DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

První, co udělal nový šéf, byla povinná víkendová teambuldingová akce.
Adrenalin! Zážitky! Zábava! Stmelení týmu!
Připadala jsem si jak kdysi na rekreaci, šéf mi velmi připomínal tehdejší soudružku kulturní referentku.
V sedlech koní, voděných po jízdárně, dřepěli utrápení referenti, držící se madel zuby nehty. Domluvit se s hlavním stájníkem naštěstí nebyl problém. Přidělil mi koně a poslal se mnou jedno z děvčat.
Bylo krásné moci opět rozjet hřebce do trysku a slyšet vítr hvízdat ve vlasech. Adrenalin, konečně!
Nemůžu za to, že šéf čučel s otevřenou hubou a pustil se madla.
Dopad byl tvrdý.
Další teambuilding se už nikdy nekonal.

Zámky prasknou, vlna magie se prožene celou budovou, vysklí okna, lidi srazí k zemi. Bedny se překlopí, obsah se vysype. Napůl rozložené tělo se odprostí od svalů, jejichž úpony nevydržely. Kosti se poskládají, ústa se otevřou.
Pokusili se ho zabít, rozsekali ho, zavřeli, ale on se vysvobodil. Zbytky rukou se připojí k tělu, nohy následují. Protáhne se, kosti zakřupají. Vyrazí ke dveřím. Kouzelné pečetě jsou popraskané, žádná překážka. Vyjde z pitevny na chodbu, kterou se honí čerstvý letní vánek. Pročísne zbytky vlasů na jeho hlavě, pár jich odletí chodbou a přistane na podlaze. Nezajímá ho to.
Svobodný. Konečně. A nepřemožitelný.

Jezdec vyráží na trať, překonává první muldu a řítí se vpřed, vítr ve vlasech …
„Půjč mi skejta.“
Vilda se zamračí.
„Řekni si o vlastní. Třeba k narozkám“
„Ty jsou za dlouho. Jestli mi ho nepůjčíš, řeknu mámě, že jezdíš bez helmy,“ vytáhne Tilda trumf. Vilda si pohrdlivě odfrkne, ale raději neriskuje.
„Co tak najednou?“ zajímá se, pozorujíc sestru, jak se pokouší rozjet prkno, aniž by sebou plácla na zem.
„To Tobias. Že prej holky na skejt nemají buňky.“ Vilda povzdechne. Něco takového Tilda jen tak nepřejde. Teď nepřestane, dokud nebude přinejmenším mistryně světa.
„Máš blbě rovnováhu,“ utrousí. „Víc se nakloň.“

Bráška už se na ni nedíval.
„Ty, Gino…?“
„Ehm,“ zamručela.
„Ty si chceš vzít prince Quintilla?“
Zaskočil ji.
„Zvažuji to,“ odpověděla. „Ačkoliv se mi nechce po zbytek života sledovat Caesovy žárlivé pohledy, po reakci princezny Eprie musím takovou možnost připustit.“ Ta holka ji štvala. Jenom proto, že má ráda svobodu a vítr ve vlasech, se mame omezovat?!
Dominius se mračil.
„To nezní jako: ‚Ano, toužím se stát jeho ženou‘.“
Longina na něj nechápavě pohlédla.
„Quintillus je inteligentní. Ctí povinnost, což prokázal rozchodem s naším bratrem. Je schopen okamžitě zastat povinnosti vládce…“
„Tak jsem to ale nemyslel.“ Dominius si založil ruce.

Vždy miloval rýchlosť a slobodu. Keď bol malý, tak jednoducho utekal. Potom jazdil na motocykle.

Existoval však vyšší stupeň voľnosti.

Prihlásil sa k letcom. Najprv sa mohol len sa pozerať. Posadili ho do staručkého aeroplánu s fotoaparátom v ruke. O pár mesiacov sa dočkal svojich krídel.

Myslel si, že hore sa mu nič nestane. Že všetko to šialenstvo prebieha pod ním, v rozdrásanej krajine, kde sa ako jazva tiahne škaredá hnedá čiara.

