DMD č. 15. pro 15. 4. 2019. Téma: Nejzářivější hvězda

Když byl krásný podzimní večer a nebe bylo bez mráčku, tak jsme vylezli jako malí na kopec za vesnicí a dívali jsme se na hvězdy. Nejdřív jsme rozeznali s námahou jednu, dvě, tři hvězdy, ale čím déle jsme pozorovali to vesmírné moře, tím se více světélek vynořovalo zpod toho temného závěsu.

Zanedlouho bylo těch hvězd tolik, že člověk nevěděl, kam se podívat dřív. Hledali jsme souhvězdí a předbíhali se ve vykládání smyšlených příběhů a legend. Nejvíc jsme si oblíbili souhvězdí Orion, které se tyčilo nad námi jako kolos, a kousek vedle svítila nejzářivější hvězda oblohy – Sírius. To byla ale nádhera!

Venku prší, aspoň se opláchnou okna.
S povzdechem nakoukne do hladové spíže. Vezme z kredence peníze, oblékne kabát. Je dobré, že prší; nepotká moc lidí.
Vyhýbavé pohledy, soucit, strach. Bylo jim nepříjemné na to myslet. Bylo nepříjemné být jim tak nepříjemná.

Zastrčí ruce do kapes kabátu. Hvězda na něm dávno není, stehy pečlivě vypárala, a stejně svítí a oslepuje sousedy. Nejzářivější hvězda na potemnělém nebi svědomí.
U náměstí zahlédne syna, hraje kuličky s dětmi - copak jim zapomněli říct, že jim má být nepříjemně?
Ale směje se, všichni se smějí.
S úlevou vydechne. Po dlouhé době do krámu vejde s úsměvem.

Noci v Toledu bývaly nádherné. Chladivý vítr rozfoukával oblaka a díky tomu se po celém nebi rozsypala záplava hvězd. Arzachel je pozoroval již celých dvacet let. Přenášel jejich polohy na jemný papír, studoval jejich pohyby. Zjistil, že některé vidí neustále, jiné ho vítají pouze v letních dnech. Nejprve odvozoval své měření od té nejzářivější - Al Shira - ale později zaznamenal hvězdu, jež se po celý rok držela stále jednoho místa. Alrucaba - Severka.
Arzachel odpočíval pod fíkovníkem a s nebem nad hlavou klimbal po dobře vykonaných výpočtech. Sám se sice nedožil požehnaného stáří, ale jeho vynález ho přežil o dalších šest století.

Co se děje?... Něco cítím. Něco vnímám. Teplo. Světlo. Lásku.

Hořím? Hořím! Vzplanula jsem! Konečne hořím! Zářím, svítím, cítím, dýchám!

Vzplanula jsem. Prosvítila tmu kolem sebe, ze které jsem povstala.
Dřímá ve mě ohromná síla. Tolik síly, tolik energie! Radost! Jsem... šťastná...

Budu nejzářivejší hvězdou široko, daleko. Hmlovinu, z které jsem, proměním v teplo a svetlo.
Trošku té hmloviny zbylo... Možná budu mít štěstí. Možná vzniknou planety. Možná i... Předbíhám.

Moc jsem se těšila. Tolik let.
Budu pozorovat. Svým teplem hladit Vesmír kolem sebe.

******************

Jsem tu dlouho. Narostla jsem. Čas se mi krátí.
Jak chci skončit...?
Budu Supernovou. Hvězdou nejzářivější.

“Vole, kde máme stan?”
“No hádej, když jsme ho pořádně nezakolíkovaly.”
"Jsme krávy."
"Rozsviť mobil, nemůže být daleko."
"Blbneš? Všude kolem je poušť."
"Bude někde chycenej na stromě. Odkud fouká vítr?"
Přerušovány občasnými výbuchy smíchu, vydaly se na trestnou výpravu. Koho jen napadlo snažit se osvětlit obří placku dvěma bludičkami od Applu?
"Hele, ten stan už je asi v Nevadě."
Zhasly telefony a jen tak si lehly na záda do písku. Tolik hvězd nikde jinde na světě neuvidíš.
"Víš, co mě mrzí? Že jsme znečistily národní park."
"Ale za tenhle pohled to stálo."
Nejjasnější z hvězd na ně přívětivě zazářila.

