Ze života (bohužel mého)

Dcera telefonuje z práce, že se nemůže dovolat na partnera a že Terezka má dneska plavání a nemá čepici a celý autobus už čeká jen na ni.
Tak letím k nim, naštěstí bydlí jen o vchod vedle, zvoním, ufuněně vysvětluju problém.
Zeťák se vzteká, že prý čepici nenašel.
Fofruju zpátky, snažím se dovolat dceři, marně, jak jinak.
Doma mezitím probíhá zběsilé převracení a přehrabávání, sláva, Amaranta našla zpuchřelou čepici po Štefíkovi.
S jazykem na vestě letím do školky, utíkat celou cestu fakt nezvládám, tak střídavě běžím a jdu. Naštěstí ještě neodjeli, celá uřícená předávám čepici.
Úplně mrtvá se plouhám domů.

„Podívej co jsem našla ve starých mailech,“ zapíná máma notebook. Když zahlédnu fotku na monitoru, zmocní se mě nostalgie. Je totiž stejná, jako ta, co mi visí doma nad pracovním stolem: Já s Corou na pláži nedaleko Benátek.
Byla to naše poslední dovolená s Corou. Objevili jsme tenkrát v Punta Sabbioni skvělý kemp, s úžasnou psí pláží. Užívali jsme si bar na pláži, blbnutí ve vlnách, výlety lodí nejen do Benátek, ale i na okolní ostrovy. Cora byla všude za hvězdu a náležitě si to vychutnávala.
Netušili jsme, že zanedlouho nám Coru vezme rakovina a situace nebude přát ani cestování.

Někdy mě popadne taková chuť. Nápad, že bych se mohla naučit nějaký nový účes.
Drdoly a culíky nosí každý, ty jsou málo sofistikované. Ale zapletené copánky nebo rybí copánky, ty vypadají pěkně!
Když si, ale pustím tutoriál na YouTube začínám zjišťovat, že jsem možná přecenila své síly.
Paže mě bolí už po pár minutách co se snažím přidávat jednotlivé pramínky vlasů k jiným. Zamotávají se mi prsty, tady my trochu vlasů vypadlo, tady to není utažené a celé je to na křivo.
Po několika marných pokusech, kdy ani pírka nepomůžou můj výtvor zachránit, to nakonec vzdávám.
Radši zůstanu u culíku.

Jsme se sestrou a jejími chlapečky na hřišti.
„Koukej, letadlo, “ ukazuji tříletému Alexovi na oblohu. Letadlo startující z nedalekého letiště nabírá výšku a mizí v oblacích.
„Kde je letadlo?“ obrací se na mě Alex.
„No, už odletělo,“ odpovídám.
„Kde je letadlo?“ opakuje dítě.
„Odletělo daleko.“
„Kde je letadlo?“
„Letělo na dovolenou.“
„Kde je letadlo?“
„Někde daleko.“
„Kde je letadlo?“
„Zlatíčko, nevím kam letělo.“
„Kde je letadlo?“
„Odletělo pryč,“ začínám si zoufat.
„Kde je letadlo?“ opakuje chlapeček snad po sté.
„V prdeli,“ vydechnu zoufale.
A dítě s vizáží andílka začne poskakovat a prozpěvovat: „Letadlo je v prdeli, letadlo je v prdeli...“

Nevím, jak to máte vy, ale mě naprosto vytáčí dlouhodobý pravidelný zvuk. Tikání hodin, cvakání propisky, chrápání, nebo když někde kape kohoutek.
To mě můžete rovnou odvézt do blázince.
A pravdou je, že nedávno, jsem tam opravdu málem skončila. Šla jsem se zaučovat na novou brigádu (doplňování zboží v obchodě).
Hrály tam písničky, což bylo v pohodě, dokud se každou minutu nezačala ozývat ta samá reklama. Měla asi dvě věty a jela pořád dokola. Když se ozvala už asi po sté, myslela jsem si, že mě klepne.
A to na internetu psali, že je to brigáda v klidném prostředí. Lháři.

