DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Pár dnů poté, co se syn a snacha v nemocnici sv. Munga probrali z šílenství, přinesla jim Augusta Longbottomová pouzdro s kouzelnými hůlkami. Aliciina byla v pořádku, ale Frankova ve dvou dílech.

Hned se pustila do vysvětlování, že Frankovou hůlku dala Nevillovi do Bradavic, aby cítil spřízněnost se svým statečným otcem. A jak to přineslo ovoce, když se na Ministerstvu kouzel postavil Smrtijedovi Dolohovi. Bohužel se v boji rozlomila. Ona však nikdy nebyla na vnuka pyšnější, než když jí rozpačitě předával její dva kusy.

Hůlky Nevillových rodičů nebyly pořád spolu, ale s oběma bylo nakládáno s úctou, jaká jim náležela.

„Máš vůbec tušení, kam přesně jdeme?“
Zatím to bylo jasné: nejkratší cestou k ohnisku otřesů. Teď vystoupali na kopec, odkud byl dobrý výhled, a zjistili, že žádné jedno ohnisko není. Krajinu před nimi zdobilo několik velmi nedávných trhlin. Nebylo pochyb, že v okolí je jich víc.
Potlačil chuť odseknout, ať si jde po sama po svých. Pokud jsou na stejné straně, proč zbytečně přijít o společníka. Pokud nejsou, chce ji mít na očích.
„Před lety se pokoušeli zdejší jeskyně zmapovat. Udělal jsem si kopii.“
Opatrně nákres rozprostřel na velký kámen.
„Kdybys tu chtěla něco dobře schovat, kam bys to dala?“

S ránem se v tobě probudil despota,
jak spráskaný pes se nyní třesu.
Proklínáš vše i zrod mého života.
Tohle dál vážně jen těžko snesu.

S ránem se v tobě probudil despota,
hněv na mě vrháš bez skrupulí.
Pro tebe jsem jen hloupá dorota.
Tvá nevrlost mé srdce půlí.

S ránem se v tobě probudil despota,
nepočítal jsi do sta, ba ani do tří.
Nervy skřípla zabouchnutá kapota.
Tvůj hněv bez zábran vyletěl do povětří.

S ránem se v tobě probudil despota,
v mém nitru jsi způsobil binec.
Žít s tebou, věru, těžká je lopota.
Oba jsme zralí pro blázinec.

Clarissa Ambrosiová procházela poslední poznámky k přípravě narozeninové oslavy Severuse Snapea.
„Balónky, konfety, skleničky… a samozřejmě narozeninový dort s překvapením,“ mumlala si pro sebe. Na tváři jí hrál zasněný výraz, když si představovala, jak o půlnoci vyskočí z dortu zahalená pouze miniaturními flitrovými šaty à la Marylin Monroe a Severus se jí vrhne kolem krku.
„A už jen pozvánku... Tu protivnou Grangerovou ale nepozvu, v poslední době se kolem Severuska nějak podivně motá.“
Věděla, že její plán je geniální. Severus nemá o oslavě nejmenší tušení, a protože je celý život osamělý, její čin ho tak dojme, že už pořád budou spolu.

Někdy si vybavovali, jak se vynořili z vánic. Když jako novorození králíci otevřeli oči slepené ledem, pokoušeli se spočítat. V té době ale byli ještě moc malí. Počty jim příliš nešly.
Možná jich ani nebylo tolik.
Občas je zamrazilo při představě, že tu před nimi mohli být jiní. Zapomenutí bratři, ztracení s posledními ledovci a obřími huňatými tvory.
Rozhodně si vybavovali kroky jeleních bohů.
A paní, která jim dala kouzelný kyj, s nímž mohli vládnout živlům. Nebyli si jistí, jestli to byla Morana, nebo Vesna.
Navzdory existenciální nejistotě (a snad i kvůli ní) drželi pospolu.
Dvanáct ručiček na ciferníku roku.

