DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Vhum, sss, zavřely se dveře přetlakové komory, zacvakly zámky.
Za chvíli budeme vystupovat na plášť lodi. Spolu.

Sedíme v Pavoukovi a cítím lehkou příjemnou vůni heřmánku (z vlasů nebo z voňavky?) a je mi krásně.

Vrr, hmm, vrr, hmm, rozejde se Pavouk vpřed, mého ramene se dotkne její ruka a lehce jej sevře.

"Neboj, nic se nemůže stát."

"Krása, krása," hlesne Kristy, když se Pavouk vyhoupne na trup lodi. Všude kolem je tisíce hvězd, my jsme přilepeni jako bonbónek na trupu lodi a pomalu se suneme vpřed.

A co je nejlepší, ještě chvíli to potvrá.
A jsme stále spolu!

Skvělé!

Když jste je potkali na ulici, napadlo vás něco o nerovném páru.
Setkali se náhodou, ve vlaku.
Mladá slečna průvodčí a tatínek s dvěma cácorkama.
Byli spolu v dobrém i zlém. Vychovali, k těm dvěma copatým, ještě dalších pět dětí.
Milovali se, hádali se, nemluvili spolu, drželi se za ruce.
Vždy ráno si dali políbení na rozloučenou a odpoledne po práci na přivítanou.
Těch sedmnáct let rozdílu bylo smazáno.
Jen kmotřička to popletla. Ženu si odvedla dřív.
Nikdo to nečekal a on už vůbec ne.
Den za dnem byl smutnější, až uschl jako podťatý strom.
Už jsou zase spolu, navždy.

Pantomima mezi devítimetrovým drakem a ani ne dvoumetrovým mužem zní jako kopa legrace, ale Hopewell se nebavil. Na jednu stranu to bylo lepší než okamžité sežrání - na druhou stranu byly momenty, kdy muruk zlostně prskl či zatnul drápy do země, když jeho vzkaz nebyl pochopen a tehdy se kapitán nestyděl připustit strach.
A pak tu byl ten potměšilý výraz v drakových očích, který naháněl víc hrůzy, než jeho zuby a drápy.
Konečně Hopewell pochopil. Překvapeně zvedl pohled.
Přikývl.
Nenapadlo ho nesouhlasit. Nepřišlo mu na mysl odmítnout příslib svobody a bezpečí svých mužů.
Nezaváhal, ani když ho kolem pasu sevřely pařáty.

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou bílou pláň. Je jí z toho prázdného prostoru kolem úzko. Má děsivý pocit, že bílá pustina pokračuje donekonečna, že pohltila celý svět, oni tu zůstali sami a ani o tom nevědí.

Nany se zachvěje. Měla by jít do tepla, ale ještě se k tomu nemůže přimět. Dělá se jí zle z pachu kouře, potu a zelí. Dělá se jí zle z toho, jak Jakub věčně popotahuje, jako kdyby neměl kapesník. Jak se škrábe za krkem. Jak si píská, když vůbec není důvod ke zpěvu.

A nejvíc se jí dělá zle ze sebe.

Pořád spolu, vždycky sama,
Jekyll, Hyde a jejich dáma.
Kráčí chodbou povzneseně,
klobouk s pérem nosí denně.

Zavěšená z každé strany,
její krása brousí hrany.
Pánové se vždycky klaní,
když se třpytí duše paní.

S Jekyllem smí až ven k bráně,
hledí skrz svým okem laně.
S Hydem ale jenom v kleci.
Ztrácejí se z hlavy věci...

Tihle vždycky po trojici
na trávníku sípající
poslední noc zase zhasnou,
když polámou mysl jasnou.

Tihle vždycky hlavně bojem
rozprostřou se předním vojem,
když se uvnitř porvou spolu,
když ji z žití srazí dolů.

Pořád spolu, vždycky sama,
Jekyll, Hyde a jejich dáma.

