Mohyla

Šumění lesa, pleskání křídel, všude plno života.

Vyšel na vrchol kopce, kde se otevíral výhled na okolní hory a údolí.

Poslední paprsky slunce pohladily kamenou mohylu a zaleskly se v očích, co žhnuly jako jámy pekelné.
V očích, co už viděly všechen smutek světa.

Nedaleko noční šelmy začaly výt svou symfonii.

Krásně mi zpíváte bratříčci...

Pár lučních květů složil k nohám mohyly a snažil se nemyslet na všechny ty, co už odvál čas.

Zatímco on sám tu stál, věčný, neměnný.

-----

Našlapoval měkce po mechu, jako jeho bratříčci vlci, kteří vyprovázeli ho věrně až domů.
Dnes žádný lov, jen tiché rozjímání.