Timothy nikdy tak úplně nezapadal. V nejlepším případě o něm lidé tvrdili, že je prostě výstřední. Učitelé a spolužáci používali mnohem horší výrazy. Pro namalované oči, barevná trička a duhové kolo mělo pochopení jenom málo lidí. Vlastně celkem dva. A tak trochu ještě máma.
Když ho angličtinářka přinutila, aby zpíval ve školním divadelním představení, očekával, že slovní násilí přetrhne tu pomyslnou nitku a dostane do zubů. Ale to by se do toho nesměla zamíchat ta sladká kouzelná šťáva.
Na jevišti mohl vyrůst. Třpytky a křídla přirozeně souzněla s jeho osobností. Jeho hlas byl konečně slyšet. A byl to nádherný hlas.

„Mama!“
To je sama, na rozdíl od mami, což je maminka.
„Nemůžeš jít sama z kopce, sletíš!“
Prásk.
„Vidíš, vstávej, šup!“
„Mama!“
„Jasně, že sama.“
„Mami hajá,“ oznamuje moje nejzářivější hvězdička kolemjdoucí paní.
„Ano, hajá, je nemocná,“ snažím se zjemnit řečené. Paní se usměje a jde dál.
„Mamí hajá,“ oznamuje hvězdička sousedovi. Starší pán je evidentně dobře naložen, takže vesele odpoví: „Ta se má, ta tvoje maminka. A tatínek taky hajá?“
„Hajá,“ přisvědčí hvězdička. „Na mami,“ dodá důležitě.
Pán vyprskne, já popadnu hvězdičku do náruče a mažeme domů.
Rodičům posléze dlouho vrtalo hlavou, proč na ně sousedi tak šibalsky pomrkávají…

Probral se na studené podlaze jeskyně. Chvíli zmateně mžoural do stropu a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Útěk. Pád.
A dál?
Drápy. Drápy a křídla.
U ústí jeskyně seděla Kwimbe s ocasem obtočeným kolem nohou a koukala ven. Hopewell zaváhal; přešel k dračici a posadil se vedle ní.
Chvíli seděli v rozpačitém tichu.
"Chytila jsi mě," oznámil Hopewell, jako by mu mohla rozumět.
Kwimbe zamručela v čemsi, co nebylo tak docela tichým souzněním. Hopewell mlčky přikývl; pro tu chvíli nežádal víc.
Obloha nad cizí zemí zářila hvězdami a voněla uplynulým deštěm. Ty nejzářivější hvězdy však svítily v dračích očích.

Jožka naplánoval večerní pátrání u hospody.
„Bo se možem zas čehosi domaknuť.“
Aleš zrozpačitěl.
„Mám průšvih, dneska nemůžu.“
„Zajdeme k vám. Vysvětlíme, že jsme dostali prázdninový úkol – pozorovat hvězdy,“ navrhla Libuška.
Plán tak docela nevyšel. Alešův otec vážně vyslechl jejich horování o zářivých hvězdách na noční obloze, a pak jim dal příkaz, aby šli za ním. Beze slova rázoval ulicí pár kroků před nimi, až se zastavil před vstupem do hutí. Ukázal nad bránu.
„Tady máte nejzářivější hvězdu ze všech. Má pět cípů jako pět prstů dělníka a je rudá jeho krví.“
Konečně pochopili, odkud Aleš ty své řeči bere.

"Máš tu volno?" přisedl si astronom k mikroskopikovi v jídelně.
"Jasně. Co děláš?"
"Koukal jsem na Perseidy. Nádherně padaly! A chytal mikrometeority. Teď je musím roztřídit na kamenné a železné."
"S tím můžu pomoct a snadno."
"To mi vysvětli."
"Kamenné meteority jsou křemičitany a železné jsou z železa a niklu, správně?"
"Jo."
"Mám na mikroskopu BSE detektor. Zachycuje elektrony, jejichž směr letu otočila jádra prvků. Čím těžší prvek, tím více elektronů a jasnější signál. Železná meteoritická kulička se rozsvítí jako malá hvězda na temném pozadí."
Teorie fungovala. Kdyby mikroskopika nenapadlo určit složení kuliček přesně.
"Cože, platina???"
"Zatracený auta! Jsou všude!!!"