DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Celý svět zářil barvami. Venku slabě svítilo podzimní slunce a vítr proháněl po zemi chomáče spadaného listí. V krbu plápolal oheň, ale okno bylo chladem zamlžené.
„Je tady krásně, ale zima,“ poznamenal Remus, když vyšli před hradní bránu, a přitáhl si svetr blíž k tělu. Studený vítr mu pocuchával vlasy, ale kupodivu to bylo docela příjemné. Vzduch voněl deštěm a jablky.
„Mám být gentleman a nabídnout ti bundu?“ povzdechl si Sirius s úsměvem.
„Znám lepší způsob, jak se zahřát,“ navrhl Remus tiše a tváře mu zrůžověly nejen chladným vzduchem. A o tom vlastně byl podzim. Spojené ruce a plaché úsměvy…

Po dvou dnech válení se v hamace jsme se zase vypravili kousek dál. Tentokrát je to jen hodinku do Qui Nhơn, ať jsme co nejseverněji před šíleným přejezdem do Quảng Ngãi.

Nikam jsme nespěchali, takže vůbec se vypravit trvalo do tří. Konečně jsem nemusel vstávat ráno, to se pak řídí o dost líp. Svěží vítr od moře, umočněný rychlostí z té cesty dělá fakt příjemnou projížďku. Akorát musím každých deset kilometrů počkat na kamarádku, co se plazí šedesátkou. I ten můj prdolet dá osmdesát. A když je človek vyspanej, tak mu to ani nepřijde. Tak já počkám u další odbočky ...

Proklínal vlastní proradné úmysly. Jen si přál být co nejdřív doma. Byl si vědom pokání, které mu osud udělil, víc ho ale zajímala horká polévka a plameny v krbu. Měl téhle bouře doslova plné zuby a s každým krokem litoval nápadu vydat se na cestu v okamžiku náhlého hnutí. Bolestivá touha spatřit její tvář ho však táhla kupředu.
Jeho kůň podobné touhy zjevně nesdílel. Edward měl tedy dvakrát koho proklínat.
Když konečně otevřel dubové dveře Thornfieldské haly, zbýval mu dech na jediné bezhlasé “Jane.”
Snažila se udržet vážnou tvář, ale noc v okamžiku prolomil zvonivý smích.
Užasnul.
“Vaše vlasy, pane.”

Jsi idiot, Hopewelle. Jsi idiot a teď na to konečně dojedeš.
Kapitánovy prsty křečovitě svíraly skálu, noha naslepo pátrala po dalším výstupku. Opatrně se zapřít - přenést váhu - nesmírně pomalu posunout ruku - pustit se do dalšího hledání. A pořád dokola.
A do toho ten proradný vítr.
Studené poryvy cloumaly s mužem zdolávajícím skálu a z mraků na obloze se začaly řinout slzy deště. Nad kapitánem se výsměšně černalo ústí jeskyně. Mokrý kámen se smekal; skoro se na něm nedalo udržet.
Skalní výstupek, za nějž se Hopewell držel, se náhle vylomil.
Kapitánovy sklouzly ruce po šedém kameni.
V náručí ho sevřel vítr.

Byl pozdní večer, lásky čas, jenže teprve půlka dubna.

"Dokážeš ještě někam uplacírovat nástěnnej kalendář? Jsou na něm zvířátka, a občas i traktor."

"Dyť je půlka dubna, co s kalendářem v dubnu?"

"Mno, ale jsou tam ty zvířátka..."

Pomalu jsem se nadechla.

Ubožák se za mnou svíjel ve snaze přibít do stěny skobičku.

"Víš, Franto, dneska asi nakonec nebudu mít večer čas, mám ještě práci."

"Aha, tak to teda promiň, jestli jsem obtěžoval, ale hele, už visí."

Být venku, dýchat vzduch, opustit prokleté Stodůlky.

"Tak se měj, třeba příště."

Nadechla jsem se z přístroje. Snad to vyjde v dalším životě.

