DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

„Jak jsi k němu vlastně přišel, Hagride?"
„Jo, Abe, to bylo tak. Chtěl sem krásný, čistotný a vodvážný zvíře. Tak sem zašel za jednim chovatelem. Von mi nabízel různý mladý, ale mně se líbilo jedno roztomilý akorát vzadu. Jak sem na něho šáh, hned mi voblízlo prst.“
Hagrid se láskyplně zahleděl na psa, který mu soustředěně oslintával ruku.
„No já vim, splet sem se. Žádnej extra úlovek to fakt nebyl. Nejsem na to moc hrdej, šak víš, zvířatům přeci rozumim. Ale už je to tak..."
Něžně pohladil Tesáka po hlavě, vzdychnul a mokrou dlaň s nalepenými chlupy utřel do kalhot.

Zuřila bitva (jako ostatně už přes rok). Droidi vybuchovali, vozidla vybuchovala a uprostřed toho všeho zářily čtyři lightsabery. Gwen, Obi-Wan a Anakin párali separatistickou pakáž precizně a na kousky.
Pak se plechové řady rozestoupily a na scénu vbelhal generál Grievous.
Bitva se na okamžik zastavila, aby propukla ještě zuřivěji. Kloni udělali generálům prostor a začal tanec.
Jako měl Grievous vždycky štěstí a dokázal při prohře včas zmizet, tentokrát na něj těch Jediů bylo moc. Když přišel o ruce a skončil svázaný jako rolka, nezbývalo mu, než přiznat porážku.
"Vzdejte se, generále," řekl Obi-Wan.
Grievous cosi zachrčel a nechal se odvléct.

Zasekl a cítil, že ano.
Do noci zápasil jako Jákob s andělem, pouštěl a přitahoval, až unavil. Na břeh vytáhl s krvavými ústy, peánem šetrně vyprostil háček. Jen do půli těla rybou, prsy špičaté, ramena oblá, vlasy zelené. Oči únavou téměř vyhaslé.
Trochu přiklepl kamenem, na mrtvolné mimikry nedal!, přehodil přes rameno a doma uložil do napuštěné vany.
Brzy se zotavila, krev spolykala.
Koupat se spolu nemohli, teplou vodu nesnášela.
Panenky se vybarvily šedomodře, dvorce tyrkysové.
V objetí přemýšlel, zda ji láska promění a prolomí šupinatý pás cudnosti.
V objetí se přestal sledovat.
Jednoho dne už nevstal, místo nohou ploutev.

Salomino omamné mládí, Rebečina prohnanost, Juditina kuráž, ale i Zuzanina nevina a Esteřina střídmost.
Vynikala jako barva v černobílém filmu.
Barvoslepí neviděli.
Spěchal koupit pole s ukrytým pokladem, než ostatní prohlédnou. Na výlet kývla, s úsměvem až pitvořivým, holčičkovská ulita bránila před dobyvateli povrchními, nevidoucími.
Jako srna, jako gazela!, švitořila kolem jeho rozhodného kroku, tam se podívej, ukazováček neomylně namířen na vnitřní půvab kořenů dokořán, klamů v kalužích, nabubřelosti trubců, labutích písní podzimu… Putovali až do hvězd, v lesku luny její zakloněný profil, v chladné noci první spalující polibek.
Od nepozvané kmotřičky Sářino prokletí, sedm mužů měla, sedm pochovala panna.

Výkřiky a zmatek.
Sviští blesky.
Stoleté dubové dřevo se kroutí a praští.
Prší kletby.
Křehké nádoby se mění na střepy.
Lampa vzala za své.
Temnota se svíjí vzteky.
Zaklínadla drtí štíty.
Zafučení větru. Náhlé studené ticho.
Lada se těžce zvedá uprostřed spouště, vykouzlí sféru. Snaží se vzpamatovat.
Dveře dokořán, Vostrý je pryč.
Na dlaždicích zůstal napůl omráčený strážník.
Břetislav zvolna ruší svůj štít a zděšeně lomí rukama, nenachází slova.
„Průšvih jak Hradčany. Vostrý letěl pro posily,“ vzdychne Lada. Nervózně se uchichtne: „Strážníka jste ale sejmul parádně.“
„Musím zavolat Vyšehrad.“
„Neblázněte. Šoupneme ho ven, on se probere. Zamkněte to tady. Zdrháme.“

"Spusťte nahrávání."
"Tady Amanda Harder, WCB News. Právě letíme na souřadnice, kde se potopila Xuržská loď Helldriver."
"Vedle mne sedí hacker z legendárních 7Avatars, který si přeje zůstat v anonymitě."
"Podle nepotvrzených zpráv, loď stále vysílá, a my se pokusíme zjistit, co se stalo."
"Zachytil jsem frekvenci vysílání, spouštím dešifrování streamu - to zabere pár hodin."
"Počkat! Whoaa! Používají velmi slabé zabezpečení, tohle bude dětsky snadný."
"Je to obrazový feed!"
"Co vidíme? Vypadá to, že na palubě probíhá urputný boj!"
"Co, TO, kurva, je? S čím, zatraceně, bojují?"
"Zastavit snímek. Zvětšit!"
"Něco takovýho jsem v životě neviděl!"
"Okamžitě vysílejte záznam centrále!"

Pierre se přikrčil.
„Jestlis ho odradil…“ zasyčela Annelise. „Kde takového najdu?“ Sáhla po kabátě.
Venku lilo. Nejblíž byl tréninkový hangár.
Kadeta našla pod křídlem Potezu se zlobivým podvozkem. Z obličeje v dlaních mu kapala voda.
„Kadete?“
Nic.
„Sergeji?“ zkusila.
Zvedl hlavu. „Promiňte. Musíte si myslet…“
Annelise chytila jeho – ledovou – ruku. „Neblbni, kadete. Každý máme něco.“ Vytáhla kapesník. „Usuš se. A proboha nevykej mi.“
Vzhlédl zlatavě hnědýma, hrozně mladýma očima: „Já… můj otec…“ Vzdychl. „Děkuju.“
"Chceš mi to říct?“ nabídla tiše.
Kývl.
Pierre je našel o půlnoci - Sergej spal Annelise v klíně. Přisedl si.
„Blbečku,“ zašeptala a opřela se o něj.

"Já nikdy nic neulovil..." konstatuje posmutněle Apolo.
"To musíš brát obrazně," poučuje Sikar, "třeba po nocích loupežně vraždíš - a šmik ho, podřízneš náhodou miliardáře s plnýma kapsama peněz! Kapitální úlovek!"
"Řekla bych," zasní se Thea, "že ďábel měl na Velký pátek také pocit totálního vítězství..."
"Výborně, rozeberte si poslední možné motivy," vzteká se Filcin. "Nějaké písmenkování nejde?
"Myslíš jako kapitál, únik a love?" reaguje bryskně Linkva.
"To je ono," jásá otec, "ex-bolševici střízliví z lásky k Marxovi..."
"Sháním něco jako Marxův Kapitál," vejde Taura, "potřebuju nějakou podpěru k Viktorce, aby jí pořád nevypadával dudlík.."
"Vem si Joyceho Odyssea," radí Linkva.