DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Saně letí po jiskřící pláni, rolničky divoce vyzvání. Paní Blaha kočíruje jako Jehu: divoce, šíleně. Na jeden bezdechý okamžik jedou po jediné sanici, paní Blaha jen bujaře zavýskne.
"Není nad to, cítit větry ve vlasech," žduchne bodře do Nany, když saně s buchnutím znovu naberou stabilitu.
Nany omámeně přikývne.
"Ale no tak, děvenko, hlavu vzhůru. Na tohle trápení stačí jen trochu frešnýho povětří, uvidíte."
Tomu Nany při nejlepší vůli nevěří.
"Fajnově si spolu ten týden užijeme!" těší se Jehua.
Spíš se jí chce Jakub zbavit. Nany bodne osten křivdy a lítosti.
Teprve později zjistí, že jí Jakub věnoval neocenitelný dar.

Obecně vzato, koně jste mohli mít buď dobrého nebo špatného. Jeho kůň nespadal do žádné z těchto kategorií. Jeho kůň byl nejlepší ve vesmíru.
Povolil otěže a vychutnával si ten okamžik. Bujné kadeře mu vlály kolem hlavy. Neznal nic lepšího než cítit vítr ve vlasech. Bohužel si to mohl dopřávat jen potají, jinak by se dostal do řečí.
Práce ale všechno pokazila.
“Kdo sakra jste?”
Zatvářil se jako přistižený školáček. Bleskurychle si strhl z hlavy paruku a snažil se ji nacpat do kapsy. Truhlík zafrkal, jako by se za něj styděl.
“EHM… OBÁVÁM SE, ŽE SE NEVYHNEME JISTÉ MÍŘE TRAPNOSTI…”

Křičím, než mi dojde dech,
blažen v lehu na zádech.
Slyšíte to?! žiju.

Dělám výdech, nádech,
bez opory v zádech.
Ochutnávám, žiju.

V tichu, které tají dech,
prošlapávám měkký mech.
Ohmatávám svět v němž žiju.

Běžím, než mi dojde dech,
cítím vítr ve vlasech.
Cítím, že žiju.

Umím chvíli zklidnit dech
a zvednu se po pádech.
Vidíte to?! Žiju!

Chytám, zdá se, druhý dech,
utápím se ve svých snech.
Vím, že žiju.

Už brzy mi dojde dech,
sotva vyjdu po schodech.
Myslím ještě žiju.

Už mi zcela došel dech,
smutně ležím na zádech.
Nevím, jestli žiju,
brzy v hlíně shniju.

Není těžké je oblbnout, věděla. Prostě mají v hlavě nějakej obrázek a ten musíte udržet za každou cenu. Chce to praxi.
Hlavně se nerozbulet, páč plakat u doktora, to dělají akorát děcka a senilové. Zas to nepřehnat.
"Mno," řekl doktor Šebek a prozkoumal snímek proti světlu. "Jednoduchá zlomenina zápěstí, dva měsíce a budete zas fit."
"To ty pitomý schody," zaskuhrala.
Měl pěkný svalnatý předloktí, to měla ráda. Byla by ho laškovně štípla, jenomže to by ten obrázek rozbila. Křehká stařenka. Takže kuš, babo!
"Opatrujte se, je vám osmdesát!"
Slíbila mu to. Sobě slíbila, že příště ten pitomej skejt uřídí líp.

„Harry, vaše vlasy se pohybují, dokonce i v místnosti. Čím to?“ zajímala se Minerva.
„Netuším.“ Pokrčil rameny. „Asi vítr?“

Vešel do sklepení a zezadu objal svého muže.
„Severusi, neměl bys to dělat,“ řekl Harry, očividně potlačující smích.
„Nevím, o čem mluvíš, Pottere,“ odpověděl odměřeně. Otočil se a probodával jej pohledem.
„O tvém novém lektvaru.“ Políbil jej. „Kterým se měníš ve vítr.“ Další polibek. „A vískáš mě ve vlasech…“ A ještě jeden.
„Nějaká další nehorázná obvinění?“ Vrátil mu polibek Snape.
„Hrozně moc mě miluješ,“ zavrněl Harry. „Řekneš něco na svou obhajobu?“
„Ne,“ zapředl Snape do polibku. „Jsem vinen v plném rozsahu.“

„Která z vás,“ zvedl Tony v prstech vlásenku: „nechává všude povalovat tyhle věci? Před chvílí mi jedna vyzkratovala brnění!“

„Mě vlasy drží magií.“ povzdechla si Wanda.

