DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Většinu dětí si nepamatoval.
Když měsíc zavolal, bylo z něj zvíře. Přestože ho něžná obryně čekala doma s večeří. Přestože už měl víc panchartů, než dokázal uživit. Bohové neplatí alimenty, ale musí se postarat – tu a tam...

„Kdes byl?“

„V lese.“ Přeměnil se, stopoval zajíce, měl náhodný sex... „Neměla bys sem chodit. Víš, že jsem teď nebezpečný.“

„Nebojím se.“

Zavětří a otočí se: „Vlčatům řekni, že se táta vrátil...“

„Nevrátil. Les tě zas volá... Liščí démonka mi to řekla – ta, co s ní máš to malé.“

Váli provinile hledí do země. Mech ustupuje pod vlčími tlapami.

„Tak pojď, půjdeme domů...“

Jožka měl plán. Krčili se pod oknem hospody a pozorně poslouchali. Potřebovali zjistit, kdo vlastně měl proti zavražděnému největší výhrady.
„Zaslúžil si. Takého chuja nie je žádná škoda.“
„To je ten cigoš z Nitry,“ šeptl Jožka.
„Mojho synka zabasli, bo ho ten hajzel nabonzoval.“
„Stary Gajdoš,“ poznal Ruda.
„Zo mňa mamil prachy, inak pry povi, že sem nadaval na Zapotockyho. Guvno sem mu dal.“
Kdo mluví, děti neuhádly, ale kouknout se neodvážily.
Hlasy zněly hlasitěji a hlasitěji, až připomínaly divoké vytí vlčí smečky.
Kdosi rozrazil okno a zahlédl je.
Aleš pípl: „My tady vůbec nejsme. Řekněte jim, že jsme doma.“

Nikdy si úplně nezvykla.

Svět se pomalu měnil. Její děti vyrostly a odešly, zvolili si nové vládce a nové zákony a nové problémy. Z jejích vzpomínek se staly příběhy, které vyprávěla na výročí Povstání čím dál menším davům.

Všichni se pohnuli někam dál.

Teď byla řada na ní.

Našla ve skříni starou bundu, napnula do luku novou tětivu. Zabalila si pár nejnutnějších věcí. Na stole nechala vzkaz a zmizela.

Aréna už dávno splynula s krajinou, ale pořád ještě slyšela vytí monster a křik jejich obětí. Postavila si stan a rozdělala oheň.

Patřila sem, mezi monstra.

Potřetí v Hladových hrách. Doma.

Seděli nad kouřícím šálkem čaje v jeho pracovně, aby tak završili společně strávený večer nad přípravou lektvarů.
„Co jste dělal po válce, pane profesore?“ zeptala se ho Hermiona a pátravě si ho prohlížela.
„Především jsem se zotavoval z následků hadího kousnutí a Potterovy iniciativy mě očistit. Pak jsem přijal místo ředitele,“ odvětil lakonicky a upil ze šálku.
„Nezníte příliš nadšeně,“ divila se Hermiona.
„Víte, slečno Grangerová, kdybyste se denně musela potýkat s tím, co já, taky byste nebyla nadšená.“
Když domluvil, za dveřmi se ozvalo sladké: „Pane profesorééé Snapeéé!“
„No vidíte, my o vlku… řekněte jí laskavě, že nejsem doma.“

Cosette stála u okna, závěs odhrnutý sotva na centimetr, pozorně sledovala ztichlou podvečerní ulici.
„Vlci číhají, zda jsme doma?“ tázala se klidně Doramo.
„Je tam zase jenom jeden. Ten menší, s knírkem. Obávám se, že moc dobře ví, že doma jsme. Před chvílí mluvil s domovníkem.“
„Asi bych měla zajít k domovníkovým na návštěvu,“ podotkla zadumaně mladší ze sester. „Docela by mě zajímalo, zda čistě náhodnou nemá prsty v tom, že minulý týden zatkli pana Veselého odnaproti.“
„Ráda bych věřila, že tu nejsou kvůli nám. Ale nevěřím.“
„Takže dnes večer nikam nepůjdeš?“
Cosette se zatvářila odhodlaně. „Samozřejmě, že půjdu. Musím.“

