DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Venku září hvězdy, v noci přisněžilo pár centimetrů. Volím červené Skivo, pravidelnými pohyby nanáším a zažehluji. Dokonalá skluzice.
Stoupám po plynovodu, přes Rejdiště a Tetřevky, dřevařskou po vrstevnici. Celý den strávený ve stopě, pár úseků stromečkem, nabírám metry. Rychlý chleba se sýrem v lesním závětří a pak už stoupání nahoru na Lišku. Slunce začíná červenat.
Dokonalý sjezd, vítr ve vlasech, sníh do ruda rozzářený pablesky slunce, stromky na stranách se jen míhají, když se řítím až dolů k můstkům, pár metrů do kopce a další mírný sjezd. Dojíždím na plynovod a sjíždím k chalupě.
Už svítí petrolejky. Nejsem doma poslední.

Slunce barví nebe zlatem, purpurem a okrem a odráží se od vln moře, které šumí na pláži a vítr přináší jeho vůni.

Se sprškou oceánu ve tváři, sluncem v očích a větrem ve vlasech se ženou po pláži na koních.

On vidí ji, její měděnou hřívu, vlající šaty a radost, která vyzařuje z ní, i z běžícího hnědáka.

Ona vidí jeho, bílou košili a černého hřebce sálajícího energií.

Vidí sebe navzájem, jeden druhého, silná zvířata, písečnou pláž, mocný oceán, západ slunce.

Uhánějí. Smějí se. Milují se. Jsou šťastní.

Je to sen, který se nestal? Je to budoucnost? Je to vzpomínka?

Doktor Marz stál před vlastním palácem, v ruce malý ovladač. Laborantka Beri, s obličejem od krve, která nepatřila jenom jí, na něj dorážela.
„Zmáčkni to, dělej!“
„Moc brzy,“ mumlal.
„Každou chvíli vylezou! No tak, on to nepřežil, nemohl…“
Třásl se mu prst. Ještě ne, ještě ne…
Několik tupých, plechových ran. Vrata hangáru se najednou se zaskřípěním zvedla a z nich vyšla podivná postava, zbrocená krví a kulhající.
„Sejmu ho,“ oznámila Beri a namířila zbraň.
Zvedl se vítr a postavě v dálce zvířil vlasy. Černé, dobře známé.
Vyrazil jí zbraň z ruky.
Uvnitř zůstali jen ti hajzli.
Stiskl spoušť. Palác explodoval.

Všichni už ve svých křeslech dávno usnuli, ale mě nedávají zvuky trajektu pokoj. Slyším jeho dunivý motor a úpěnlivé vrzání trubek. Napadne mě, jestli by měly ocelové stěny tolik skřípat. Obléknu si lehký svetr a vydám se na pozdní procházku po lodi. Po několika minutách skončím v nejvyšším patře s otevřenou střechou. Koukám na hvězdy, přemýšlím, kdy jsem je naposledy viděla tak jasně. Opřu se o zábradlí a koukám do temných hlubin. Teplý mořský vítr mi čechrá vlasy. Muž vedle mě odhodí přes palubu oharek cigarety. Pozoruju světélko, až dokud nezmizí pod hladinou. Na dně bude ležet ještě několik desítek.

It was late afternoon. Victor and Emily were walking through The Regent's Park, talking. It was strange. They knew each other since childhood but when they got engaged, it suddenly felt inappropriate to be alone together. They both laughed when the wind almost blew their hats off.
Victor couldn't help it but imagine Henry being here with them. His slightly longer black hair, blowing in the wind. Victor imagined running his fingers through it. Henry's eyes locked into Victor's. Henry's lips.
And then came the guilt. This wasn't fair to Emily.
But how do you stop your brain from wishing?!

Šnorchlování jsem nikdy dřív nezkoušela. U moře si vystačím s plaváním a blbnutím ve vlnách. Tentokrát jsem se nechala přesvědčit a vyrazila s ostatními na celodenní výlet. Byla jsem nucena navléknout se do záchranné vesty, ačkoli jsem kormidelníkovi vysvětlovala, že plavat umím. Pak jsem dostala malinké tlačící ploutve a šnorchl s dost nechutným náustkem. Když jsem se před opuštěním lodi pokusila zbavit té poblblé o tři čísla větší vesty, byla jsem vyhodnocena jako potížista.

Šnorchlování jako takové mne moc nenadchlo. Ale jízda na loďce byla super. Mám ráda, když mi vítr hvízdá v uších a z vlasů dělá nerozčesatelný spletenec.

Mával křídly, letěl. Konečně natrefil na správný kumulus, který mu umožnil krouživým letem vystoupat výš a výš. Vítr mu čechral vlasy …
Počkat co? Vlasy? Odkdy mají draci vlasy?

Probudil se. Vedle něj poklidně oddechoval jeho milý.
Nikdy nelitoval, že se pro Yvanovu lásku vzdal dračího života. Jen létání mu chybělo.
Pravda jízda na koni, kdy kůň tryskem běží sotva se dotýká země, byla podobná, ale scházel hmm …, jak to popsat? Pocit odpoutanosti. Ten mohl částečně prožít při plavání. V lidském těle však nikdy nedosáhl správné rychlosti.

S povzdechem se otočil a lžičkovitě se přitulil k Yvanovým zádům. Za chvíli spal.

Zloduch seděl za stolem a četl jakýsi magazín.

"Pomocníku? Tady se píše, že pokud chcete porazit nepřítele, musíte ho dobře poznat. A pokud chcete někoho poznat, musíte se vžít do jeho kůže. Proto se stanu na den superhrdinou! Najděte na internetu, jak na to."

"Tady se píše, že hlavně musíte mít nadpřirozené schopnosti."

"Výborně, to splňuji," řekl zloduch a pro ukázku nechal shnít rostlinu na stole. "Nepíšou tam, jak zvládat dramatické příchody, které lidi tak milují?"

Pomocník znervózněl. "Píšou, že dost pomáhá, když vám vítr vlaje ve vlasech."

Zloduch přejel rukou po své holé hlavě. Někomu to prostě není souzeno.

Draco věděl, že může sebe i svého syna vystavit nebezpečí, ale právě pro to, co jim hrozilo, ho tak zoufale potřeboval vidět.
Za těch pět let si spolu vyměnili hodně zpráv, ale nikdy se nesetkali.
Věděl, jak je pro Scorpiuse těžké tajit, že jsou spolu v kontaktu, a nechtěl ho do toho zatahovat víc, než bylo nutné.
Zvlášť, když je Scorpiusovým partnerem Potterův syn.

Draco vystoupal na vrcholek kopce a spatřil synovu štíhlou siluetu.
Rozběhl se a prudký vítr mu cuchal vlasy a šlehal ho do tváří, ale on to nevnímal, běžel... a pak ho chytil a dlouho, dlouho nepustil.

Zvedal se vítr a čechral Jackovi vlasy. Bude pršet, pomyslel si, hleděl do nebe a uvažoval, jestli tam odcestovala Alanova duše a zda jeho tělo opustila tím lepkavým otvorem v hlavě. Seděl vedle něj v trávě a držel ho za ruku.

Zvedal se vítr a čechral mu vlasy. Bude pršet. Neměl moc času. K oranžovému domku patřila i kůlna, tam najde rýč. Není kouzelník, probudit z mrtvých Alana nedovede, tak ho alespoň řádně pohřbí.

Zvedal se vítr. Bude pršet, ale i tak půjde dál. A to místo, které s větrem ve vlasech vykope vedle záhonu růží, si bude vždy pamatovat.