DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ!

Aprílové počasí odhalilo tajemství sexbomby z království Za sedmero horami a sedmero řekami. Při romantické procházce s princem z Nemanic překvapil princeznu Zlatovlásku náhlý poryv větru. Nejen, že idolu mnoha mužů několikrát nadzvedl sukni, ale nakonec jí odvál i příčesek. Podle svědků si Zlatovláska zakryla hlavu sukní a prchla.

Vyjádření paláce se nám získat nepodařilo, pouze chůva se svěřila, že vztah Zlatovlásky s princem z Nemanic je prý pouze přátelský. A pokud nebyl, po takovéto blamáži již zcela jistě bude.

Co na to princ z Nemanic? Vyjádří se zámek? Čtěte již v pondělí!

Čtenáře deníku Plesk informuje: SVO.

Klára cítila kouř.
Pak taky cítila levnou whisky, přesto, že ji spláchla lokem drahé whisky.
Cítila kamínky v asfaltu, jak jí do zadku obtiskávají vzorek.
Cítila Gábininu hlavu na svém rameni. Ta holka fakt nic nevydrží.
Cítila, že jí pod vstupenkou na zápěstí štípe kůže, ale milovala svou vstupenku skoro tak jako jeho, takže to bylo jedno.
Cítila, že usíná.
A že jí zas lezou vlasy do pusy, ačkoliv si je zastrčila za ucho před vteřinou.
Zvedal se vítr. Klára se zhluboka nadechla. I ve tři ráno voněl jako hnojůvka.
Jako léto.
Jako láska, která není vidět, ale je cítit.

V pondělí to byl jenom plakát o víkendovém výkupu králičích kožek z obecní nástěnky.
V úterý už to odneslo oba vývěsní štíty hospody U Pecháčků.
Ve středu to nevydržela ta velká hromada chrastí připravená na táborák u požární nádrže.
Ve čtvrtek si vzal do prádla dresy místního fotbalového družstva mladších žáků přímo ze šňůry.
V pátek postupně odloupl třiatřicet nově přibitých šindelů ze střechy kostela Panny Marie.
V sobotu přičinlivě očesal všechny něžně růžové jabloňové květy z Rundojc sadu.
A v neděli, po krátkém nerovném boji, odletěla do dálky Novákojc kadibudka.
Vítr byl prostě při průletu obcí Vlasy stále ofouklejší.

Albus stál u okna a upřeně hleděl na potemnělou tabulku, která odrážela jeho tvář. Byl bledý, vypadal jako socha.
„Stalo se něco?“ zeptal se Gellert.
„Dostal jsem dopis. Od Elfiase.“
Gellert pohlédl na pergamen v Albusově ruce.
„Je teď v Řecku. Potkal chiméry,“ dodal Albus a hlas se mu zlomil. „Proč mi o tom píše!“ To už křičel a přes víčka se mu hrnuly slzy zoufalství a vzteku. „Byl jsem nejlepší! Měl jsem sny! Chtěl jsem jet kolem světa!“ Schlíple se posadil. „A teď trčím tady.“
Gellert nevěděl, co říct.
„Hniju ve vězení vlastní zodpovědnosti.“
Gellert ho políbil do vlasů.

Komořansko-modřanský koridor, zkráceně KOMOKO, dopraváky někdy přezdívaný lochneska, je vysokorychlostní trať s bezžlabkovými kolejnicemi vedoucí z Braníka na Sídliště Modřany. Tramvaje tu mohou jezdit maximální povolenou rychlostí, což činí 60 km/h.
Drtivá většina řidičů si tuhle trať pochvaluje. Zastávky na znamení, kde občas opravdu nikdo nechce vystoupit; dlouhé úseky samostatného tramvajového tělesa, kam je chodcům vstup zakázán a auta sem nemají kudy zabloudit; sedmý rychlostní stupeň, hukot přejížděných pražců, vítr ve vlasech...
Vteřinu nato periferně zachycená šmouha, rána jako prase a něčí vlasy ve zbytcích rozbitého čelního skla.
Na tuhle trať je sice chodcům vstup zakázán, ale sebevrahy cedule nezastaví.