Lovec stojí ve dveřích svého karavanu a nevěřícně přihlíží, jak reportér vyskakuje z černého SUV.
Jak mě tu našli?
Jako by mu četl myšlenky, reportér spustí:
“To byl boj! Sem nevede žádná cesta!”
“Pročpak asi,” zabručí lovec.
Cesta znamená lidi, lidi znamenají potíže. Jako tenhleten.
“Jenom jeden rozhovor, prosím!” Reportér mává telefonem a vytahuje notes. “Čtenáře zajímá jak dnes žijete, kdy plánujete návrat z divočiny domů…”
“Doma jsem tady,” odsekne lovec. Pozoruje, jak se mezi stromy rozsvěcují hladové žluté oči. Dvě. Čtyři...
“Pár slov a fotečku, kámo, notak.”
Osm. Deset...
“Vydrž chvíli, kámo,” řekne lovec.
Reportér se zazubí.
“Paráda!”
Dvanáct...

Řekni vlkům, že už jsem doma. Řekni to i beránkům. Řekni to všem zvířátkům v sobě. Řekni jim, že se můžou toulat po světě. Řekni jim, ať pijou z potoků, ať běhaj po loukách, po horách, skrze všechny lesy. Řekni jim, ať mluví s měsícem.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Že se postarám, když budeš hořet. Řekni jim, že už znám každý strom, pole. Vím o všech tůňkách, co se v nich odrážejí hvězdy. I o těch, kde se odráží jen tma.

Řekni vlkům, že se už nemusí bát. Ani já se nebojím.

Stromy zašuměly větrem.

Ozvalo se vytí.

Seděl na břehu řeky, nad uloveným mladým buvolem, a zakusoval se do nejšťavnatějších kousků masa. Tady, na břehu Vajngangy bylo vždy dost kořisti, ale on byl poslední dobou čím dál nespokojenější. Nejvyšší čas změnit loviště. U Seoníských kopců jsou teď dřevorubci, to by mohla být alespoň zábava.

V křoví to zašramotilo a ozvalo se pokorné zakňučení.

"Co tu chceš, Tabakí. Dnes nemám náladu ani na tvoje pochlebování. A vůbec, nebaví mě to tu. Půjdu lovit jinam."

"Ale můj pane a vládce, podle Zákona přece při změně loviště musíte..."

"JÁ NEMUSÍM VŮBEC NIC! Ale budiž. Když chceš, můžeš Seoníské varovat sám."

V obývacím pokoji visíval obraz. Byla na něm zimní pláň za brzkého večera, v pozadí pár holých stromů a měsíc ukrytý v mracích. Ten obraz byl chladný, smutný a prázdný. Chyběli mu vlci.
Toho podzimu lehával jeden vlk pod obrazem. Taky byl prázdný a smutný. Tak smutný, že přestal mluvit. Jen ležel a díval se před sebe, kde tiše šuměla televize. Nejspíš ji vůbec nevnímal.
„Ahoj tati. Jsem zpátky ze školy.“
Nic. Ani pohled.
Odejde do pokojíčku, udělá si úkoly, tiše si hraje a mluví s vlkem plyšovým.
A večer zase.
„Dobrou noc, tati. Mám tě ráda.“
Nic. Ani zavytí.

Ozvou se klíče v zámku a do bytu kráčí žena ověšená plnými taškami. Dojde do kuchyně kde opatrně začne tašky odkládat.

"Michale, kde jsou kluci?" Zeptá se nejstaršího syna sedící u stolu.

"V pokoji. Hrají si na námořníky."

Mamka kývne a skloní se k jedné z tašek. "Tak těm mořskejm vlkům jdi říct, že už jsem doma. Nesu buchty od babičky, a ocenila bych i pomoc s vybalováním!"

Michal odloží tablet, a za chvilku se vrací i s malými řvoucími bestiemi.

"No co to?"

"My jsme mořští vlci, mami!" A za chvíli se jako ti vlci pouští i do buchet.