DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

Megan s Hermionou si v mudlovském Londýně dávají kávu se zmrzlinou. Patnáctiletá Megan si připadá úplně dospělá a vede dospělácké řeči.
„Mami, jak jste vlastně s tátou začali chodit? Prý tě učil. To je fakt divný.“
„Ale zlato, samozřejmě, že jsme spolu nechodili, dokud jsem studovala. To až později, když jsem začala v Bradavicích učit. Dalo mi tehdy dost práce, přesvědčit tvého otce, že patříme k sobě. Měl v plánu dát mě dohromady s Harrym.“
„Uf. Táta a jeho plány. Nic proti strejdovi Harrymu, ale myslím, že táta je lepší úlovek.“
„Pod to se podepíšu,“ uchichtne se Hermiona jako malá.

"Město mi dovolí namalovat jiné dveře. Ty původní už neexistují."
"Ale jak poznáme, že je to místo v mém čase bezpečné? Co když se otevřou uprostřed silnice? Nebo v kolejišti? Nebo v kanalizaci?" zeptal se Jiří.
"Pak si musíš vybrat místo, o němž si budeš jistý, že se nezmění."
"Kostel. Na náměstí."
"Inu dobrá. Jsi ale ochoten zaplatit požadovanou cenu?"
"Ještě jste neřekl, co to má být."
"Vzpomínky. Město chce vědět, jaké bude ve tvém čase."
"Vzpomínky? Ale to je..."
"Těžké? Ano, to je. Město má svou cenu. Nechce maličkosti, chce svou velikost a slávu. A tvou lásku. Zaplatíš?"
"Ano."

Haháá, tak se do toho zase jednou pustíme. Odznak? Mam. Průkazku? Mam. Formuláře? Mam. Propisku? Sakra, kde mam propisku? Jo tady. Takže mam. A jde se.
----
Proč jsou ty lidi tak hlučný? Jsou snad nalitý, v 11 hodin ráno? No tak si je zkontrolujeme. Ó Bože, proč jí to tak trvá. A proč on na mě tak divně civí? Cože mu mam ukázat? Placku? Dyť už jí viděl. No tak pán je asi slepej, ne? Doufam, že ta holka to nenajde. Hmmm, škoda.
"Já jsem si to hned myslel, že jste nějaký pochybný nebo postižený individua."
A máte to, vidláci!

Už od dětství věděla, že je jí souzeno něco lepšího. Měla tvář gondorské krásky a mířila na nejvyšší mety.
Nejprve doufala, že se jí podaří svést Denethorova nejstaršího syna. Jenomže Boromir odešel pryč do divočiny a ze své cesty už se nevrátil. Pokoušela se dělat oči na jeho bratra, ale ten se dal dohromady s tou rohanskou... divoženkou.
Pak přišel král. Že by tohle konečně byla její šance? Avšak s elfskou kráskou, kterou si přivedl, se prostě nemohla rovnat.
Nakonec si vzala hlupáka, který měl peníze a nechal se omotat kolem prstu. Nebude královnou, ale bude matkou krále, rozhodla se.

Hrošice uspořádala hydrobiologickou exkurzi a slíbila, že věnuje sušenky tomu, kdo vyloví nejlepšího živočicha.
Všichni se s cedníky vrhli do vody.
Rejsek a Žabák zamířili jinam, měli počíháno na ploštěnky.
Žabák si zul boty, Rejsek začal obracet kameny. Nahmatal něco měkkého, zkusil zatáhnout.
"Pomooc, něco mi drží nohu," vykřikl Žabák a škubl kolenem.
Rejskovi došlo, že drží Žabákovo chodidlo. Pustil. Žabák setrvačností spadl do ledové vody.
Rejsek se začal smát.
"T-t-to nen-ni vtipný." Drkotal Žabák zuby a plival vodu.
Hrošice prohodila, že Žabáka Rejsek musí vypreparovat do školní sbírky, pak jim z lítosti dala sušenky.
Žabák věnoval Rejskovi mokré objetí.