Potom na neho niekto vystrelil. Naučil sa vyhýbať lietadlám. Neskôr prišiel technik a na jeho stroj mu namontoval guľomet – jeho obojok.

Voľnosť sa utopila v horúcom olove. Padal.

„Indy, lehni, nehýbej se, polož hlavičku, zůstaň, pomalu…“
Tohle slyším, když chodím k dědečkům a babičkám, abych jim udělala radost. Poslechnu, protože to těm stařečkům dělá dobře. Mají nemocné nohy i ruce. Když mě hladí, někdy se netrefí, a strčí mi prsty do očí nebo do nosu.
Všechno klidně vydržím. Protože jsem hodná holka, a taky proto, že pak dostanu pamlsek.
Ale hlavně vím, že po práci půjdeme na louku. A tam uslyším můj nejblíbenější povel: „Máš volno!“
Vystřelím jako z praku. Polykám vítr, on mi češe kožíšek a obrací uši dozadu, já s ním závodím, a běžím a běžím…

Sjíždí se, andělé zdáli.

Privoláni vábením, jemuž nelze odolati. Svázáni dávnym slibem, pricházejí pod jeho vlivem. Opojné světlo s sebou nosí, když jdou, tak jdou bosí.

Vlasy plující temnotou Vesmíru, rozčechané větrem solárním.
Zdálo by se, že slyšet je jemné zvolání.
Možná jednomu z andělů stalo se cosi nemilé.
Vítr ve vlasech? Z toho se nehyne. I když je solární.

Blaženi a opojení svetlěm a teplem. Nyní jsou na místeě, čekajíc na další instrukce.
Copak pro nás pripravila paní dneska? Proč zrovna před pulsarem?
Jeho vítr nehladí, jako od jiné hvězdy. Andelé premýšlí, hledají odpoveď.
Najednou strhnou se.

Paní přichází!

Možná byste to do mě neřekli, ale vždy jsem byl optimista. Nemluvím teď o svém neochvějném přesvědčení, že všechno půjde přesně tak, jak jsem si naplánoval, ani o smíchu, kterému se nedokážu ubránit, když se ukáže, že jsem se nemýlil. Myslím tím, že se na věci dívám z té lepší stránky. Musím čekat na zprávy od podřízených? Nevadí, aspoň mám čas přemýšlet. Kuchař připálil maso? Výborně, salát je stejně zdravější.
Říkáte si, co může být dobrého na tom, když prohrajete bitvu a váš nejbližší služebník vás zradí a shodí do sto kilometrů hluboké šachty? Nádherně vám fouká vítr do vlasů.

Při návratu domů se zvedl vítr, brzy začalo pršet.
Nemá deštník, ale i kdyby měla, byl by jí k ničemu. Nedbale spletené vlasy jí kolem hlavy povlávají jako Medusini hadi, tenký kabát proti dešti nestačí.
Veřejné osvětlení v Horním Hrádku sice samozřejmě mají, nicméně lampa na rohu si buď rozhodla vzít dovolenou, nebo ji někdo rozbil...
Najednou Eliška do kohosi vrazí, vykřikne leknutím. Možná až neadekvátně, jenže to, co zaslechla u zámeckého parku, je v ní dosud příliš živé.
Muž, který ji chytí do náruče, má na sobě uniformu se svobodnickými výložkami.

Později se dozví, že se jmenuje Alfréd Ronček.

Nemohla tomu věřit. Sice jí strýček Bob říkal, že se ve škole budou učit létat, ale ono je něco jiného o tom slyšet a něco jiného je stát na travnatém prostranství před školou s koštětem v ruce.
´Budu jako opravdová čarodějnice z pohádky´, napadlo ji. Po očku mrkla na Pavlu. Spolužačka se nezdála nijak rozrušená.
Alenka začala pociťovat mírnou nervozitu. Co když z koštěte spadne a ztrapní se přede všemi? Nebo co když vůbec nevzlétne? Zavřela oči a soustředila se.
Náhle už nevnímala zem pod nohama. Cítila naopak neuvěřitelnou lehkost. A vítr, který jí cuchal dlouhé vlasy.
Otevřela oči.
Letěla!