„Nenosím je, nefungovala by mi přilba!“ houkla Carol.

Shuri zatahala za jednu sponku v účesu: „Bez hesla se nehnou.“

„Za ztracenou vlásenku nás v Red Roomu ostříhali na ježka. Mám je všechny do teď.“ Nikdo se neodvážil hádat, jestli Natasha mluví pravdu.

Než stihl Tony cokoli dodat, vstoupil do místnosti Bucky, vlasy zapletené do komplikované změti copánků. Ježily se vlásenkami.

„Může mi někdo říct,“ hlesl: „kdo je to Pinterest a jak ho můžu zabít?“

Mestom zavial prudký vietor, rozstrapatil jej vlasy a vzal ich so sebou.
Nedobrovoľne holohlavá, rozbehla sa za nimi. Hnedý chuchvalec vlasov uletel prirýchlo a stratil sa v bludisku ulíc.
„Nevideli ste tu vlasy?“ spýtala sa v kaderníctve. Ukázali jej dlážku plnú rôznofarebnej ľudskej plsti, ale jej vlasy nikdy neboli fialové, modročierne ani peroxidovo vybielené. Pobrala sa ďalej.
„Preleteli cez kvetinový záhon,“ prezradil jej deduško na lavičke. „Vynorili sa plné bodliakov. Potom šli tamtým smerom...“
Dobehla k autobusovej zastávke.
„Nevideli ste tu také vlasy plné bodliakov?“
„Pred chvíľou nastúpili do autobusu.“
Rezignovane pokrútila holou hlavou. „To už teraz môžu byť kdekoľvek!“

Někdy se vydává mezi lidi. Starým ženám málokdo věnuje pozornost. Kromě strážců, kteří ji nenápadně sledují, když prochází tržištěm.
Zaslechne, jak jedna holčička říká druhé: „Koukni! Máš ve vlasech babí léto.“
„Né!“ vzteká se mrně. „Já nechci na hlavě pavouky!“
„Ty hloupá, to jsou vlasy královny Dany. Ty, co tenkrát ztratila v pohřební hranici,“ vypráví starší děvčátko a vyčesává maličké prsty nitky z vlasů. „Létají sem přes moře.“
Malá se uklidní a trpělivě drží.
„To nebudou ony. Shořely mi,“ opraví dívku v duchu stará královna. Ale ta pověst je hezká.
Uhladí si křehké bílé vlasy, které jí vytrvale cuchá vánek.

Moře zpěněně naráželo do ohlazených kamenů přístavního mola. Vzduch byl prosycen vodní tříští. Ulpívala jim ve vlasech. Giullieta si přidržovala klobouk a rozpustile se usmívala. Neposlušné kadeře jí poletovaly kolem hlavy.
Vito poklekl na jedno koleno, aby získal stabilitu a hledal úhel. Polocelek. Stín v obličeji, světlo na dekoltu. Zaostřil. Její mandlové oči se na něj smály. Skrytý za fotoaparátem, mohl si ji dle libosti prohlížet. Obdivovat ladnou křivku její šíje. Příjemně ho při tom zašimralo v břiše. Probouzela se v něm touha, neodbytné puzení odhodit fotoaparát a celičkou ji zlíbat.
Ještě ne. Nesmím to pokazit. Ještě je příliš brzy...

"Sčesej si ty vlasy jinak, rozšiřuje ti to obličej."
"Stáhni břicho, ať se vejdeš do šatů."
"Kristepane, ty neumíš používat řasenku?"
"Usmívej se!"
V tanečním sále bylo příliš mnoho lidí. Dívky s tolika make-upem, že člověk nerozeznal původní tvar jejich obličeje. Vtipní, uhlazení chlapci, jež přitahovali pohledy druhého pohlaví jako magnet. Smích, hlučná hudba, klepy a pomluvy.
"Vidíš tu blondýnu támhle? To si půjčila šaty od prababičky?"
"Ta rusovláska...nemá na nohách holínky?"
Utekla jsem po půl hodině.
Venku padaly drobné vločky sněhu. Z obličeje mi smyly poslední zbytky řasenky. Nafénované vlasy mi rozcuchal noční vánek.
"Jsi dokonalá," zašeptal měsíc.