DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Vkročil dovnitř. V potemnělé místnosti se nacházelo asi deset urostlých chlapů. Byli viditelně napjatí.

„Máš to?“ vybafnul nedočkavě jeden z nich.

Příchozí jen mlčky došel ke stolu a hodil na něj váček, který kovově zachrastil.

„A oni?“

„Zůstanou už pořád spolu,“ zaznělo lakonicky.

„Přece znáš Inkvizitora – toho lupu si tedy dlouho neužili,“ poznamenal podsaditý muž stojící vedle dalšího sedícího na židli s oteklým a zakrváceným obličejem. „A ty!“ otočil se. „Jestli se ještě jednou necháš oškubat, tak to bude naposledy!“

Inkvizitorovi probleskl hlavou obraz rudě zbarvené postele s dvojicí těl. Vlci… ti si nikdy neuměli vyřizovat osobní účty, pomyslel si.

My netopýři jsme pro volnou lásku. Kdepak, tradiční rodiny, to není nic pro nás. Ještě by nám zaklepal na dveře homosexualista kaloň a zničil by nám rodinné vztahy zbořil by mi bejvák.
Na podzim bydlím se sedmi dámami. (Periferní bicáček marně zpívá.) Před zimováním dámy odletí a určitě nenavštíví jiné pány, protože takoví krasavci jako já se široko daleko nenajdou.
Pak všichni společně zimujeme ve Spirálové chodbě.
Na jaře začíná staromládenecký život. Občas se zastaví moji staří kamarádi. Bicáčka rozhodně na červy nepozvu.
Dámy totiž v létě žijí spolu na hromádce s hromádkou dětí. Ale srdce jsem vždy s nimi!

Na zelené dolině, v trávě orosené, bledý leží, hlava od těla odseknuta, rytíř jasný den.

V pole úhoru, na hlíně udusané, zle porubán, rytíř rudý. Rytíř slunko žhavé, nezazáří víc, jeho světlo padlo, oheň byl uhašen.

Polštář mechu v tmavém lese, lůžkem je rytíři temnému, černé noci. Podetnut mečem, sem složil hlavu havraní. Jako kdyby klidně spal, však víčko černobrvé víc se neotevře.

Bratři v životě, soubratimi jsou i v nesmrti, rukou bohatýra sraženi, mečem vorpálným přemoženi.

Neživí, nemrtví, z života mocného povstali, v nesmrtném strnutí na novou naději čekají. Z rukou té, která je stvořila – Baby Jagy, čarodějky hrozné.

Prázdné bílé místo na prsteníku.
„Jimmy se vyslovil na Bealtaine. Svatba se měla konat přesně za rok. V červenci jsme sbalili batohy a odjeli procestovat bývalý východní blok. Slovanské země, bájnou Prahu a Budeč. Poznat místní lidi a život. Často jsme měnili plány. V Dráždanech jsme potkali partu studentů na prázdninách a se třemi jsme jednoho dne sedli na letadlo do Prahy. Nechali jsme batohy na hotelu a vyrazili do nejprofláklejšího místního baru. Oběma se nám udělalo špatně. Probrala jsem se v cele. Jimmyho jsem neviděla, dokud mně ho nezabili přímo před očima. Zbytek znáš.
Jaký je tvůj příběh, Aleksandře?"

Ben pozoroval Klause, jak leží hlavou dolů na pohovce. Kdyby ho takhle býval jeho otec, nejspíš by mu dal přednášku o tom, jak je to nevhodné. A upřímně Ben začínal mít podobné úmysly.

"Vážně jako nebudeš celý den nic dělat?" rozhodl se svého bratra popíchnout k aktivitě. Jen na něj koukat už ho přestávalo bavit.

"Střízlivím, to je něco," zamumlal Klaus a nevrle si překřížil ruce na prsou.

"Nebaví mě jen koukat, jak se pořád flákáš."

"Když mě necháš být, budu za několik hodin dost bdělý, abych ti dal fyzickou podobu." Ta myšlenka se Benovi líbila dost, aby už mlčel.

