DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Cuchám čerstvě načinčané účesy, nadzvedávám svatební šaty až po kalhotky, unáším staromódně vyšňořené klobouky, lámu deštníky nad natupírovanými. Když lije jak z konve, zaduji do klaviatury kapek a pozháším cigarety kuřáků na kryté zahrádce.
Na samolibý, dohladka oholený úsměv svůdníka nafoukám z piva pěnový vous.
U neobratně postaveného stanu stačí, když se trochu opřu zevnitř.
Můj majstrštyk byl do nebes vynesený rukopis etablovaného autora, co tak rád psával na zahrádce. Právě vedle svého psacího stroje odložil poslední stránku.
„Zatracený vítr,“ klnou mému kulimu. Do nebe vztyčené pěsti nechávám za zády, ani se neohlížím, lehkomyslný.
Plachtím na stvořitelově vlně, já, Větroplach.

„Nabrat vás oficiálně nesmím,“ vraští čelo Jeroným, „ale paní Břicháčková s kočárkem dnes nejede, tak si vlezte na prostřední plošinu… Kam jedete?“
„Jenom na kopec!“
Silnější cyklistická rodinka se nasouká do autobusu.
„Děkuju,“ přihrne se tatínek dopředu, „jsme docela zmožení, ono se řekne vítr ve vlasech, ale jak z toho bolí nohy, o tom ani muk!“
„A co děláte tady, u nás?“ vyhrkne Necka.
„Ále,“ otočí se otylec, „máte tu prej kněze, co řídí autobus! Chtěli jsme se s ním vyfotit…“
„Takže z Prahy,“ zaťuká hůlkou Chromajzlová.

„Vyřiďte hlavnímu městu,“ loučí se kněz, „že nejsem žádná atrakce! Bůh s vámi!“

Očka jasná, jež v dálce tetelí se, mrkají na mě jako světlušky duše, každá bíločerná, černá záře, bílá tma. Za každou tečkou života, jež se jako tráva v dechu času vlní, tiká hodinář zrnka mezi prsty chytající. Vzpomínky, ty děti hravé, srdce rozcuchají jako vítr ve vlasech. Vánek mrzne, v létě vločky poletují. V mlze paměti na tom místě samém stojím, kde růže plna smíchu kvetla. Déšť štěstí vybledl, jen reflektory citů míhají se, vzdalují. Nit kouře píše ódy na obloze, ze střech kane prázdnota. Další stránka knihy zjevila se, nepopsaná. Noc se snesla, lampa zhasla a slunce zase spí.

Profesorka Alaemma de Liccaragon je na Aagrenské universitě známa svými extravagantními účesy.
Jednou dopoledne šla do práce, když si všimla postavy stojící na střeše hlavní budovy.
Aniž by byl čas na bližší zkoumání, postava skočila přes okraj.
Přístup na střechu university je zabezpečený, přesto se na ni tu a tam někomu podaří proniknout.
Většinou jsou to studenti, co zkoušejí létací kouzla či proměny v létavce.
Tentokrát však rychlost pádu naznačovala cosi jiného.
Trhnutím hlavy profesorka rozevlála své dlouhé vlasy, ze kterých se uvolnili vzdušní elementálové.
Na poslední chvíli stihli zachytit sebevraha ještě před dopadem.
Ještěže je budova university tak vysoká.

Lidé jsou stejní.
Bojí se a křičí, když vidí něco, co neznají.
Tys nikdy nekřičela.
Tys vždycky křičela. Jsi taky křehká, plachá.
Mám tě rád.

Kéž by mohli létat.

Věděli by, že smrt je neviditelný kůň.
Věděli by, že zapomnění je hlasitý pták.
Věděli by, že strach je bílá opice.
Věděli by, že radost je obří oranžová kočka.
Ale nic si nepamatují.
Mám tě rád.

Proč zavíráme do klece všechno, co je jiné?
Proč jsem jiný?
Kdybych byl stejný, měla bys mě ráda?
Mám tě rád.

S větrem ve vlasech bys nebyla smutná.

Ach.
Leto, tebe bych svezl na Bouřlivákovi.

