Ze života (bohužel mého)

Sedí přede mnou, a má ji jak vyšitou. Takovýhle případ jsem dlouho neviděl. Řeč je samozřejmě o tématici.
Oči rudé, kolem nich tmavé kruhy. V prstech cosi křečovitě svírá.
"Myslela jsem," škytne, a vloží si do úst zvláštní tabletu, "že letos to půjde dobře. Že budu stíhat psát, číst a komentovat."
Kývnutím ji vybídnu k pokračování.
"Nejím, nespím, nestíhám." Pohled se jí zamlží, a bezmyšlenkovitě si dá do pusy další kousek.
"Jak to zvládáš?" ptám se nechápavě.
Dnes poprvé se usměje. "To bys chtěl vědět."

Nakonec jsem tajemství přece jen odhalil. Zbyl tu po ní obal s nápisem hroznový cukr.

Naše člověk je lidská samice, česky ženská, pomoravsky baba.
To u lidí většinou znamená dlouhou srst na hlavě a žádnou na obličeji. Pro tu moji to platí, jen ty vlasy se někdy zamotají a vytvoří pelech akorát pro jednoho většíno netopýra.
Skrz vlasy chodím fakt nerada, je to fujtajbl a motá se vám to všude.
Naštěstí na lidské hlavě jsou struktury, které se dají použít jako schůdky nebo držáky.
O nos se chytá blbě a má díru špatným směrem. Navíc klouže.
O ušní boltec se dá dobře zachytit nebo opřít. Když ale zarazím křídlo dovnitř ucha, ozve se jekot. Zvláštní.

"Proč ses neučila dřív?" ptá se Špatné svědomí.
"Beztak ti to nedají," přisadí si Nejistota.
"Tak se nehádejte," zkouší do toho vstoupit Naděje. "Třeba toho nebude tolik."
"Dvě otázky z pravěkého a historického vývoje ČR," oznámím pochmurně. "Obecnější to už být nemohlo."
"Tak si dej pauzu a pár dílů seriálu," láká Prokrastinace s falešným knírkem, převlečená za Pud sebezáchovy.
"Tak a dost, všichni ven," utne to Rozum. "Kdo tady bude ještě za pět minut, toho hodím z okna. A ty!" ukáže na mě. "Projdi maturitní otázky a pusť Dějiny udatného Českého národa."
Povzdechnu si. "No to jsem z toho lev."

První noční záchvat kašle trval necelých deset minut.
Druhou noc to bylo lepší. Jen pět minut, a usnout se povedlo během chvíle.
V noci na pondělí to bylo nejhorší. Hodinový záchvat a klid jen v pozici, ve které by si i jogín zlámal všechny kosti v těle.

Ráno u doktorky odběry krve a předepsaný kodein na noc, ať se vyspím.
A dnes v jedenáct telefonát. Už ve chvíli, kdy se na displeji objevilo jméno doktorky mi to bylo jasné.

Černý kašel, nová antibiotika a bohužel zákaz kodeinu, který se s nimi nesnese.
Stojím na balkoně, ječím a vyhazuji vztek oknem.

Po rekonstrukci chalupy je nutno všechna okna pořádně umýt. Jsou stará, kastlová, horní část vyklápěcí. Ta se myje nejhůř.
Stojím na parapetu, dcera mi podává vyždímané hadry.
Vyklopím, umyju zevnitř. Zaklopím, umyju zvenčí. Vyklopím, umyju zevnitř. Zaklopím, umyju zvenčí.
Nevšimnu si, že když dělníci dávali okna zpět, pořádně je neprošroubovali.
Najednou zjistím, že přední okno vyklouzlo z usazení. Držím ho v ruce, překlápí mě do zahrady. Představa, že spadnu do střepů, mě děsí. Z posledních sil odhazuju okno od sebe a skáču dolů.
Rána.
Zaječení. To dcera vevnitř zjistila, že jí zmizela matka.
Já přežila bez úhony. Okno bohužel ne.

