DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

Nejdříve jsem se jen tak koukal. Slunko svítilo, já seděl a jen tak mlčel a o ničem nepřemýšlel. Jasně dámy chápu.
Pro vás naprosto nepochopitelné. Jen tak si sedět a nemyslet na nic. Vůbec nic. Fajn, představte si, že jste dostaly dávku testosteronu průměrné kulturistky před vystoupením.
Zpět k tématu:
Pak se to začalo hýbat. Lehce, jako když ptáče zobe do skořápky, když se snaží se vylíhnout.
Tomu jsem však nevěnoval pozornost, protože takové věci jsou normální.
Pak mi ale něco obřího stáhlo prut do vody a já se probudil na operačním stole, za dosti nepříjemného zvuku nastartované okružní pily.

Byla to jednotvárná práce. Odebrat vzorek, přidat chemikálie, analyzovat, projet databází. A pořád dokola. Proto není divu, že se pracovníci forenzní laboratoře imperiální flotily snažili všemožně si rutinu zpestřit.
Kariu Tolomovi tahle hra lezla krkem. Ne proto, že by ho bodování identifikovaných ostatků podle hodnosti morálně pohoršovalo, ale proto, že prohrával. Zatímco jeho kolegové mezi zmrzlými cáry ožehnutého masa každou chvíli našli pozůstatek nějakého důstojníka, on identifikoval pořád jen řadové stormtroopery a pomocný personál.
Naťukal do databáze výsledek další analýzy. To, co vyplivla, mu ale vyrazilo dech: Grand Moff Wilhuff Tarkin!
"Ha!" vykřikl triumfálně směrem ke svým kolegům. "Jackpot, žabaři!"

Celý život jsem čekal na to, až budu dost silný. To abych udržel meč nad hlavou a otec mne mohl vzít na nájezdnické výpravy, které se konají každý rok, zpravidla na podzim a v létě.
A je to tady!
Proplížili jsme se do vesnice. Rychle vběhnu do malého stavení. Zrovna večeřeli, vypadají jako rodina.
Muže jsem hned vzal po hlavě sekerou, ani nestihl pípnout.
Žena okamžitě na to omdlela, plácla s sebou do talíře s polévkou. Nechutné. Šílené.
Našel jsem pár měďáků, pak ji spoutal a odtáhl k lodi, u které čekal můj hrdý otec. Až uvidí můj první úlovek.

Padala rosa.
Slunce líně vykukovalo nad vzdáleným kopcem
Do nejtemnějších zákoutí ještě nedosáhlo.
Háj čekal v tichu.
Stromy pociťovaly strach.
Vlci zmizeli.
"Jak je to daleko mnichu?"
"Sotva půl noci, má paní."
Patřila jí temnota.
Její moc rostla se soumrakem.
Přesto vykročila do rána.
Stromy šílely.
Nemrtví ryli pod kořeny.
Zahrabávali svá neživá těla.
"Paní! Co když nedojdou včas? Co když..."
"Bojíš se smrti? Ty nebo snad má družina?"
Pár dřevorubců, tři lovci.
Stařec co šel zemřít.
Zbloudilá švadlena.
"Kolik duší mnichu? Kolik srdcí bije v té dědině?"
"Sto dvacet..."
Víc jak stovka! Určitě velký hřbitov!
"Na co čekáte? Vpřed!"

"Takže jste z něj něco dostali?" Zeptal se James Fabiana Prewetta, když ho potkal na chodbě.
"Docela dost . Prozradil dva úkryty. A pořád opakoval jedno jméno. Volldiemarter," odvětil Fabian.
"A to je?"
"To je Thomas Rätsel," ozvalo se jim za zády. Byl to Brumbál. "Byl členem SS. Způsobil strašná zvěrstva a po válce uprchl do Argentiny.Teď podporuje tamní vládu. A vzhledem k tomu, jaká je situace mezi Británií, Argentinou a Falklandami, hodně nám to říká o motivu jeho počínání."
"To jsme rázem o hodně informací bohatší!" zavýskl James.
"Ano," přikývl smutně Brumbál. "Ale naše mise bude teď mnohem nebezpečnější."

