Ze života (bohužel mého)

Mají témata souvztažnost k tomu, co se člověku ten den přihodí?
Nepochybně ne. Za moji dnešní eskapádu může jednak lenost, jednak lehkomyslnost.
Máme zahradu na opačném konci města, takže momentálně je nejlepší jet tam na kole.
Kdybych nebyla líná a nevzala si mnohem lepší bicykl své dcery (se člověk nenadře), nepotkala bych se zblízka z dlažbou Dolního náměstí... Anebo kdybych nebyla lehkomyslná a na náměstí lidí prostém to nepustila rychleji než záhodno.
Couvajícího auta všimla jsem si na poslední chvíli. To kolo brzdí fakt dobře!
Paní hned vystoupila a poděšeně se ptala: „Nestalo se TI nic?“
Ve čtyřiceti to potěší.

Všechno to začalo loni, kdy jsem byla požádána o ruku. No dobře, nestihl nic říct a prstýnek jsem mu vzala dřív, než změní názor...

Pomalu už se blížila doba, kdy budu moc Larimovi říct ano. A přišla pandemie…
Dneska to šlo do kopru úplně. Nouzový stav prodloužen do konce měsíce. Takže nám to v tom dubnu nevyjde.

Máme ale skvělé kamarády, kteří nám poslali trefný vtip, že se nám celý vesmír snaží dát druhou šanci na rozmyšlenou. A víš co, vesmíre? My to rušit nechceme!

Takže jak to půjde, svatba bude. A ta data na prstýnku si holt necháme opravit.

,,Logickou úvahou, tohle nemůže fungovat."
,,Ale mlč! K čertu s logikou, s rozumem!"
,,Jen se vztekej. Stejně víš, že mam pravdu. Někde hluboko uvnitř to cítíš."
,,Necítím. Jsem zamilované. Omámené. A bolavé..."
,,Vidíš? Právě proto by to mělo skončit."
,,Au. Už jen s té představy mě bolí..."
,,Co? U srdce? To asi těžko, když jsi Srdce. Nemůžeš bolet sebe samo. Logickou úvahou..."
,,Dej pokoj! Tak mi tedy poraď, co mám dělat?"
,,Vážně chceš moji radu? I když mě pořád okřikuješ, ať mlčím?"
,,A divíš se? Už jsi viděl, aby Srdce poslouchalo Mozek?"

,,Dám ti tedy radu. Rozejdi se s ním."

"Podívej, mě na rozdíl od tebe ten obor fakt zajímá," snažím se vyhnout jeho pohledu. Pěna už opadla. Najednou nevypadá tak lákavě.

"Hm, když to říkáš," jeho úsměv se zdál ještě větší. "Ale když si dneska večer tady místo psaní seminárky, tak hádám, že by se ti drobná pomoc hodila."

"Nebudu poslouchat rady od někoho, kdo vystřídal tři obory!"

"Dobře, dobře. Jenom říkám, že stačí naklepat 20 stránek čehokoliv a smazat řádek zdrojáku. A najednou máš, kvůli záhadnému technickému problémů, alespoň týden čas navíc."

"Nevím, proč se s tebou bavím."

Pořád se usmíval.

Seminárku jsem odevzdala dva týdny po termínu.

Tak, do čeho bych ještě ten svůj sosáček strčila? Už jsem si dala kousek sýra, jahodu, lžičku polívky, plátek šunky a moje mlsná pusa stále není spokojená.
Mířím tedy do skříňky se sladkostmi. Úplně nahoře leží Toffifee. Natahuju se pro něj a už se mi sbíhají sliny.
Krabička je ale podezřele lehká. Je prázdná!
“Hej! To si snad děláte srandu! Kdo snědl všechno Toffife?” vztekle zakřičím v množném čísle, i když jsem si viníkem jistá.
Můj bratr vykoukne ze svého pokoje a se zřetelnou ironii prohlásí: “No, já určitě ne.”
Zjevně nejsem v téhle domácnosti jediná, kdo má mlsný jazýček.

Po hodinách cesty v autě bez klimatizace konečně vylezli na čerstvý vzduch.