Když mi umřela Rainy na neřešitelnou srdeční vadu, zařekla jsem se, že knírače už ne. Všichni vypadají stejně a já nechci aby mi ji něco připomínalo. Vyberu si plemeno, které se jí nebude v ničem podobat. Rok jsem ležela v psích atlasech, brouzdala po internetu, pročítala historii a charakteristiky různých plemen, probírala se fotkama. Zvažovala všechna pro a proti. Bylo to k uzoufání. Na každém plemeni mi něco „nepřekonatelně“ vadilo. Byli příliš velcí, příliš malí, příliš chlupatí, příliš krátkosrstí, příliš akční, málo akční...
Nakonec mi nezbylo, než přiznat si pravdu: Jiného psa než knírače prostě nechci. A tak máme Bellu.

Ráno rozespale kouknu na mobil. 8:20?? S leknutím se posadím. Já zaspala! Vždyť musíme jít ven! Zaposlouchám se do ticha v bytě. Nikdo tam není.

Sedím u snídaně. Mám zvláštní pocit, že jsem na něco zapomněla. Granule nedostala! Škubnu sebou a mimoděk se podívám na zem. Nesedí tam.

Přicházím z nákupu. Zachrastím klíčemi, odemykám. Mozek mi říká, že něco je divně. Zarazím se. No jo vlastně. Nikdo neštěká...

Chci zkontrolovat, jestli má dost vody. Miska nikde...

V bytě je tma. Jdu si lehnout. Projdu obývákem a automaticky udělám velký krok. V místě, kde vždycky leží. Abych na ni nešlápla.

Cora byla hezká, s dobrým původem i povahou, ale měla dysplazii kyčlí, takže se s ní do chovu nepočítalo. Nezdálo se, že by jí to vadilo, o psí pozornosti nestála. Osm let jsem si libovala, že ji nemusím moc hlídat ani v době hárání.
A pak se rozhodla, že jí tikají biologické hodiny a že ty štěňata chce a chce je hned. Když uviděla na louce spřáteleného labradora (bílého!), rozběhla se za ním tak prudce, že rozervala řetízkový obojek. Jen zařvání Badyho pánečka zabránilo nejhoršímu. Pak už jsem ji musela hlídat pořád.
Belle je pět. Čekám, kdy se projeví ona.

Konečně dopsal e-mail s předmětem vysvětlení, přesunul kurzor k tlačítku odeslat a s úsměvem se připravil kliknout. V posledních měsících se Helče vyhýbal a obsáhlá zpráva měla znamenat nový začátek. Bylo to ale skutečně tak? Chtěl upřímně objasnit svůj pohled a začít se opět bavit, nebo mezi řádky jen vypouštěl ventil dlouho kumulované ublíženosti? Proč by jinak zmiňoval, jak ho ignorovala a nedopovídala na zprávy? A ignorovala ho, nebo jenom nestíhala a on jí nedal čas?

Úsměv na rtech mu mírně povadl, kurzor posunul o pár pixlů na piktogram popelnice, klikl a trochu zklamaný, trochu hrdý vyrazil vyplenit půlnoční lednici.

Chatička pod lesem u starého hřbitova. Když nám se sestřenkou bylo třináct, chtěly jsme tam přenocovat. Celý den jsme byly nadšené, ale jak večer postupoval, les temněl, hřbitov vypadal pořád zlověstněji a když jsme zjistily, že je úplněk, rychle jsme se v chatce zamkly.
Najednou se z hlubin lesa ozval tichý šepot: „Evelyn, otevři! Grace, spíš?“
Plíživé kroky.
Někdo vzal za kliku...
Vzpomněly jsme si na všechny horory a duchařské historky. Upír nemůže do domu, dokud ho sama nepozveš...
Dlouhá noc to byla.
Ráno jsme našly Evelynina staršího brášku dřímat na zápraží: „Naši mě poslali, abyste se tu samy nebály.“