Dvanáct měsíčků

"Otevřete si červené pracovní listy na straně dvacet a doplňte text o radioaktivním záření... já zapomněl udělat docházku! Máme pětadvacátého února, kdo chybí?

"Květa, pane učiteli!"

Dubové dveře třídy se otevřely.

"Ale, ale, my o vlku a Květa za dveřmi!"

"Omlouvám se, ale vlak měl prosím zpoždění."

"Nepovídej, vlak z Březnice jede dvacet minut a už je půl deváté! Tak pojď rovnou k tabuli a pověz nám něco o anomálii vody."

Spolužák v první řadě gestikuluje směrem ke zkoušené a jeho rty bezhlesně vyslovovují "led."

"Nenapovídat! Tak co? Tady se někdo chce učit v červenci a srpnu místo prázdnin, že?"

Přespolní mládenci zpívají na svatého Jána u hranice. Vousatý zrzek přeskočí plameny a z očí mu srší jiskry.

Bledý zbojník s očima jako led a rudolící s blankytně modrýma očima si prý troufli až dolů na Hanou. Sedláčkovi od Lipníka zbyly jen oči pro pláč. Nikdo neví, jaké barvy.

Šedovousý žebrák obchází po Vsetíně, vypráví příběhy a poslouchá, co kdo říká. Jakýsi májový přelétavec prý ukradl srdce mladé kněžně. „Ve skutečnosti to byl náhrdelník,“ zamručí stařeček a nastavuje ledovou ruku, léto neléto. Rodina toho, kdo ho podaruje, přežije i nejtužší zimu.

Stejně jako děti toho, do koho se zakoukal Únor.

„Sakra, tak tohle nevyšlo,“ sykl Červen, když se v nóbl převleku s kapsami naditými šperky přehoupl přes zeď.
Právě včas. Vzápětí ze zámeckého parku přisvištěla kulka.
Všichni jeho bratři už se rozeběhli do noci.

Když se shromáždili na kopci, Prosinec vážně řekl: „Chytili Dubna.“
Teď, když byl jejich kruh narušený, viděli, jak je to oslabilo. Byli udýchanější než obvykle a Září se ještě nezahojily rány.
„Musíme ho zachránit. Jestli ho zabijí, budeme na tom ještě hůř,“ zamumlal Únor do šály.
Říjen zvracel do mechu suché listí. Listopad si s vrzáním starých soušek rovnal žebra.
„Kdo se hlásí na záchrannou výpravu?“

Někdy si vybavovali, jak se vynořili z vánic. Když jako novorození králíci otevřeli oči slepené ledem, pokoušeli se spočítat. V té době ale byli ještě moc malí. Počty jim příliš nešly.
Možná jich ani nebylo tolik.
Občas je zamrazilo při představě, že tu před nimi mohli být jiní. Zapomenutí bratři, ztracení s posledními ledovci a obřími huňatými tvory.
Rozhodně si vybavovali kroky jeleních bohů.
A paní, která jim dala kouzelný kyj, s nímž mohli vládnout živlům. Nebyli si jistí, jestli to byla Morana, nebo Vesna.
Navzdory existenciální nejistotě (a snad i kvůli ní) drželi pospolu.
Dvanáct ručiček na ciferníku roku.

Počkali si na Vojtěcha v setmělé uličce. Dva na jednom konci, jeden na druhém. Všichni jako tyčka.
„Tady ho máme,“ prohodil jeden. Podle hlasu mladík, drzý a sebejistý. S takovými si Vojtěch vždycky poradil.
„Copak, drábe? Tři na jednoho je na tebe moc?“ řekl další. Vzduch se ochladil. „Nikdo tu nemá pouta, prostřelený bok… a po tvé péči zlámaná žebra.“
Zbojníci. Uprostřed města. Jeden oběšenec jim očividně nestačil.
„Kopat do chlapa, co už je na zemi…“
Vojtěch se otočil. Vrhl se na toho osamělého. Postřehl horko a šelest… klasů?
Nestihl ani vykřiknout.
Srpen to s ostrými předměty uměl zkrátka nejlépe.

Děvčinka se sesypala u ohně, zmrzlá jako rampouch. Jako by se do plamenů nejradši stulila.
„Co tu pohledáváš?“ obořil se na ni nejstarší zbojník s kyjem v ruce.
Jeden z mládenců odnaproti přes ni přehodil plášť.
„M-macecha mě v-vyhnala z domu. P-prý m-mám přinést fialky.“
„Co tvůj otec?“
„Z-zemřel. P-před rokem. Z-zima n-nekončila a on pořád kašlal.“
Zbojníci se podívali na stále bezvládného Dubna.
„Je to moje vina, že mě pověsili? Než jste se mě obtěžovali přijít sundat, byl podzim,“ protestoval.
Mohli za to všichni. Tu velkou zámeckou loupež zvrtali. A očividně nejen to.
Březen vstal. „Bratře, půjč mi kyj.“