Byli jako černá a bílá.
Už zase řvali jeden na druhého, s nosy jen kousíček od sebe. Ani jeden z nich už nevěděl, proč se hádat začali. Přeli se pořád. Potřebovali to k životu stejně jako dýchání.
Když vyšli ze školy, mysleli si, že už se nikdy nepotkají.
Ale potkali se. Hádali se.
A potkali se znovu. A znovu. Z hádek se postupně stalo přátelské pošťuchování, které přerostlo v soukromé vtipy, spiklenecké pohledy a dlouhé konverzace za temných nocí.
Když osud chtěl, aby se pořád dokola potkávali, tak proč nejít dál spolu?
Byli jako černá a bílá.
Navzájem se doplňovali.

Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl v kanceláři a pracoval. Dnes nesnídal porridge, jen neslazenou kávu. Ta mu ještě zhořkla pohledem do ranních novin.
VÁNOČNÍ ZÁZRAK! SKRBLÍK ROZDÁVA JMĚNÍ! HAMOUN NEJBOHATŠÍM KAČEREM!
Cože? Tohle není vítězství… Bez zadostiučinění...
Mlčky hleděl před sebe. Potom šel a převlékl se z kiltu do černého obleku. Oholil se až na mohutné licousy. Na plotnu dal vařit kakao. Nalil si sklenku jeneveru.
Nakonec vytáhl účetní knihy. A potom se usmál.
“Ne, nezbavíš se mě. Takhle ne! Kolik že to rozdal? Milion sem, milion tam? Na to ještě mám!”

Od chvíle, kdy se narodil, byli pořád spolu. Od rána do rána. Společná postel. Společné aktivity. Ať se hnula kamkoliv, v patách jí zněly o něco rychlejší kroky drobnějších nožek. Jako správná sestra se o něj bála, svědomitě se starala a ukazovala mu svět. Když se ocitli v chaloupce, najednou byli rozděleni. On v chlívku, ona ve světnici. Zažila samotu, jejíž chuť dávno zapomněla. Jaké to je, jít vlastním tempem, ve vlastním rytmu. Starat se o sebe. Bát se o sebe. Když dostala příkaz nanosit dříví a rozpálit pec, na chvíli zaváhala. Ale pak se zvedla a začala ho plnit.

Rejska vzbudí Žabák.
“Vstávej, semínko, holala,” zatrylkuje, a Rejsek ho bací polštářem.

V Rejskově talíři se objeví vidlička - Žabák mu ukradne kus omelety.
“Nabírám proteiny,” prohlásí výmluvně, a pak Rejskovi věnuje svůj kousek bábovky.

“Najdi si vlastní schovku!” sykne Žabák, když se Rejsek pokusí schovat se s ním za jedním rohem. Jakmile se ale na chodbě ozvou kroky, omotá kolem Rejska ruce a přitiskne ho k sobě. Nikdo je nezapyká.

“Žabáku, pučíš mi šampon?”
“Jasně.”
Z jednoho sprchového koutu do druhého přeletí lahev.

“Rejsku, pojď si povídat.”
Vlezou si do Žabákovy postele. Usnou tam.

Ráno Rejska probudí Žabák.
“Vstávej, semínko,--”

Tmavomodrý Mercedes-Benz 220S Cabriolet klouzal po klikatých silnicích průsmyku Grimsel. Na 40 let staré auto byl ve výborném stavu.
Spolujezdec Albus Brumbál si přidržoval slaměnou fedoru a jeho dlouhé stříbrné vlasy a vousy unášel vítr.
„Jedeš v protisměru,“ upozornil řidiče.
Gellert Grindelwald si promnul knír a zavrčel: „Jedu normálně vlevo!“
„Ano, drahý, ale tohle je Švýcarsko.“
„Ach tak.“
Gellert elegantně pohnul volantem. Albus mu položil ruku na stehno a vyzývavě povytáhl obočí.
„Jeden by řekl, že ve sto patnácti letech už si dáš pokoj…“
„Nemůžu za to, že jsi ve sto třinácti pořád sexy.“
Zvonivý smích obou staříků odneslo povětří.