Na podzim jsem přežil nehodu. Jako když se vás barák najednou převrátí a vy vypadnete z balkonu. Měl jsem smůlu. Praštil jsem se do hlavy a skončil v záchranné stanici.
Rád jsem se schovával pod lidskou ruku nebo do rukávu. Bylo to jako u mámy pod křídly, v teple a bezpečí. Když jsem předl, hladili mě ještě více. Asi mají rádi předení.
Lidé slyší naše hlasy. Poznají, když máme hlad. Poznají, co znamená zvednutý ocas.
Vykrmil jsem se do krásy.
Jednoho dne mě zase vytáhli, nalevo rukáv, napravo les a hlasy hezkých děvčat.
Bylo to dilema.
Vítr v křídlech vyhrál.

„Maruško, slyšíš? Nech toho. Pojď domů,“ prosebně volá manžel.
Shrbená záda mlčí.
„Koukni na obzor. Něco se žene,“ Juro zesiluje hlas, bezradně přešlapuje.
Skloněná žena ani nepozvedla hlavu.
„Marie, pojď už!“ Výzva zní tentokrát drsně.
Dál mlčky pleje. Vítr jí čechrá vlasy. Opírá se do zad, do šátku. Chce ji vidět prostovlasou.
„Ty se nebojíš bouřky?“ skoro ječí muž. Ruce jako amplion přiložené k ústům.
„Ach, asi se nenarovnám. Jen ještě tenhle řádek,“ přemlouvá sama sebe. Nutí se do rychlosti.
„Tak mysli aspoň na volky. Už si potřebují odpočinout.“
„Však já také,“ hlesne.
Zahřmělo. Nebe ji hubuje. Radši tedy půjde.

Byla to láska a byla to posedlost. Jeho vášeň ho stála značnou část rodinného jmění a opakovaně ho stavěla do opozice nejprve proti matce, později proti snoubence. Obě ho vydíraly, každá po svém, ale on trval na svém. Paličatě a do roztrhání těla.
Kdo nebyl sám v tichu a tmě, kdo nesplynul se strojem, kdo se nevracel domů s krystalky mraků ve vlasech, kdo necítil mrazivý vítr ve tvářích a vlasech, kdo nebyl pánem nad životem a smrtí... kdo nikdy nelétal a nikdy nespadl, nepochopí.
Byl starý, starší než si mohl armádní pilot dovolit. Ale křivky Lightningu byly naprosto neodolatelné.

Často, když shlížel z vrcholku Olympu do říše smrtelných, vzpomněl si.

To se pak většinou rozhodl nabrat podobu orla či racka, a sletěl blíž, přímo do srdce Frýgie, k údolí, obklopující hluboké jezero, a v jeho středu ostrůvek, na kterém kdysi stával skvostný chrám.

Léta ubíhala, chrám se pomalu měnil ve zříceniny, až zbylo jen několik sloupů.

Sletěl níž a usadil se, jako pokaždé, na jeden z nich. A jako pokaždé znovu a znovu užasl, když je oba spatřil.

Lípu a dub, rostoucí těsně vedle sebe, větve láskyplně vztažené, koruny propletené v záplavě smaragdového listí, ševelícího v poryvech Zefyrových prstů.

Ankaba je nad její síly.
Běla se v zoufalé beznaději choulí u prahu jak hromádka neštěstí.
Konečně se trochu vzchopí.
Pryč odtud. Záhadný nepřítel může kdykoliv zaútočit.
Jde nazdařbůh, vítr strhává slzy z tváří.
Co si počne?
Kam se poděje?
Nikoho nezná.
Ale… Mates znal. Měl sestřenici, prý se vdala do Lysolaj.
Zkusí to.
Přemístí se. Po chvíli bloudění stane u omšelého plotu.
Asi dvanáctileté děvče kvapně sbírá prádlo.
Zápolí s čerstvým větrem, s plnou náručí se snaží zkrotit rozevláté vlasy.
Zvědavě pokukuje.
Běla ucítí zamrazení. Liščí pohled pozná každý, kdo se s ním setkal.
Sebere odvahu: „Hledám Xénii Fuchsovou.“