DMD č. 15. pro 15. 4. 2019. Téma: Nejzářivější hvězda

Do daleka, táhle, láká pohledy, poutníky, kolemjdoucí, okolostojící, klečící, plačící, duši vedle duše, jeho i ji, kohokoliv, kdekoliv.
Klečící, hlavou bijící, cize mluvící, i sem patřící.
Tentokrát jsou všichni jedno.

Svítí, jako ještě nikdy nesvítila.
Daleko nad řekou, hvězdo betlémská...
(Možná to tak bylo i tenkrát?)

Je, jako ještě nikdy nebyla.
A brzy nebude.

Spojuje, jako ještě nikdy nespojovala.
Pramínek kouře kroutí se prachem.

Nenávidí.
Praskající trámy zoufale řvou.

Co bude zítra, neví.
Nikdo nechce vědět.
Snad možná jen proč.
(A možná ne.)

Perla gotické kultury, nejzářivější hvězda všech modliteb od počátku věků, padá z koruny.

Je suis Notre Dame...

Nový šerif nejdřív své kožené holinky umyl!, usušil a nanesl jemný telecí lůj a vyleštil.
Ostruhy vyhladil jemným smirkem zrnitosti 600 a pak znovu galvanicky postříbřil.
Kalhoty z černěné jelenice čerstvě napařil, a pak na sluníčku obtáhl puky lampovou černí.
Pouzdra na zbraně, to samo vydá na tisíc slov. A zbraně sakumprásk jakbysmet.
Košile z importovaného flanelu, klobouk z hověziny - tak s těmi si opravdu vyhrál.
Hvězdu s nápisem SHERRIF vylepšil nánosem padesátikarátového zlata, až se blýskala jak, dámy prominou, psí kulky.
Ondulace, rovnání kníru, bělení zubů, a byl připraven vstoupit do ulic městečka. Bohužel ho hned sejmula zbloudilá kulka.

V kapse se jí rozpálil průkaz. Rychle a opravdu intenzivně, až sykla. Vylovila ho z kapsy a otevřela. Na prázdné vnitřní straně se objevil bíle psaný vzkaz.
"Máme pohotovost, zachovejte klid. Za chvíli si vás převezmou kolegové. Pan Moravec se připojí ke mně a kolegovi Kopeckému, až se ten dostaví." Otázky padaly ze všech směrů. Zvedla ruku.
"Matoša se dostal přes naše zábrany a ochranná kouzla. V současné chvíli je celý, dejme tomu, a volný. Musíte se schovat, a samotné vás nikam nepustím." vysvětlila všem.
"A já?" zeptal se Mory nabručeně.
"Vy jste naše Polárka."
"Chcete ze mě udělat návnadu?!"

Říkají, že po smrti se z nás všech stanou hvězdy. Ty tu teď ležíš a bojuješ o život a já si říkám – to je hvězd na nebi málo, že si k sobě volají tebe? To se tak nudí, že se rozhodly vzít si tě k sobě, abys jim připomněla, jaké je to žít? Potřebují tvoje veselí a oheň v tvých žilách, aby si vzpomněly, jak svítit? Jednoho dne je zastíníš všechny, budeš zářit tak, že ti bude závidět i samo slunce. Ale musí to být teď? Já potřebuji, abys ještě chvíli zářila tady na zemi.
Irenko, nenechávej mě tu, prosím.

Milá Vardo,

od svého stvoření jsem byla nejzářivější hvězdou. První jsem se objevila na nebi a svůj svit jsem pokládala na ještě zavřená víčka elfů. Nazvali mne Alcalima. Vzhlíželi ke mně s nadějí. Vedla jsem námořníky po moři a pomáhala jim znovu nacházet domov. Lovci a stopaři se podle mne naučili hledat sever na pevnině.
A pak přijde on. Ëarendil. Čím se zasloužil, že mne zastiňuje svým jasem? Porušil zákaz a plul v zakázaném směru a není zabit, ani potrestán. Je vysazen na oblohu, aby si plul od východu k západu. Kde je úcta ke stáří?

Vardo, ty to schvaluješ?!