"Nepůjdeme na pivo?" pronesl.

"Nejdřív bych postavila stan," odpověděla zničeně.

Neřekl ani slovo, jen otevřel kufr a vyndal pytel se stanem a dali se společně do práce. Vypnout pruty s vnějším pláštěm byla otázka minuty. Na háčky zachytit vnitřní ložnici dalších pět minut.

"Kde jsou kolíčky?" ozvala se po chvíli hledání.

"Došly," odpověděl tiše.

"Jak došly?" nechápala.

"Došly na botník. Tam znavené usnuly a spí," dodal s omluvným úsměvem. "Cestou jsme jeli kolem obchodního centra. Zítra tam dojedu koupit nové."

"Nepůjdeme na pivo?" navrhla.

Neměl jediného slova námitky.

Je úřední den. Dveře se netrhnou. Začínám být ráda za poplatníky, kteří nemají nic vyplněné. Je jednodušší nadiktovat, co kam zakřížkovat, než jim to před očima celé předělávat. Mám pak pocit, jako bych z lidí dělala pitomce.

Nejhorší jsou poplatníci s titulem. Nic proti vám všem, kteří jste normální. Ale koncentrace namyšlených idiotů mě až děsí. Až devadesát procent z nich se na mě dívá z patra jen proto, že mám obyčejnou maturitu. A oni chudáci musí mluvit s takovým póvlem...

V takovou chvíli mohu doufat v jediné. Že ten chlap, když už to bude chlap, bude alespoň trochu okouzlující.

,,Mohli bychom ve středu na kafe :)"
,,Moc ráda :) Tak si ještě dáme vědět?"

,,Čau, platí to dneska? V kolik bys mohl?"

Neodepsal. Už nikdy.

_____________

,,Je nádhernej," vydechla jsem při pohledu na vysokého plnokrevníka s jiskrami v očích. O chvíli později jsem se zoufale snažila udržet na jeho hřbetě, zatímco se řítil tryskem vpřed...

Trenérka ho stejně časem prodala. Byl nezvladatelný.

_____________

,,Víš, je mi s tebou moc fajn... Ale vážný vztah teď aspoň rok nechci..."
,,Jasně, chápu." Předstírám lhostejnost.

O měsíc později jsem ho zahlédla. Vášnivě se líbal s jinou.

_____________

A tak se snažím zapomenout na všechny ty jiskry v očích...

Ceirdil a jeho mladší sestra seděli u krbu a usrkávali horké mléko s medem pod matčiným vyčítavým dohledem. Už si vyslechli "necestujte na zimní slunovrat - mohli jste zmrznout!", "co takhle přijet častěji než jednou za pět let" i "dobře, že už neděláte ty meče".
Ustaraně si povzdechla směrem ke své dceři. "Celeamin. Proč myslíš, že trpaslíci jsou lakomí obchodníci?"
"To jsem neříkala."
"Prosím. Přece si pamatuji, co jsi říkala... Tvůj nápadník se už vyslovil, doufám?"
"Mami?!"
"Nemluvilas o prstenech?"
"Že se je učím!"
Matka se zachichotala jako malé děvčátko. "Ach, jistě."
Tak zase nejdřív za pět let, pomyslel si Ceirdil.

Chtěla jsem znovu cítit motýly v břiše. Milovat jako poprvé. Jak hloupé, naivní. Svět se změnil, já ale ne.

Naše přátelství nečekaně přerostlo v něco intenzivnějšího. Oba jsme byli šťastní. A pak ses rozhodl odejít a zahodit ty roky společných zážitků.

Stavěla jsem vzdušné zámky. Rozbořils je pouhou jednou větou. Mělo mi dojít, že tvé úmysly nebyly pevné. Já si nechtěla zkoušet vztah, už jsem jich za sebou pár měla. Chtěla jsem jen strávit život po boku člověka, kterému má škobrtnutí připadala roztomilá.

Teď jsi pryč. Zbyla jen bolest a prázdnota. A já i přesto křičím do ticha: Vrať se!