Zhluboka se nadechla.
Tato část bude ta nejsložitější.
Pohlédla před sebe, na cestu, která zbývala; ve tmě noci se zdálo, že se táhne donekonečna.
Pomalu, soustředěně vypustila zadržený dech, aby vyprázdnila svou mysl.
Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení…
Vykročila.
Její kroky by okem vnějšího pozorovatele nedávaly smysl; připomínaly tanec, avšak postrádaly rytmus.
Přeskakovala lehce z nohy na nohu, někdy chvíli posečkala, než pokračovala dál, tu byl krok velmi dlouhý, jindy hned po něm následoval další, drobný… A znova… A ještě…
Jenomže najednou…
Vrznutí parkety.
Ach ne…
Tiché cinknutí zatoulané gumičky s rolničkou.
Nee!
Oči v postýlce se doširoka otevřely.

Nemám ráda víkendy. Utečou vždycky jako voda. Bavíte se s kamarády, nasáváte zážitky a čas se neúprosně přibližuje době, kdy je čas začít balit. Co se ještě chvilku zdržet? Co se může stát?

Naivkové. Murphyho zákony jsou neúprosné! V každém sebelepším plánu se objeví alespoň jedna, nepatrná, trhlinka. Někde se sekne tramvaj nebo jiná městská a nedostanete se včas na nádraží. Auta si hrajou na honičku zrovna v době, kdy se chystáte vyrazit. Řev, policie, houkačky. Jdete na metro a nějaký neuvědomělec se rozhodne si to hodit zrovna na vaší trase. Vážně si myslíte, že zaručeně stihnete poslední vlak domů?

Anička cumlá rukáv, před chvilkou ocucávala jídelní čip. Neměla by dostat dudlík?

Filípek a Petřík se připravují k boji. Naostřené tužky mají posloužit coby kouzelnické hůlky. Nekompromisně končí na stole.

Adam opět klukům rozšlapal lego. Jestli to budu muset řešit ještě jeden den, vyletí mi tlak.

Terezka a Natálka si kreslí. Na ty dvě je radost pohledět. Kreativní, mají fantastické nápady. To Pepíček taky. Právě se na sebe pokouší shodit masivní lavici s kovovým podstavcem. Probouzí se ve mně Flash. Stačím ho odtáhnout dřív, než to zarachotí a nábytek se zřítí na zem. Funím! Miláčkové, dneska jste fakt na pěst!

Noční nádraží v Brně. Nedá se popsat, musí se zažít. V pátek bylo plné lidí, odjíždějících na víkend za známými, na párty, na tahy. Potkala jsem partu mladých mužů, z nichž jeden z nich měl na hlavě masku holuba. Jeli, jak jsem pochopila, na holubovu rozlučku se svobodou.
Což potkat holuba, to je sranda. Bohužel potkat tam partu podivných existencí – špinavých, s flaškou v ruce – to je jiný kalibr. Přes den vysedávali v podchodu, na noc se sunou do tepla.

Očima popoháním ručičky hodin.
23:00.
Poslední vlak mi jede ve 23:04.
Nikdo by nevěřil, jak dlouhé mohou být čtyři minuty.

Začalo to v pondělí slabým kašlem.
V úterý se přidala zadní rýma.
Ve středu nastoupilo kýchání...
Dnešní ráno přivedlo na návštěvu chrapot a skoro nefungující hlasivky.

To už volalo po doktorovi. Vyrazila jsem brzy, abych se v čekárně nedusila v respirátoru déle, než je nezbytně nutné.

Výsledek?
Slabý zánět krku, který uvažoval o tom, že navštíví i hlasivky. Naštěstí se zatím neodhodlal... K tomu čepy a hrozící angína.

S neschopenkou a recepty vyrážím do lékárny. Je půl osmé a otvírají samozřejmě až v osm. Přeposílám e-recepty Larimovi a jdu domů. Aby mi došlo, že tu není vůbec nic k jídlu.