Měl plán.
Když se Taurovi Hillovi nepodařilo přesvědčit Starostolec ani kouzelnickou společnost o nebezpečnosti Longbottomových cizokrajných rostlin, musel jim to dokázat. A tak si nechal propašovat nejkrásnější a nejnebezpečnější kytku.

Doručili mu nenápadnou krabici. Po rozbalení z ní vytáhl skleník z kouzelně tvrzeného skla a v něm barvami hrající květina, bohatě házející odlesky na všechny strany. Ne nadarmo se jmenovala Nejzářivější hvězda.

Nasadil si masku a otevřel skleník. Pinzetou opatrně utrhl tři lístečky. Ty vložil do obálek, které ukradl v Děravém kotli. Jednu zaslal do Bradavic, druhou Longbottomovým rodičům a třetí Starostolci. Stačí dotyk a jed se dostane do těla.

"Támhleta. Koukni jak září! To přece není normální."
"Která?"
"Jseš slepej? Támhleta vedle támhletý velký!"
"KTERÁ?"
Leželi na zádech, povrch vyřazeného satelitu SETI dělal tiché pink. Museli přelézt plot, aby se sem dostali, ale pro pro zhulence a ufologa to byl ráj.
Area 51, ty vole!

V utajené podzemní základně jen kousek odsud zvedla doktorka Corriganová telefon. Kovový bas na druhé straně zněl skoro omluvně. Skoro.
"Aha," řekla trpělivě, "Zabloudili. Předpisy ze sedmačtyřicátého stále platí, takže si s tou bitevní stanicí odleťte, hoši. Děkuju, zlatíčko."
Práskla sluchátkem. Pak navolila jistou soukromou kalifornskou linku. Protože tohle jí George Lucas sakra vysvětlí.

Koriakin, nejjasnější Pán úsvitu, zazářil a opsal elegantní oblouček kolem Almabil, Paní míru, koketně obkroužil mlhovinu Aslanův oštěp, z dálky pozdravil Ramandua, aby dal zblízka přednost Tarvovi, Pánu vítězství.
Opatrně se mu dvořil... Nebo snad Tarva jemu?
Oběžnice se přibližují... Vesmír hoří!

Aslanovy oči se mu propalují do bublající krve zpěněné vášní.
"Koriakine, Koriakine..."
"Copak? Paní Almabil žalovala?" ušklíbl se Nejzářivější, rozpřáhl ruce, a pak už jenom padal.

Pán úsvitu, v sousedním studánkovém světě známý jako Světlonoš, Jitřenka, Heosphoros, Lucifer, Had rajský z podřádu hadů, z řádu šupinatých, třídy plazů, z říše padlých hvězd.

"...Tohle jsou ťulpodi. A tvůj trest."

Tak si Pannu zlatého věku, hvězdu, předznamenávající návrat Krista, rozhodně nepředstavoval. (Dodejme, že z domova měl nároky na krásu božských žen poněkud vysoké.) Když nenápadně překonal prvotní úlek, zjistil, že z omítnutého vyhublého obličeje na něj hledí pár docela inteligentních očí. Oslovila ho téměř čistou italštinou. Půl hodiny se bavili o antických básnících.
K jejímu kultu se ovšem připojil, hodilo se. Nazýval ji novou Amfitríté, prvotním pramenem idejí, zdrojem všeho. Psal, že bude vládnout spravedlivě světu.
V jeho systému ale bylo nekonečné množství světů a nekonečné množství hvězd. Tam, kam dobloudil dále, tato nedosvítila, takže si zanedlouho musel hledat jinou.

Matouš říká:
Mudrci na východě uviděli hvězdu. Svým jasem předčila všechny. Někomu možná blesklo hlavou, že tohle celé je čiré bláznovství. Přesto se vydali na cestu.

Lukáš tvrdí:
Pastýři v noci drželi hlídky u svých stád. Znenadání je téměř oslepila nebeská záře. Z oblohy sestoupil anděl. „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velkou radost, která bude pro všechen lid.“

Jan píše:
Na počátku bylo slovo. To slovo bylo Bůh. V něm byl život, který byl světlem lidí. To světlo ve tmě svítí tak jasně, že ho tma nikdy nemůže pohltit.

Pravdu mají všichni tři.

On je to nejjasnější světlo našeho života.