Ze života (bohužel mého)

Jak jen dokázali otevřít ty těžké dveře?
Stela mizí rychlostí blesku.
Punťa nepatrně pomaleji.
Fík kráčí rozvážně, ale důsledně.
Brok se rozhlíží, ovšem přece nezůstane pozadu.
Chovatelka zuří. Na sebe, nezavřela pořádně.
Hvizd na prsty se nedaří.
Chovatelka čeká. Však oni se vrátí, jen se proběhnou. Naštěstí neběželi společně, nebudou se chovat jako smečka.
"Bročínku, pojď sem," rodinný tak trochu ťunťa se přiblíží - šup za dveře.
"Hoooodný Fíkus," za bráchou.
"Stelůůů, podívej, co mám." Nezájem.
"Punťulíííí!" Mávne ocáskem a nasadí třetí kosmickou.
Lupne víčko masové konzervy. Mlsná Stela je zaujata - a za dveřmi.
Zbývá Punťa. První kolo - třetí - deváté...
Konečně!

Byly jsme plné očekávání. Má kotlíková sestřička sehnala lístky na muzikál Addamsova rodina. Toužily jsme vidět Lucku Bílou jako Morticii. Hýkaly jsme smíchy od začátku do konce. Martin Sobotka, roztomile divný v roli strýčka Festera, dospělá Wednesday v novém podání, ostatní postavy přijatelné.

Asi nejvíc nás dostala jedna z klíčových scén. Jiří Korn, prošedivělý, s knírem, nebyl vůbec k poznání. Těžko říct, zda zoufalý výraz pramenil z přílišného vžití se do role, nebo že měl vlasy.

Premisa jednoduchá. Morticie svému muži oznámila, že před ní nesmí mít tajemství, porušil to. Byla skutečně nekompromisní. Čekal ho sexuální půst. Protože... Dneska ne!

Jedeme na výlet. Projíždíme vesničkami, sledujeme cvrkot. Já tedy ne, anžto řídím, ale můj muž pozoruje okolí a hlásí, co kde vidí. Po chvíli ztichne.
"Jedu špatně?"
"Ne, to ne... Jen - víš co tam bylo napsáno? Prodej použitých ryb..."
"To snad ne?"
Pokrčí rameny, jedeme dál.
Procházíme krajem, tři zříceniny za sebou, na každé tabule s historií hradu.
"Všimla sis, kdo psal ty popisy?"
"Ne."
"Spolek BARAKUNDA."
"To si děláš srandu!"
"Nedělám!"
Jdeme dál, a když se o něčem po chvíli dohadujeme,spontánně ze mně vyletí: "To je stejný, jak ten tvůj Spolek použitých ryb!"
Smějeme se ještě v autě.

Roky plynou a můj blízký bod se posouvá dále od oka. Laicky řečeno - zkracují se mi ruce. Potřebuji brýle na čtení. Anebo jiné pomůcky.
Ten nový tablet bude ideální. Přenosný, možnost zvětšit písmo, a hlavně - našeptávač, abych nemusela psát celá slova.
Povaluji se, čtu, komentuji a najednou prásk! manžel drabblista vletí do dveří: "Co to píšeš? Moč vám děkuji!"
Taktak že nedostal vynadáno. Já??? Takové blbosti nepíšu! Ale ano - na háčky už nevidím.
Zostražitěla jsem. A dobře udělala. Na poslední chvíli jsem odchytila tuhle perlu - na "Děkuji." odpovídám "Rádo se sralo."!
Kdo tomu zázraku techniky programoval slovní zásobu?
Zatracená autoerekce!

Nikdy som nechápala, prečo je v šachu dôležitý kráľ. Kráľovná je zaujímavejšia než týpek, čo sa nevie pohnúť o viac než o jedno miesto, sústavne sa schováva za vežami a trable za jeho rieši jeho žena. Snažila som sa ho ospravedlniť tým, že má veľa práce, agenda a tak.. ale moja romantická predstava o kráľovne hľadajúcej bezpečie za múrmi paláca, zatiaľčo jej vyvolený kosí nepriateľov pohľadom bola.. lepšia.
Rozhodla som sa túto dilemu vyriešiť vyriešiť partiou.
Neskončilo sa to presne tak, jak som si predstavovala. Biela kráľovná sa zamilovala do čierneho kráľa a keď tí dvaja osameli na hracej doske...

