Ze života (bohužel mého)

Kamarádka prskala rozčílením. ,,Jak si může něco takovýho dovolit?!" Neříkala jsem nic. Šprtání na zkoušku, už několik měsíců a pořád neúspěšně, člověka přece jen trochu vyčerpá. A dnes padla poslední kapka. Poslední pokus. ,,Hele ser na to. Tak prostě nebudu mít titul no..." ,,Nevzdávej to! Vždyť tě vyhodila jasně neprávem!" ,,Já vím. Ale co mám dělat? Rozčilovat se, jít ji seřvat?" ,,Jsi moc hodná. Na takovou svini nesmíš vůbec brát ohledy!" ,,Ale tak, třeba to opravdu neumím..." Švihla po mně pohledem. ,,To nemyslíš vážně že?" Naklonila se ke mně. ,,Buď taky jednou sobec. Jdi a vem si, co ti patří!"

Měsíc seděla doma. Jako králík v kleci. Věděla, že nemůže být nemocná, i kdyby chtěla, protože nikam nechodí. Dokonce ani na ten blbej nákup. Jen se psem okolo baráku. Jednoho dne přišel táta s návrhem. ,,V sobotu bych asi jel na otočku na chalupu. Posekat trávník, pustit už vodu, vyčistit kamna... Chceš jet taky?" Souhlasila okamžitě. Venkov! Příroda! Svoboda!

Večer na instagram přidala pár fotek. Dlouho se necítila tak uvolněná. Bez stresu.

Na fotky ji zareagovala kamarádka. Znala ji od vidění, fajn ženská...

,,Děláš si srandu??? Je karanténa, zákaz cestovat! Tohle je na udání! Promořený Pražák nás tu bude ohrožovat?!?"

Je jí zima. Ráno se pohádala se sestrou. Pak se pohádaly její kamarádky. Pak se s ní začala hádat spolužačka a ona se trpělivě snažila, se s ní nehádat. Na monitoru počítače celý den svítí rozpracovaný projekt. Spolužačka je vytrvalá, má plno nápadů. ,,Jako ale nerada bych to dělala celý sama," upozorní ji závěrem. Je unavená a je jí to úplně u prdele. Ujistí ji, že to samozřejmě ne, že se na tom bude podílet, když to je skupinová práce.

Před půlnocí ve sluchátkách Eminema a z projektu ani čárku navíc.

,,Ta mě asi zabije," pomyslí si.
A zvýší hlasitost.

Že mít dítě je jako provozovat adrenalinový sport, to vám nikdo neřekne. Raději.
Rodičem se totiž pořádně nestanete, dokud vám dítě nespadne z postele.
A pak ještě jednou.
A ještě jednou.
Později se dítě začne vertikalizovat a padá jak shnilá švestka každou chvíli – už máte trénink. Dítě ještě stále nemá pud sebezáchovy.
A najednou sedíte v čekárně na pohotovosti, protože dítě chtělo ochutnat vosu. Ale vosa nechtěla být ochutnána. Večer dítě završí už jen komickým zapadnutím hlavou mezi svou a vaši postel, protože chce lampu.
Vyčerpaná matka pak po takovém koncertu zkázy zoufale žere čokoládu, protože ani opít se nemůže.

Moje súkromné zvukové peklo.

Trhy, každý stánok hrá inú hudbu. Vraj propagácia výrobkov. No tak maximálne ak by šlo o Paralen.

Kultúrna akcia, kde organizátorka jačí to mikrofónu, aby si získala pozornosť. Nikto jej nepovedal, že ticho zaberá viac..

Veľkoplošný koncert, dotovaný niekým, kto namiesto zrkadla používa titulné strany bulváru. Bolesť očí, uší a marná snaha zistiť, čo tým básnik myslel.

Zvuky, ktoré pripomínajú predsmrtný chrapot škrteného, prípadne zvracanie. Ale v rytme! A päť minút v kuse! Koncert skazy v plnom prúde.

A finálny kruh môjho zvukového podsvetia - techno. Nikdy nerozpoznám, či tancujú, alebo ich postihla akútna demencia pohybového aparátu...