"Jako. Tenkrát. V lese," oddechoval. Uklidňoval se.
"Taky jsme to potřebovali. Taky to nebylo jen pro mě."
Obraz zšeřelého lesa staletých dubů mu v mysli zakryl výhled na osvětlené zápraží vznosného domu. Z šedomodré tmy vystoupil mladý srnec. Plný síly, majestátní. Listí křupalo pod kopýtky.
Jídlo. Maso. Pečeně! Po tolika dnech.
Čest. Spravedlnost. Krev! Po tolika letech.
Srovnal si znovu plášť pod loktem a odlomil konec větévky, co překážela. Bezděky odložil papírek od prachu.
Je tady. Vchází do světla. Snímá cylindr. Mladý, samozřejmý. Dědic a naděje.
Stín lesa se rozplynul. Jen město dýchá do noci.
Prásk!
Dvojí ohlušení.
Hostina.
Pomsta.

Desiatnik Dubník sedel za stolom a tváril sa chmúrne. Trčal v tomto zapadákove už tretí mesiac a nenávidel to tu. Veď sa tu nič nedeje! Najvzrušújúcejším zážitkom za posledný týždeň bola hádka dvoch chlapov o prístup k jazeru, z ktorého sa vykľula cestička k nelegálnej paliarni. Takto sa z neho nikdy nestane poručík! Potrebuje sa vyznamenať. Nejaký kapitálny úlovok!
Lenivo sa pozrel do dnešnej pošty. Žiadosť o vydanie bezúhonnosti. Nuda. Sťažnosť na neprimeraný hluk. Nuda. Žiadam prešetriť krádež jabĺk. Nuda. Utiekly väzeň, mieril týmto smerom. No ten sem tak práve polezie.
Nud....
Hmmm...
Nekontrolovala niekoho takého hliadka pred dvoma dňami?

(...) musel jsem do léčebny. A tam jsem se seznámil s panem Pramenem. Slovo dalo slovo, a domluvili jsme se, že se vyměníme, abychom zabránili recidivě. Takže já jsem teď výkonným ředitelem tady, a on v čokoládovně.
Zajímavé, a jak jde takové ředitelování na dálku? Chystáte teď v čokoládovně něco nového, na co budete lovit duše?
No, nechci předbíhat, ale myslím, že pan Pramen je po dnešní ochutnávce nových vzorků veselý a většina Čechů bude brzy nadšená!
Že by nějaká pivní pralinka? Není to podraz na pana Pramena?
Jó, neměl zadávat do výroby to čokoládové pivo. Chápete - takhle riskovat kvůli sekretářce?!

Lostara Yil nedokázala odtrhnout zrak od svěšených ramen pobočnice Tavore. Nic z jejího postoje nenasvědčovalo faktu, že právě probodla srdce celého povstání a zastavila další boje téměř bez ztrát.
Zabila svoji vlastní sestru.
Věděla to snad?
Lostara mírně zavrtěla hlavou; neměla jak. A bylo to tak nejlepší.
Snad právě pro onu nevědomost, snad protože pobočnice nad tímto faktem plakat nemohla, začaly jí samotné z očí téct slzy.
Jedna pro rozbitou rodinu.
Druhá pro ztracené sourozence, kteří stáli každý na zcela jiné straně.
Třetí pro jejich vzájemnou lásku.
Lostara Yil se beze slova vydala za mizející postavou.
A slzy padaly dál.

"There has to be something!" Lilly insisted.
"We have to go!" Gus grabbed her hand. "Somebody will see us!"
"Just one more," she said. "That one up there! Above the stove."
She started to push a chair over there. It was making some squeaky noises on the floor.
Lilly had to stand on her toes to be able to reach properly into the cabinet. There were a lot of things like pasta and rice, they didn't really care about.
"I found something!" Lilly finally exclaimed. She took out her hand. A whole box of animal crackers! They both giggled. Jackpot.