V mlze připomínají šedé přízraky. Stojí na apelplace navlečení do starých uniforem wehrmachtu, lezavo zalézá pod límce. Třesou se chladem a nevyspáním.
Z vlhkých kabátů výrazně čpí plesnivina a pach zaschlého potu.
Podél řady prochází slovenský důstojník v ušance a kožešinovém límci.
Máš okuliare? Jsi kripel!
Kriplové, krok vzad!
Ostatní vpravo vbok, pochodem vchod, dusání bagančat a krátká přátelství se rozplývají v mlze. Na apelplace jich zůstalo jen pár. Járovi se vlhkost sráží na brýlích. Ještě netuší, že to je teď jeho největší kapitál. Jen díky brýlím právě unikl peklu uhelné šachty. S lopatou a krompáčem bude bojovat nad zemí.

Nastal populární den výlovu sádek mušlí. Jacob se pracně lopotil. Dneska bude za krále.
A to mu říkali, že v téhle zátoce má sádky zrušit. Nějací podělaní démoni s jejich podělanejma krabičkama, co ukazujou bůhví co. Všichni ostatní se nechali vyplašit. A on teď nemá konkurenci.
Kolik pak mušlí to bude?
Táhl, táhl... jenom jedna?
Ale že je obrovská...
Čím se krmila?
A kde jsou ostatní ze sádky?
Měl takový nejasný dojem, že tyhle dvě otázky spolu souvisí.
Jak se může mušle, která nemá oči, dívat výhružně?
Rychle upustil sádku zpátky do moře a pádloval pryč. Tady už pěstovat nebude.

,,Nazdááááár ty čůzo, jak je?"
,,No čááááu Evíku, no ty vole, úplně žůžo bomba."
,,Co se stalo? Nějakej novej úlovek?"
,,Si piš, je úpe mega kůl a sladkej."
,,Odkud ho znáš?"
,,Jezdí vedle nás, ke svý babičce, je z Prahy."
,,A co? Jak vypadá?"
,,No je blond, má delší vlásky, který nosí na patku, modrý oči, štíhlej, ale hlavně, jako hlavně nosí Airmaxy edition 509, zlatý, jako chápeš to? Zlatý! A taky ty bombový skinny jeansy s dírama na kolenou, má fakt styl ty vago."
,,Ty jo tak to se máš, jako jo no, fakt kusanec. A co love, má?"

„Vy vypadáte…“ zopakoval Kingsley slova Tonksové, když se Lucius se Severusem přiloudali.
„Nesnáším porady,“ informoval ho Severus.
„Navíc jednu zcela zbytečnou jsme absolvovali včera,“ dodal Lucius.
Kingsley se nadechoval k obraně, ale pak se rozhodl, že dohadovat se s nimi nemá smysl. Místo toho pokynul Hermioně, která samou nedočkavostí nadskakovala.
„Zjistilajsemcojsounebomůžoubýtdvachybějícíhorcruxy,“ vychrlila ze sebe.
„Prosím?“ nadzvedl Lucius obočí.
„Grangerová… nádech, výdech. Znovu a pomaleji,“ ušklíbl se Severus.
Hermiona zčervenala, skutečně se zhluboka nadechla a větu zopakovala.
„To je výborná zpráva!“ zajásala Minerva.
„Někdo se opíjí, jiný je užitečný…“ podotkl významně Kingsley.

„Tak ukaž, co máš?“
Šňuf téměř obřadně vyprázdnil kapsu.
„Ále! No toto... nechci předbíhat, ale...“ administrativní pracovnice se otočila a houkla na kohosi skrytého ve vedlejší místnosti. „Chlemtáku, projeď to kartotékou! A nakopněte počítače, vážení! Mladý Šňuf možná učinil průlomový objev!“
Šňuf se zatetelil.
Z dálky se ozval zvuk připomínající startující helikoptéru.
„Počítač jede, madam! Uhlí! Přiložte trochu uhlí, jinak se zase vypne!“
Po chvíli, která se zdála být jako věčnost, přiklusal udýchaný pracovník.
„Je to tak, madam, tahle byla skutečně poslední.“ Ponožkožrout se široce usmál a zamával fialovou ponožkou s hvězdičkami. „Teď máme od každé ponožky ve vesmíru jednu!“