DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Milí Santo,
rád bich dostal k Vánocům koloběšku. Ale ze všeho nejlepšejší bi bylo, kdybi se vrátil tatínek. Maminka říká, že tatínek musí být jinde a je to důlešitý, ale ty bis to mohl zařídit, si mislím. Maminka je hodná a teta Růža lekrační, ale já bich chtěl někoho, kdo bi byl jako já a bráchové a ségry, umněl se proměňovat a hrál vlčí hry. Maminka říká, že tatínek je vlk všech vlků...

Wolfi se zachvěje.
Sněhurčina ruka lehce vklouzne do jeho dlaně.
„Čas nevrátíš. Můžeš se jen snažit být dobrým otcem. Odteď a navždy. Řeknu dětem, že jsi doma.“

Záhy poté, co jsem vykročil na strmou stezku lovce magických artefaktů, trnitou pěšinu sběrače vzácných bylin a křivolakou cestu obchodníka s neobchodovatelným, došlo mi, že se bez oficiálního, zákony schváleného a úřady posvěceného zaměstnání neobejdu. Potřeboval jsem působit solidním dojmem, zdůvodnit vlastnictví některých kontroverzních věciček a v neposlední řadě ospravedlnit své nesčetné výpravy do krajů, kterým se běžný člověk raději vyhýbá.
A tak jsem složil léčitelskou přísahu a začal pomáhat těm, které tehdy nikdo léčit nechtěl.
„Prostě řekni svým známým, že mají dveře otevřené,“ zopakoval jsem ohromenému Remusovi. „Pondělí a středa od šesti do devíti. Pokud tedy zrovna nebude úplněk.“

Kdyby Pavla nebyla přesvědčena, že otec má pravdu a že nevhodní přátelé mohou ctižádostivou dívku jen stahovat ke dnu, tvrdila by zřejmě, že Ferda je její přítel. Znali se dlouho. O tom, kým je, věděl dřív, než kdokoli jiný. Nikdy ji za to neodsoudil.
Ona to o něm nevěděla. Možná ani on sám netušil, že je možné přitisknout k jeho kůži snovačku a stočit to, co se mu předchozí noc zdálo. Když se dozvěděla, že je na seznamu, váhala, jestli ho nemá varovat. Váhala dlouho.
“Nebudu utíkat,” zavrtěl hlavou, když mu to konečně řekla. “Stejně si pro mě přijdou kamkoli.”

Chvála Hospodinu, jenž vládne na nebi a zemi *
Neboť on je milosrdný
Dobré jsou jeho skutky *
On na nás nezapomíná
Stará se o nás ve chvilkách trápení *
I ve chvilkách radosti
Ochrání tě svými perutěmi *
nemusíš se bát noční hrůzy
I když proti němu půjdou armády nepřátel *
Když se jeho lid vzbouří
Když nepřátelé obklíčí jeho sídlo *
Jako hladoví vlci
Schová své služebníky *
Sám se vydá proti nepřátelům
A když jim řekne své jméno *
Když jim řekne, kdo doopravdy je
Zmocní se jich bázeň *
A oni se před ním rozutečou
Jako zločinec prchá před trestem *
Tak i oni budou utíkat

Disembarking in Japan always takes Yuzuru by surprise. The furore, the security detail, the fans. Cameras flash, the press descending upon him like hungry wolves. Their golden boy has returned and everyone wants a piece of him. He's arrived.

*

His music ends and the arena erupts in cheers, Poohs raining down onto the ice.

"Tadaima!" The words slip out unbidden. He knows he's done his country proud.

*

It isn't until much later, though, lying in bed in post-climactic bliss with Javi's arms wrapped around him, that Yuzu feels like he's exactly where he's meant to be.

Held, loved. At home.

Máry, Máry ty seš stejně nepej... nejpěj... nejpěknější! Ty mně jediná rozumíš. Ty seš na mě, Máry, hodná, ne jako ta mrcha Nasťa. Já si, já si tě vezmu, jo? A až ty rudý zmetci z Ruska vypadnou, tak si tě vodvezu domu. Na Sibiř. A pak vzkážem, cheché, všem vlkům, že jsme doma. A já je všecky zastřelim a ty budeš mít nejkrásnější kožich z celýho Ruska, ať žije car! A kdo by mně tě chtěl vzít, tomu rozbiju hubu! Slyšíš, Máry?! I támhle tomu chlapovi, ten tě chce určitě vodvést. Kdo, že to je? Četník? To mě nezajímá!

Poslední den školy skončil a všichni se připravovali na cestu. Tedy, skoro všichni. Sirius ležel v trávě u jezera a mhouřil oči před sluníčkem.
„Není to nemožný? Že příští rok tu takhle budem naposled?“ zeptal se zamyšleně Remus s pohledem upřeným na stříbrnou hladinu.
„Tak tady zůstanem,“ zasmál se Sirius. „Nezní to krásně?“
„Asi bysme měli jít… Za chvilku jede vlak,“ řekl Remus neochotně a pomalu vstal.
Sirius ho chytil za ruku a stáhl ho zpátky do trávy. „Já jsem doma tady,“ dodal s úsměvem.
Slunce svítilo, ptáci zpívali a nikomu nevadilo, že jejich dlaně zůstaly spojeny mnohem, mnohem dýl.

Vlkům, vlkům...
To se snadno řekne. Kde je vzít?
U nás doma byla akorát hladová smečka dospívajících mladíků. Ti vážně sežerou jako banda vyhládlých vlčat.
Pak mi vyvstane hláška z animáku "Zlato, už jsem doma!", ale to byli vlastně dinosauři, ne vlci.
I když popravdě, hladových zvířat mi tu zůstalo, co hoši odešli za svým žitím.
A vlastně se taky svolávají, jakmile dojedu z práce.
Slépky přiběhnou k plotu a kdákají "Máš, máš? Neseš, neseš?" a těší se něco od oběda.
A pak ty čtyři torpéda - tři kočky a jeden pes.
Chuť je vlastně převlečený hlad, skoro vlčí.
Co kdyby...

Pořád jenom zavřená s dětmi. Člověku to leze na mozek. Proto jsem před týdnem sbalila kufr a nechala oba kluky doma s manželem. To zvládnou, uklidňovala jsem se. A já fakt potřebuju vypadnout.

Versaille mě uvítalo rozkvetlými zahradami a vznosnou architekturou. Večery u vína, výběr sýrů, světlý chléb. Příjemné jarní slunce. Cestou po bulváru jsem se přistihla, že si zpívám. Pohoda po těle i na duchu. To už se mi dlouho nestalo.

Vrátila jsem se v sobotu večer. Z domu se ozývalo vytí a výskání. Otevřel mi manžel pomalovaný válečnými barvami: „Všichni živí,“ nahlásil udýchaně. Políbila jsem ho.

„Jsem doma.“

9262 se v 5:08 rozhodla, že nebude informovat cestující. O ničem. Zůstalo to tedy na mně.
Ačkoli kvalitami hlasového projevu nemohu konkurovat paní Hazdrové, úkolu jsem se zhostil s profesionálním nasazením.
Oznamoval jsem, kde se právě nalézáme, kde budeme příště i kde lze přestoupit na metro.
A trpělivě očekával volání dispečinku, že pro mne mají náhradní vůz.
V 9:15 jsem tam ochraptělým hlasem zavolal sám.
„Děláme, co můžeme.“
Kolem poledne se salónem ozývalo už jen chrčení zkrácených názvů zastávek.
Úderem druhé se mladší z dispečerských bratří Wolfů konečně ozval.
Přijal to kolega, který si tu starou herku ve 13:56 převzal.