Život, ten probíhá,
nahoru a dolů,
proto ho, Tabito,
prožijme spolu.
Ač nejsem Tydlitát,
tydlitátuji rád,
když hudba souzní nám,
mám žízeň jako trám.
Tu žízeň po lásce,
tak mne už občerstvi,
má touha čistá je,
není to obžerství.
Být s Tebou napořád,
Tvé duši nablízku,
světem bych prochodil
nejednu tenisku.
Nechť duše souzní nám,
tak jako muzika,
flirty a nevěry,
to se mě netýká!
Na rukou budu Tě
v životě nositi,
proto už začínám
svaly si mastiti.
Neboj se, nezradím,
mám svou rodovou čest,
a o Tvé blaho chci
bojovat ostošest.
Tak prosím, uvěř mi, Tabito,
Tvůj Zdirad Zlámaljelito.

„Tak jsme spolu století,“ usmál se Doktor.

Krabici postavil na stůl a zahrál veselou písničku na flétnu.

Tardis se najednou otřásla.

„Vyhladit!“

Doktor si povzdechl.

***

„Tak jsme spolu tři století,“ usmál se Doktor.

„Doktore!“ ozval se brigadýr Lethbridge-Stewart zvenku.

„Hned jsem zpátky, má drahá.“

***

„Tak jsme spolu 1500 let,“ usmála se Doktor. „Plus mínus pár století.“

Láskyplně pohladila centrální konzoli a z kabátu vyndala velkou krabici, kterou slavnostně otevřela.

„Tadá!“

Řídící místnost zaplnil nepříjemný zápach.

„Má Tardis“, oslovila Doktor prázdnou místnost. „Zdá se, že jsme tu oslavu odkládali příliš dlouho.“

Zavřela a odsunula krabici plnou plísně.

„Tak alespoň šálek čaje?“

Byly časy, kdy Sam Winchester doufal v normální život. Kdysi v něj dokonce nejen věřil, ale byla to pro něj samozřejmost. To ale skončilo ve chvíli, kdy ho jeho bratr Dean odnesl z hořícího domu. Své naděje na dlouhou dobu ztratil, ale znovu je nalezl, když začal studovat a nechal lovení za sebou. Potom, co potkal Jesse, byl přesvědčený, že by to mohlo fungovat. Mohli by mít normální život. Spolu. I tenhle sen se ale rozpadl v prach.

Teď už Sam neměl žádné naděje. Kousek od něj se rozsvítily dvě červené oči. Tady byl jen on a Lucifer. Navždy spolu.

Je skoro půlnoc, houpem se v hamakách na pláži a řešíme, že nestíháme. Ať pohnem sebevíc, sotva to stihnem do Hanoje a ze severu neuvidíme vůbec nic. A to jsme chtěli stihnout Sa Pả, Ha Giang a Cát Bà. Kamarádka si píše s rodinou: "My mom just told me to sell the motorbike and go by bus if I'm running out of time. She has no clue, I can't sell the motorbike now, I already love it. She doesn't understand!" Po několika dalších pokusech naplánovat stihnutelnou trasu rezignujeme. Prostě tu už musíme zůstat navždy. Nebo aspoň prodloužit víza o měsíc.

Předvídala špatně. Nezbořili ho.
Předvídal dobře. Pořád stál.
Když vykročila vpřed, třásly se jí ruce. Bylo to zpátky; šedý kouř, kamenný most, ocelově modrá voda. Podělaný klapot podpatků. Jen nohy přišly o deset let starší a poprvé na ně čekal další pár.
„Vidíš? Nezbořili,“ mávl rukou, jak kdyby se rozloučili včera.
„Štěstí blbců,“ smetla to, protože... musela.
„Vracím dle dohody.“
Pohled na zničený střevíc ji šokoval. „Máš ho...“
„Držel mě v lajně,“ prohlížel ji zkoumavě. Odhadoval. Vrásky kolem očí se mu prohloubily, ale už nevypadaly strhaně. Žádná beznaděj, jen... čas.
Věděla, že vidí totéž. A usmála se. „Vyhráli jsme oba.“