DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

"Děkuji Vám, drahý Zajíci. Je to od Vas tak milé, ale to jste nemusel." Usmála se na něj a pohled ji zklouzl zpět na mrkve, které byly vyskladany do tvaru kuřete. "To já rád, vážená Lisko". Oblizla se. Snad si toho nevšiml, pomyslela si. Asi to tak budu mít vždycky. Inu, mám na něj chuť. Zajíce to jen tak jemne znervoznilo. Asi to tak bude mít vždycky, prohopkalo mu hlavou. Uši mu mírně zastrihaly. "Známe se tak dlouho, přece bych Vas nezakousla."

Některé duše, když už se najdou, nerozdeli ani těla.
Usmál by se les pod fousy, kdyby nějaké mel.

Několik hodin poté, co do bran obnoveného Maurentu přijel poslední povoz s věcmi, se Ryko vytratil s pohárem vína a posadil se k malému zelenému kopečku pod hradbami. Pozvedl pohár a začal mluvit k hrobu:
“Tak jsme tu zpátky, Same a přivezli jsme s sebou i dceru. Taky jsme nečekali, že se vrátíme. Dlouho se nám sem ani moc nechtělo, oba si pamatujeme, že tady jsi umřel. Ale víš co? Nás se jen tak nezbavíš. Sofie se ti bude líbit, myslím, že z ní vyroste správná holka. Brzo ti ji přijdu představit. Jsem rád že jsme a zase budeme spolu.”

Drahá Dezinvektilo,

jestli je v pekle odbor, který se může pochlubit opravdu skvělými výsledky, je to Odbor lingvistiky a jazykových asociací. Přišli mimo jiné na to, že kromě degradace významu pozitivních slov je také účinné přesvědčit pacienty, že určitý pojem má neodmyslitelného společníka.
Vhodným příkladem je „odpustit a zapomenout“. Nevěřila bys, kolik lidí (kromě toho, že mají dost pomýlenou představu o podstatě a smyslu odpuštění) si myslí, že odpustit znamená nutně i zapomenout, resp. že bez zapomenutí není odpuštění úplné. A protože zapomenout na ránu se jim zdá hloupé, brzy považují za stejně hloupé i odpouštění.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

"Isn't it a bit much?" Laura asks as they admire Madrid's Christmas lights. "Always training together - gotta be hard, no?"

Javi shrugs. "Yuzu's different. We can be rivals and friends."

"Didn't you say you even room together sometimes? How does that work?"

"It's... comforting. Knowing you're not alone." Javi is glad Laura cannot see him blush. They share a bed sometimes. Having a warm, familiar body to curl up against works wonders on both their sleep.

They walk in silence for a while.

"You're in love with him." It's not a question and Javi suddenly realizes Laura's right. As always.

Police v skleníku zapĺňalo desaťtisíc semenáčikov. Kaktusár Eiji Watanabe starostlivo prehliadal rastlinky veľké ako hrášky. Zdalo sa mu, že sa celkom uchytili.
Náhle sa zarazil. Medzi zelenými hlavičkami zazrel jednu tmavočervenú. Mohla to byť hniloba? Alebo sa mu medzi semiačka priplietla nejaká burina?
Nie. Bol to rovnaký kaktus gymnocalycium mihanovichii ako ostatné... ibaže očividne bez chlorofylu.
Watanabe si vzdychol. Rastlinka bola pekná, lenže bez chlorofylu nemala šancu príliš dlho prežiť. Taká škoda... nevadilo by mu starať sa o kaktus, ktorý by pre zmenu nebol celý zelený...
Pohľad mu padol na mladý hylocereus a rozhodol sa.
Tie dva budú rásť spolu.

Pán ležal mŕtvy a všetci jeho najbližší sluhovia stáli okolo neho.
„Už nikdy nič nepovie, je mŕtvy,“ povedal do ticha Ahmes.
Niektorí na neho prísne pozreli. Takto hovoriť v prítomnosti pána, to už si dovolil príliš!
Ahmes si sadol, objímajúc svoje kolená.
Jeho kamarátka Takhat prišla k nemu a objala ho.
„Šššššš,“ šepkala mu do ucha a pomaly ho hladila po hlave.
Ahmes sa trocha utíšil.
„Nemusíš tu s nami čakať celý deň,“ povedala mu a podávala tabletku.
Sluha prikývol a so slzami v očiach ju prehltol. O niekoľko chvíľ bol mŕtvy.
Takhat mu nežne zatvorila oči a čakala ďalej.

„Budeme pořád spolu, to ti přísahám. Nikdy neopustíme jeden druhého. Jsi to nej, co mám, protože s tebou mám na světě ráj,“ ozvalo se z obýváku. Žena, která vedle v kuchyni připravovala nedělní oběd, nejprve nemohla uvěřit vlastním uším. Pak přímo vletěla ke svému choti a vrhla se mu okolo krku. „Romane, miláčku, po dvaceti letech manželství takové krásné vyznání lásky. Úplně jsi mě dojal.“

„Co vyvádíš,“ zareagoval její manžel. „No, jak jsi tady říkal, že je ti se mnou blaze a tak dál, “ opakovala Lenka. „Jo tohle,“ zabručel Roman. „To neplatilo tobě, to jsem mluvil k týhle plechovce piva!“

Po prohlídce varhan, na kterých poprvé zazněla Česká mše vánoční („A nejen ona,“ zdůraznil varhaník. „Je poněkud tristní, že je Jakub Jan Ryba znám jako autor jediné skladby. Napsal i velikonoční mši a další skladby.“) nahlédli poutníci do kostelní věže, kde ohořelý trám připomínal meziválečný ničivý požár.
„Již čtyři měsíce po požáru byly na věž instalovány zvony,“ vyprávěl varhaník.
„A od té doby spolu stále vyzvání…,“ zabásnil si Kněz.

Poté, co Tomáš zjistil, co se s Jirkou stalo, se snažil držet. V práci by na něm nikdo nepoznal, že se něco děje. Byl, tak jako vždy, precizní a i když se vedení snažilo najít důvod, aby ho mohlo z případu unášených kožoměnců stáhnout, nedával jim záminku.

Horší to ale bylo večer. První noc po poradě vzbudil Nelu telefon. Tomáš ji volal a prosil, aby k němu přijela, jinak to nezvládne.

Tak se k němu Nela nastěhovala. V práci i doma, pořád byla s ním.
Nebylo v tom nic romantického. Byli jen dva kamarádi, kteří si pomáhají v době krize.

Jak tento den pokračoval?
„Co to tu smrdí? AAAAAA vařím vývar nahoře v kuchyni."
Dým, okno není vidět, na sporáku černý hrnec a v něm zuhelnatělá hromádka kostí, nové koření se rozpadlo na popel.
Dnes, po čtrnácti dnech už v této kuchyni kouř cítit nebyl. Farmářka dala péct maso, vařit polévku, instruovala návštěvu, že stačí na vše lehce dohlížet a odjela za farmářem, cosi zařídit.
Volá návštěva: „V troubě to jiskří... Á, už to hoří."
Dle instrukcí našli pojistky a uhasili oheň.
Sporáčku náš milý, byl jsi s námi od svatby, tolik radosti přinesl a dnes jsi nás nadobro opustil.