DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

„Proč se ta vlčí smečka stahuje právě k našemu srubu,“ zeptala se Mary svého manžela.
„Ty jsi neslyšela o tom, co se tu stalo před lety, miláčku,“ odpověděl John. „Na místě našeho srubu stál tehdy kostel. Smečka hladových vlků jedno nedělní dopoledne vrazila do svatostánku a vrhla se na lidi. Pastor vlky proklel, ještě než ho zakousli. Prokletí zlomí prý jen čistá panna, když se mezi ně postaví a pošle je puškou k Pánu“

„Tak na vlky zavolej, že je vysvobodím,“ vykřikla Mary a vyběhla s puškou mezi smečku. Ta se na ni vrhla a roztrhala. Asi nebyla čistá panna.

Otáčela se okolo vlastní osy tak rychle, jak jen mohla. Támhle se něco škvařilo! Rychle to odstavila. Setřela červenou skvrnu, co vyprskla na plotnu. Vhodila kosti do hrnce a nechala je vařit. Umyla si ruce od krvavého masa. Nůž se v její ruce pohyboval nahoru a dolů úžasnou rychlostí.
Kdyby jí jen upozornili dřív, že přijedou! Měla by víc času se připravit. Takhle nic nebude tak, jak by chtěla, nic nebude dokonalé!
Do místnosti nakoukl její manžel.
„Už jdou!“ upozornil jí naléhavě. Zhluboka se nadechla, naposledy zkontrolovala svůj výtvor, uhladila zástěru a zeširoka se usmála.
Do kuchyně se vřítila vnoučata.

Klečela na studeném kameni a pozorovala odraz plamenů na tvářích dávno mrtvých Starků. Nevypadala jako jedna z nich. Necítila se tak.
“Patřím sem vůbec?”
Nečekala odpověď. Myslela si, že je sama.
“Venkovani říkají,” vyrušil ji Ohařův hlas, “že vlčice občas vrhne štěně.”
Ještě tu urážku prohloubil, když k ní přisedl a opřel záda o náhrobek.
"Ale nikdy jsem neslyšel, že by se jim rodila ptáčátka.”
"Moc piješ," odsekla.
"A vy pijete málo, lady Stark. Kapka dobrého červeného vína by vás zahřála," navrhl, když jí dával přes ramena plášť.
Netřásla se zimou. Byla přece ze Severu.
Ale stejně mu poděkovala úsměvem.

Artur seděl s lokty položenými na kolenou a hlavou v dlaních. Ramena se mu mírně třásla, z hrdla vycházely zlomené vzlyky. Slzy mu už došly.
Znovu a znovu přemýšlel, jak se tomu vyhnout. Vymýšlel jedno řešení nápaditější než druhé, ale všechna nakonec neuskutečnitelná.
V konečné důsledku se vždy ocitl před tím samým rozhodnutím. Království, nebo jeho osobní štěstí?
Království, nebo životy dvou lidí?
Správná odpověď byla nabíledni.
Z rozjímání ho vytrhlo tiché zaklepání na dveře.
„Můj králi? Celý soudní dvůr na vás už čeká. I obvinění.“
Arthur vstal, narovnal ramena.
Nikdy to nebylo jeho rozhodnutí.
„Řekněte jim, že už jdu.“

Irena si založila ruce v bok a rozhlédla se po zanedbané síni, kterou si matně pamatovala z dětství.
„Neplatil tu otec náhodou celé ty roky správce a čeleď?“ zeptala se postaršího vesničana, který ji na Maurent doprovodil. Čekala od tvrze, na kterou roky nevkročila, ledacos, ale skutečnost byla horší než její nejhorší představy. Většina stavení byla polorozpadlá a na té půdě, která neležela ladem, se pásl dobytek ze vsi.
„To víte, paní, když tu baron nebyl už tolik let, lidé zvlčili,“ pokrčil muž rameny.
„Tak jim vyřiďte, že se vrátila baronka a s vlčením je konec. Čeká nás hromada práce.“

Pracovník chtěl udělat svým svěřencům na velikonoce radost a přinesl spoustu jehněčího.