Nosíme roušky,
někdo bílé, někdo s proužky.
Roušky nosíme,
trošku se dusíme,
na ústech roušky,
pod očima kroužky.

Unavení, bez energie,
jak se v karanténě žije?
Mnoho lidí roušky šije.
Někdo bílé, někdo s proužky,
všichni mají krásné roušky.

A za chvíli bez dechu
hltáme kyslík plnými doušky,
když na chvíli ve spěchu
troufneme si sundat roušky.

I když jsou krásné, s barevnými proužky.

Nemáme vzduchu dost,
šijeme pro radost.
Šijeme z nudy, roušky s proužky
a hltáme plnými doušky
v těch vzácných chvílích
bez roušky.

Látkové proužky, pruhované roušky,
jsou všude a pod očima kroužky

Nedýcháme.
Vidíme jen proužky.

Pondělí: Dnes bych mohl začít se štuky. Ale nejdřív asi smontuju skříňku.

Úterý: Přátelé se začínají sázet, zda stihnu práce do termínu. Připadám si jako v reality show, až na to, že neúspěch nepovede k vyřazení z vily... teda doufám.

Středa: Skříňka s umyvadlem je zasazena na místě. A... co ještě vlastně dneska přibylo?

Čtvrtek: Dneska by šlo dělat štuky. Vlastně nejprve chci položit nové lino.

Pátek: Konečně doplním pár obkladaček kolem umyvadla.

Sobota: V deset večer dokončuju štuky.

Neděle: Dnes mě čeká spárovka. Už čtyři hodiny ale koukám do počítače a prohlížím si možnosti osvětlení, které není kam zapojit.

A patnáctého dne čtvrtého měsíce tohoto roku nastalo na úřadech peklo zvané Kompenzační bonus.

Dle pokynu správci daně vkládali žádosti, kterých se kupilo jak ve verzi papírové, tak i elektronické. Od šesti hodin s plným nasazením čísla účtů opisovali a zpracované žádosti ke schválení odnášeli.

Aby jim nějaký vocas v deset zavolal, že to musí dělat jinak. Ona osoba může být ráda, že pracuje v jiné budově. Protože dnes by fakt nepotřebovala žádný stroj na to, aby pochopila, že ji všichni nenávidí!

Po deseti hodinách a šesti stech žádostech, co mi prošli rukama, vítám dva volné dny s navazujícím víkendem.

00352 00105 00102 00114 00097 00032 00115 00032 00111 00100
00107 00097 00122 00101 00109 00032 00110 00097 00032 00106
00105 00110 00111 00117 00032 00353 00105 00102 00114 00117
00044 00032 00111 00117 00032 00106 00233 00058 00032 00104
00116 00116 00112 00058 00047 00047 00101 00099 00108 00105
00112 00116 00105 00099 00097 00046 00052 00102 00097 00110
00046 00099 00122 00047 00105 00110 00100 00101 00120 00046
00112 00104 00112 00063 00116 00111 00112 00105 00099 00061
00049 00055 00048 00049 00046 00109 00115 00103 00057 00053
00055 00055 00035 00109 00115 00103 00057 00053 00055 00055

Zastavili jsme na louce, koně sklonili hlavy k trávě. Vytáhla jsem mobil. ,,Udělám fotku." ,,Jasný," souhlasila Lenka. ,,Nikam nespěcháme." Lence je přes 60, ale vzhledem k jejímu drobnému vzrůstu a sportovní postavě by jí to málo kdo hádal. Na displeji jsem měla zmeškaný hovor od trenérky. ,,No, co je? Jsme s Lenkou venku.. Nevím, asi tak za dvacet minut..." Náhle koně zvedli hlavy, zastříhali ušima a prudce vyrazili. Jednou rukou jsem přitáhla otěže, do mobilu jsem křikla Zavolám za chvíli. Můj kůň se naštěstí vzápětí zastavil.

A tak jsem viděla Lenku, jak letí vzduchem.
Dopadá do trávy.
A nehýbe se.