Když se vrátila do mlýna, našla Jindřicha vzhůru a při smyslech.
Dokonce byl oblečený a připravený odejít.
"Přece bys nezmizel bez rozloučení," vyčinila mu. "Kam tak pospícháš?"
"Musím doručit panu Rackovi meč. Kam jsi ho dala?"
"Žádný jsi neměl, když jsme tě našli."
"Ten bastard! Ukradl ho. Musím ho najít. A pohřbít rodiče..."
"O to jsme se s panem Robertem postarali. Leží spolu pod lipou. A rozhodně nemám po tom všem v plánu ti dovolit, aby ses k nim přidal kvůli nějakému meči."
"Byl to poslední meč, který otec ukoval. Nerozloučím se s ním jen tak. Přísahám, dostanu ho zpátky."

,,Tak kde sakra je?"
,,Deset minut, to se ještě dá omluvit..."
,,To jo. Ale stejně. Co když.."
,,Co?"
,,Ale nic."
,,Bojíš se, že nepřijde, co?"
,,Hele! To neni pravda. On přijde."
,,Když myslíš..."
,,Myslíš, že ne? To by přece neudělal..."
,,A proč by ne? Zas tak dobře ho neznáš."

Musela připustit, že má pravdu. Znala ho teprve pár dní.

,,Ale přijde. Vždyť minule..."
,,Co?"
,,Bylo to krásný. Byl fajn. Říkal, že teď spolu budeme často. Pořád."
,,Nejsi na tyhle sladký řečičky už trochu velká?"
,,Nech mě bejt!"
,,Já jen, abys zas nenaletěla. Znáš se."

Nepřišel.
Její vnitřní Já mělo pravdu.

„Ti dva? Jsou jako dvě srdce, pořád spolu!“ smáli se všichni, když přišla řeč na Thetu a Koscheie. Nikdo si neuměl představit jednoho bez druhého. Vesmír měl ale jiné plány.
Byli dvě strany jedné mince, které se nikdy nesetkají někde uprostřed. Nepřátelé na život a na smrt. Hašteření přecházející v nenávist. Jeden druhého házeli vlkům. Jeden byl stále krok za tím druhým. A celou dobu byli tak strašně sami.
Došli až na konec, zdálo se, ale tehdy se Doctor rozhodl, že se vysměje vesmíru a jeho úkladům. Vzal ji s sebou a zavřel do tisíciletého vězení. Doufal, že udělal správně.

Světýlka lampionového průvodu naplňují náměstí jako obrovský roj světlušek. Transparenty hlásají: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ a „Sláva VŘSR!“
Eliška se z průvodu ztratí hned, jak může. Rozhodne se trochu projít, kroky ji zavedou až k zídce ohraničující park kolem bývalého zámku hrabat von Thaleck. Když za ní zaslechne chraplavý hlas, zastaví se.
„Neboj, všeci sou na lampioňáku. Jézéďáci zvlášť.“
„Gut. Musíme to prubnout,“ promluví někdo jiný a v Elišce se všechno sevře. Ne proto, že mluvčí hovoří německy, ale proto, že zcela jistě není člověk.
Lituje, že nedokáže být ve stálém myšlenkovém spojení s tetami, jako bývala maminka.

Pořád je tady. Pořád. Pořád ona.
Dokonce i když není přímo s námi, tak jako by tu byla.
Vždycky ta nejdůležitější, nejmoudřejší, nejzkušenější, vždycky má pravdu. Zvykla si poroučet a ani ji nenapadne, že by už mohla uvolnit místo mladší generaci.
A hlavně, ona ví nejlépe, jak vychovávat děti. Jen ať jí je nechám, ještě mi ušetří starosti. Kdyby na ně občas dohlédla, byla bych ráda, ale takhle? Ten starší už pořád jen babička tohle, babička tamto, a já nic. Aspoň že ten druhý je zatím můj.
Copak ta baba zatracená nikdy neumře?
Tak tedy dobře. Tunno, Gommone, pojďte sem!