Zamýšlel to pojmout jako terapii, kdy se každý zapojí do přípravy společného pokrmu. Hned na úvod se strhla hádka, kdy Voldemort začal spílat pracovníkovi, že je to spiknutí proti veganům. Byl hrdým veganem už celý týden. Brzy byl však spacifikován Otesánkem a Vlkem. Následovaly neshody na úpravě - čarodejnice chtěla udělat omáčku z perníku, Moriarty chtěl naložit maso do whisky.

Nakonec skončil pracovník zavřený v chlívku. Ostatní jedli svou porci po svém. Vlk přizval na hostinu vlky z celého lesa a Otesánek snědl ke své porcí i tři židle.

Tati, kdybys náhodou četl tenhle vzkaz, tak s Alanem teď míříme do města Kalama a odtamtud pak pomalu k Portlandu. Alan říká, že musíme jít pořád k jihu, abysme se dostali z Oregonu, než skončí léto. Míříme asi do Kalifornie.
Ty jdeš možná taky na jih.
Máme zbraň, dobré boty a jídla a vody je zatím taky dost.
Neboj se o mě.
Jack

Přečetli si vzkaz na dveřích benzínové pumpy na výjezdu z vymřelého městečka. Už věděli, kam jít, kdo má zbraň, dobré boty, jídlo a vodu. Byli čtyři a ti druzí cesťáci jen dva, neúspěchu se tedy bát nemuseli.

Na poslední skoro týden byl naším domovem The Wolfpack hostel v Đà Lạt. Je to rozhodně nadprůměrný hostel, jak prostředím, kvalitou postelí, tak obsluhou. Nálepky s vlčíma tlapkama jsou prakticky všude, jednu jsem si samožřejmě vzal na motorku. Na recepci je to-do list ze všemožnýma aktivitama (převážně výlety), včetně nejdůležitější "Do the wolfpack howl".

Poslední večer, pomalu se chystám spát, jestě na mobilu bezhlavě klikám hry, když mi blikne zpráva: "Hi, you still awake?"
"Yup, why?"
"Can you tell the reception to unlock the gate, please? I just got back from the bar."
"The bell doesn't work or what?"
"Oh, nevermind ..."

Detaily vlastní smrti si příliš nepamatoval. Viděl před sebou jejich tváře, zkroucené v zášti a hněvu. Kroužili kolem něj jak smečka vlků, čekající na vhodnou příležitost. V jejich mysli byl zlosynem, symbolem všeho špatného. Lidé jako on zaslouží zemřít, řekli mu. Koho zajímají odstíny šedé, když na někoho můžeš ukázat prstem a označit ho za původce všech svých problémů?

A pak dlouhé nic. Ticho a tma. Jeho duše roztříštěná na tak malé kousky, že je ani nemohl po smrti strašit.

Probudil se v nové těle proti své vůli, vyvolán kvůli pomstě. "Tak tohle určitě čekat nebudou," usmál se v duchu.

Uplynuly další dva měsíce. V případu Jířího nedošlo k žádné změně. Tomáš však stále cítil jeho hněv a tak jsme alespoň věděli, že je naživu. Naštěstí došlo alespoň k průlomu v případu unášených kožoměnců.

Doufali jsme, že se nám podaří dopadnout jednoho ze skupiny.

-*-

"Řekni té své rodince vlků, ať se stáhnou, nebo je s tebou ámen," ozvalo se mi za zády a na krku jsem ucítil chladné ostří. Vydal jsem pokyn a tři vlci se stáhli.

"Hodnej." Smích toho prevíta přerušil bolestivý výkřik.

"Tři kožoměnci. Čtyři upíři. Tos nečekal, co? Hajzle," odplivl si Tomáš a kopl do ležícího těla.