Ach jo, dneska svůj obvyklej spoj nestihnu, ty výsledky do systému prostě zadat musim. No, ještě jede jeden, sice oklikou, ale co už. Zaberu se znovu do práce.
…
Já debil, já si ten další nechala ujet taky!
Co teď? Od dalšího rychlíku už nemám přípoj osobákem. Musel by pro mne někdo dojet. A je to jinej okres. Kdybych jela zítra, tak bych musela nějak zařídit, aby taťka nezůstal přes noc sám.
…
Úlevně se rozplácnu na sedadlo v rychlíku, aspoň že tohle mi neujelo. Švagr si napíše čestný prohlášení a dojede pro mne.
Já debil, já jsem zapomněla průkazku z práce!

Když konečně okusila tu hořkost a divokost mládí, zalitou tou nejlepší vodkou...když s přáteli protančila noc na Žižkově s nadějí, že bude líp.
Tak to přišlo.

Doma budeš a hodně dlouho!

S povahou spíše pesimistickou ztratila víru ve vdavky. Její vysněný *Stín katedrál*.
Single život není žádný med. A taková touha po dítěti tomu vůbec nepřidává.
Přitom je plná lásky, ale komu ji má dát.

Tohle je takové přežívání.
Když žádný muž ji nemá rád.
Jak by taky mohl?
Doma na gauči ho těžko najde.
Domov se stal koulí u nohy.

Čekám na lásku.
Někde tu přece jen bude.

Poklidně si čtu v posteli a vtom…
„Řach, vrzzz, skříp…“ ozývá se mi nad hlavou. Napjatě se zaposlouchám. Dobře vím, že nad ložnicí je jen nízká půdička, zloděj by se tam nevešel.
„Bum, prásk, vzuuum…“ pokračují zvuky hluky. A jéje, to nejspíš budou kuny. Vypadá to, že u nás chtějí bydlet.
„Skříp, vrzy, vrzy, vrz…“ To asi bude postel po babičce.
Při představě chumlu kuňat, které si vesele hrají u nás na půdě, jsem se orosila.

Zkusila jsem kunám nabídnout večeři okořeněnou antikoncepcí. Znechuceně na mě zasyčely, že blafy pro veverky ony nežerou.
No to jsou radosti. Kuňatům se nevyhnem.

Maturity jsou složeny, vysvědčení předána. Zbývá jen neformální vyvrcholení, a to maturitní večírek. To ještě netuším, že stále nejsem dospělý vzdor formální plnoletosti i vysvědčení v kapse.
Průběh akce zpočátku nevěští žádný průšvih. Nějaké zkušenosti s alkoholem již mám, jsem přesvědčen, že mám vše pod kontrolou. Leč stane se, že se společensky unavím. A to extrémně.
Poté, co prostory vinárny dokonce znečistím, neslavně akci opouštím. Dva spolužáci mne vedou přes celé město domů. Nedobrovolně se stávám záporným hrdinou dne.
A kladní hrdinové? To jsou přece ti dva spolužáci, kteří mi pomohli se z tohoto průšvihu dostat. Není nad dobré kamarády.

Moje kamarádka v 65 letech jezdí na koni. Je fakt dobrá. Párkrát už ze svého poníka spadla, ale nevzdává se.

Jednou na vyjížďce se nám koně něčeho lekli. Splašili se. Byl to mžik. Viděla jsem, jak letí vzduchem...

Leží v trávě obličejem k zemi. Nehýbe se.

"Lenko! Dobrý?!" Nic.

Seskočila jsem. Můj kůň se vzpouzí, couvá, člověk natažený na zemi ho děsí.
Ujely mi nervy, pouštím ho a běžím k ní.

Sedí, už mluví. Špatně se jí dýchá.

"Jdu pro koně," zvednu se. V ten moment se přestanou popásat a vyrazí cvalem k lesu...

Vystartovala jsem za nimi.

KŘUP! Kotník.