Je mi zima! chtěla bych křičet, ale nemám na to sílu. A oni se nezeptají.
Země je ledová a studený vítr se dostane všude - do vlasů i pod pět vrstev oblečení. Bolest zraněného břicha to nepřehluší.
Maruška chodí sem a tam. Rána na hlavě jí krvácí - měla by si sednout dřív, než sebou sekne. Tak už jí někdo pomozte!
Kačka nedýchá, malé tělíčko bezvládně leží v trávě. Co jí je!?
Klárka jenom řve. Ten hluk mě děsí - trhá uši a ruší klidné umírání.
Já chci domů!
Všichni okolo křičí a země pomalu rudne.
A pak - konečně - přijde vysvobození.
„Konec simulace!“

Kdosi řekl jednu větu, jako tehdy, na počátku,
kdosi řekl: "jaro je tu a rok teprv na začátku".
Rozběhnu se nazdařbůh, až sotva chytám dech,
cítím vůni předjaří a vítr ve vlasech.
Pozoruji zázrak zrodu svěžích listů z pupenu,
les kvete a voní jarem, jak zahrada v Edenu.
Stromy s jarem oděly se do zelené řízy,
náhle plné energie, v žilách pramen mízy.
Kořeny živiny čerpají z hlíny,
za jedním (o)bludným nechávám splíny.
Trable i starosti na chvíli zahodím,
s jarem se duševně podruhé narodím.
Tělem proudí energie, vše je nové, čisté,
na jaře mám vprostřed světa svoje místo jisté.

"To jsem ale vybral krásné místo, že? Vítr ti fouká ve vlasech, je tu pěkný výhled, západ slunce..."
"Hmmmm."
"Jsme tu ale vysoko, že? Je to hodně daleko dolů."
"Hmmm!"
"Jak to tam vypadá, když to vidíš vzhůru nohama, což? Už jsi připravený mi říct, co potřebuji?"
"Hmmm..."
Strhl mu izolepu z úst.
"Nic ti neřeknu!"
"Copak, nebojíš se výšek?"
"Superhrdinové mají pravidla proti zabíjení! Jenom machruješ a snažíš se mě vystrašit!"
"Tak já se zeptám někoho jiného."
Odpovědí mu byl zoufalý výkřik a odporné křupnutí dopadu.
"Asi si myslel, že jsem Spidey, příště se musím představit," povzdechl si Deadpool.

Určitě znáte ten pocit, kdy vám vůbec nic nejde a ztrácíte optimismus. Kdyby vám v tu dobu někdo řekl, že brzy bude lépe, jen byste se mu vysmáli.

Jenže pak najednou přijde obrat. Jako by svěží vánek čechrající vlasy přinesl příslib lepších dní. A vám jde najednou vše od ruky.

Přesně tak jsme se cítili i my. Den za dnem jsme byli blíž odhalení skrýše P.A.V.O.U.Ka.

A pak přišel ten den. Věděli jsme, kde se ukrývají.
Místo oslav nás však čekala studená sprcha.

"Ty vole, jak se dostaneme dovnitř?" pronesl Filip za nás za všechny.

Bývala doba, kdy jsem se bál výšek. Měl jsem strach z bolesti a smrti.
Jako dítě jsem trpěl závratí při šplhání na nejvyšší polici matčiny knihovny.
Na první hodině létání jsem marně překonával svalovou paralýzu.
(Sirius se mi smál. James kroutil hlavou.)
Všechno se zlomilo krátce před mými sedmnáctými narozeninami.
Dodnes netuším, jaká tajemná síla zpřetrhala okovy strachu.
Jisté je, že spolu s ním zmizel i pud sebezáchovy.
Přišel jsem na to prvního májového večera roku 1978, kdy jsem prolétával bouřkovými mračny.
Necítil jsem nic než šlehání větru a elektrické výboje.
A vzrušení.
Strach z bolesti a smrti už nikdy.