenhle článek,“ zapíchl Ron prst na úplný okraj stránky. „Soutěž o kouzelnickou hvězdu Británie. Přihlásíme tady Harryho, ten určitě vyhraje, odnese si výhru, bude Superstar a …“
„Ale já nechci tahat králíky z klobouku nebo nechat mizet asistentky ve skříni,“ přerušil ho Harry. „To přenecháme celebritám typu David Copperfield.“

Dívali se všichni. Bakterie, zeleň, osminožci, dvounožci, planety a galaxie. Ale nedívali se na ni, přecházeli její tvář a všechnu lásku dávali jejím sestřenicím. Zádumčivě plula vesmírem a litovala se. Nic jí nedělalo radost, nikdo na ni nepomyslel. Neviděla žádnou naději za horizontem. Je opravdu tak ošklivá? Musí být, když ji ignorují úplně všichni. Plakala hořce do nicoty.

A pak najednou dorazili.

Fotili si ji z dálky, dlouho, ze všech úhlů a radovali se. Obdivovali její vlasy, její záři, její temnou, zádumčivou tvář. Černá díra, ničitelka světů, se usmála. Měli ji nakonec rádi. Stala se pro jednou tou nejzářivější hvězdou.

Ser Arthur Dayne dával přednost plamenům a slzám před pomalým neodvratným úpadkem. Bylo otázkou času, kdy z potlačované nenávisti a křivd vykvete zrada.
Nebál se. Nelitoval. Nebyla jiná cesta. Byl rytíř a nad to čestný muž. Přesto...
Teď, když umíral na rudém písku své domoviny, cítil, že k němu osud nebyl spravedlivý.
Nevěřil v proroctví. Nevěřil, že kdy bude poražen. Nevěřil, že kdy bude pochybovat, zda jednal správně.
Na jeho bílém štítě vykreslila krev znovu rodové znamení. Zdálo se mu, že slyší dětský pláč.
Ach, bohové, jste si jistí, že při narození toho, který byl přislíben, neměla krvácet jiná hvězda...

„Myslíte, že tentokrát už to vyjde?“ Vypískla ponička Umatlaná Hvězdička. „To sotva,“ odtušila Křivá Hvězdička pochmurně. Rozpláclá Hvězdička se na ni mlčky podívala zpod vodopádu hřívy.

Čtyřletá Janička se úplně nejvíc soustředila. Teď to bude ono! Vybrala si tu nejlepšejší fixu. Žlutou jako sluníčko. Tou se báječně maluje. Udělá poníka s tou nejzářivější hvězdou ze všech!

Vzduch mezi poničkami se zavlnil a vyplivl novou poničku.

„Kdo jsem? Kdo jsem?“ Nová ponička se marně snažila dohlédnout na obrázek na svém boku.

Umatlaná Hvězdička natáhla hlavu, aby lépe viděla. Pak si povzdechla: „Vítej, Zpolapovedená Hvězdičko.“

…

„Janička se lepší,“ špitla Rozpláclá Hvězdička nesměle.