„Mám pro tebe dárek,“ řekl Elrond Arwen. „Pojď se podívat z okna, je na nádvoří.“
Arwen se podívala ven na poníka a poděkovala, protože byla dobře vychovaná.
Otec se zatvářil překvapeně.
„Doufala jsem, že dostanu velkého koně. Jezdit umím!“
„Obávám se, pane, že slečnu Arwen učili jezdit na koni pánové Elrohir a Elladan,“ ozval se z rohu Erestor, kde jako obvykle splýval se stíny.
„Miluji to, tati! Miluji vítr ve vlasech, když jedu po loukách. Prosím, nezakazuj mi to.“ žadonila úpěnlivě Arwen.
„Jsem rád, že se vše dozvídám jako poslední," povzdechl si Elrond a zamyslel se nad svou výchovou dětí.

Svoboda, rychlost, vítr ve vlasech a svistot vzduchu kolem uší, krajina ztrácející svoje obrysy, život nabývající v nebezpečí nové dimenze, za mlada to prostě milovala. Ne, že by byla přímo do větru, ačkoliv kdo ví, nebylo to s kým potvrzovat ani vyvracet. Ale jak stárla, lety ztrácely na své vzrušivosti a nabývalo jejich nepohodlí. Kolena v chladivém vánku bolavě tuhla, vlasy se cuchaly, celé jaro prokýchala, kyselé deště jí ničily šaty, nad městy aby se vyhýbala dronům a tak vůbec, všechno se to nějak komplikovalo a ztrácelo to lehkost bytí. V mrazivých ránech ji na koště už nikdo nedostane. Tečka.

Naše vesmírná projížďka skončila. Pavouk stojí zpět ve své "garáži".

"Díky, bylo to opravdu fajn," loučí se.
"Takže?" napjatě, s očekáváním.

"Bylo to, jako když jsem byla malá, s mámou a tátou, poprvé na kole, vítr ve vlasech, letmý strach. Děkuji, Jacku. Ozvi se mi, až budeš moci, já… ráda tě uvidím."

Polibek na mou tvář, lehounký.

Odchází, krásná, něžná, milá...

A já, maličký, běžím s tátou a mámou jarním lesem, vysokou trávou, cítím to dětské štěstí a tolik jí rozumím.

Je krásné být s někým, s kým je vám dobře.

A moc, moc toužím být opět brzy s ní.

Dudčí cyklista protestuje proti nařízení mezizvířecí cyklistické asociace, které ukládá závodníkům povinnost nosit ochrannou přilbu.

„Pokud necítím vítr ve vlasech, jezdím mnohem pomaleji,“ vysvětlil. „A navíc – kdo má na hlavě číro, musí jít trochu proti proudu.“

Svou nespokojenost s předpisem vyjádřil i páv korunkatý, jenž se nechal slyšet, že si po každém závodě musí svou chocholku rovnat žehličkou, a sýkora parukářka, kterou kvůli helmě svědí kůže pod parukou. Oba se však rozhodnutí cyklistické asociace podvolili.

Sám dudek prý má kvůli boji s úředníky špatné spaní.
„Až mi povolí výjimku, budu konečně zase spát jako dudek,“ dodal k celé záležitosti cyklista.

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Žalm 22;1
V parném letním odpoledni byly hlavní dveře kostela otevřené a vchod do kostela přehrazovala jen zdobená mříž. Mírný vánek se skrze ni proháněl sem tam do nitra chrámu a zpátky. Čechral vlasy poutníků, kteří pozorně naslouchali výkladu regenschoriho a kostelníka v jedné osobě.
Světec stál poněkud stranou pod křížem. Tvář měl vážnou a oči přivřené. Zničehonic se mu v mysli vynořily verše dvaadvacátého žalmu. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí. Šklebí rty a pokyvují hlavou…
Nevědomky sevřel rty a prohrábl si kratičké vlasy, které se větru zpřeházet nepodařilo.