DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

Tak ještě jedno poslední a budeme platit pánové. Číšník vyměnil přeplněný popelník za nový, čistý. Na zeleném ubruse se se rozrůstá mokrá skvrna. Pan Kolíček pláče.
Pan Malý je zaskočen.
Domluvil si původně s panem Kolíčkem schůzku, aby získal nového klienta. Teď místo finančního poradenství už od osmi poslouchá příval nářků. Pana Kolíčka žena vyhodila na ulici.
A nezkusíte s ní o tom ještě promluvit?
Ale prosím vás, pane, pošlete mne třeba až na konec světa, vzteklejší osobu než je moje žena nenajdu.
Pan Malý to vzdal, zaplatil Kolíčkovu útratu a zamířil domů.
Číšník jenom mrkne. Kdybyste aspoň měl ženu.

Hm, musí být vesmír nekonečný a neomezený?
Představí si placaté mravence na sféře (povrchu koule). Jak asi musí být překvapení, když si hezky rovně ťapou a po chvíli dojdou tam, odkud vyšli! Oni si to ale neumí představit, protože sféra je kulatá až ve třech rozměrech. Chytrý mravenec si ale může představit dva kruhy, jejichž hranice jsou slepené. Jasně - ve dvou rozměrech slepit nejdou, ale kdoví, kolik má ten svět rozměrů.
Náhle se za oknem něco mihne - domovská planeta! Astronaut mrkne na nápis na trupu lodi "Pošlete mě až na konec světa" a začne v duchu dohromady lepit dvě koule...

"Nemohu-li být váš, slečno, jediné slovo mne pošle na druhou stranu světa," deklamoval teatrálně hluboce předkloněný hejsek, ruku svírající zástavu jeho lásky nataženou v prosebném gestu.
Nejstarší markýzova dcerka přikryla zapýření vějířem. Do dvou měsíců byla vdaná.
"Pro vás, nejdražší, bych cestoval na sám světa kraj," dušoval se klečící dandy, ruku přitištěnou na prsa v imitaci upřímnosti. Druhou svíral prstíky dámy, které si vzápětí přitáhl k ústům, aby svá slova zpečetil. Vzali se do měsíce.
"Pošlete mne, pane, snažně vás prosím, třeba až na konec světa... pokud mne to zachrání před sňatkem s tupcem," odsekla Laureen otci z koňského hřbetu.

Tomas se srdečně rozloučil s doktorem Zelenkou, který se musel vydat na cestu, a sám zůstal sedět v kavárně. Pod sebou měl hlavní halu vesmírné stanice The Hub.
Když přišel jeho čas, vyrovnal účet, a seběhl do haly. Přišel k místu, kvůli kterému byla celá stanice postavena.
"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" oslovil muže u pultu. Ten se jen usmál, a zmáčkl sedm tlačítek.
Hvězdná brána, která vévodila prostoru, ožila a po chvilce se v ní otevřela červí díra na čtrnáct a půl tisíce světelných let vzdálený Hefaistos.
"Čas na cestu domů," zašeptal Tomas a vykročil.

Samotný kraj Zeměplochy je lemován řadou drobných ostrůvků dělících krajopád. Na jednom z nich žije malý šťastný kmen. Jeho členové žijí své nekomplikované životy dokonale vybalancované na hraně světa. V mládí se, uvázáni na dlouhém laně, vrhají do krajopádu a s veselým výskotem padají přes okraj světa. Pohled na krunýř velké Atuin je pro ně něčím běžným. Z postoje blízkého slona odhadnou, jak rychle bude v příštích dnech proudit krajopád.
Ti z nich, kterým byl nadělen dobrodružný duch, hledí ke středu a touží tam jít, zažít mnohá dobrodružství a získat proslulost.
Myslí si, že jsou ti nejobyčejnější lidé na Ploše.

„Vstávat! A cvičit!“ začíná Bob s ranním rituálem.
„Žádné vstávat a cvičit! Naopak. Pěkně zpátky do klobouku!“ ozve se hlas.
„A proč?“ pokračuje Bobek, jak je zvyklý.
„Protože já jsem kouzelník, tohle je můj klobouk a vylézat z klobouku se smí až při představení!“
„A proč?“
„Protože byste mi jinak pokazili kouzlo.“
„Pane, vy jste kouzelník?“ ptá se Bobek.
„Ano.“
„Doopravdický kouzelník?“
„Ano.“
„Mohl byste prosím vykouzlit ještě jeden klobouk a poslat mě v něm na konec světa?“
„A proč?“
„Konečně by mě nikdo netahal z vyhřátého klobouku.“
„Chyběl by mi jeden králík…“
„Vyčarovat králíka je přeci nejjednodušší kouzelnický trik!“

Po páteři mi stéká kapka potu. Mačkám klobouk. Čekám. Konečně se otvírají dveře, slečna sekretářka mě posílá do šéfovy skleněné svatyně.
Baťa mi podává ruku, hovoří věcně a jasně, mluví o expanzi firmy, zakládání filiálek, důležitosti vyškoleného personálu, odkazu svého bratra.
Myslím na jediné. Pošlete mě někam daleko. Třeba na konec světa. Prosím. Prosímprosím.
Neřeknu samozřejmě nic.
"Co na to říkáte?"
Na co? Co mi, do háje, uniklo?
Mlčky přikývnu. Co taky jiného.
"Snad budete mít v Rhodesii úspěch."
Vypotácím se z kanceláře jako opilý. Opilý štěstím a vděčností.
Sbohem, Protektoráte.
V Rhodésii svítí hvězdy nad hlavou.
Ne na kabátě.

To si takhle leží dopisní papír v zásuvce stolu, celkem spokojeně si pochrupuje. Co by se asi tak mohlo stát? Když v tu ránu ho něco dost nešetrně odtrhne od kamarádů z bloku, uhladí na stole a začne mu po jeho čistém pyžámku kreslit modrou barvou, která si říká inkoust. V jednu chvíli vzbudí jeho zájem to, když na něho spadne pár kapek slané vody, která padá ze dvou velkých modrých věcí, lemovaných strništěm. K dobré náladě mu nepřidá ani obálka a ukecaná poštovní známka, které mají ve zvyku stále křičet: "Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!"

Toho dne čekal Gabriel na krále uplakaný.
„Prosím, odpusť mi. Chceš-li, potrestej mě, pošli mě zpátky na konec světa, jen se už nezlob. Nesnesu pomyšlení, že mě nenávidíš.“
Král si Gabriela přitáhl k sobě. Díval se mu přímo do očí, když říkal: „Nikdy jsem k tobě necítil nenávist. Nezpůsobil jsi nic zlého, trochu strachu mé dceři a spoustu strachu sobě. A to by měl dobrý král dokázat prominout. Považuješ mě za dobrého krále?“
Gabriel neodpověděl, uklonil se a políbil králi ruku. Když se opět narovnal, políbil ho král na ústa. Gabriel se nebránil.
„Teď jsem měl trochu strach i já.“

Když s blížící se porážkou ve válce německá posádka konečně opustila Nouvion, Renému Artoisovi se ulevilo. Neustále lavírovat mezi Němci a odbojem, to bylo o nervy. Zvlášť když mu Michelle od partizánů vecpala do kavárny ty dva britské letce, o nichž tvrdila, že se co nevidět vrátí domů. Kdyby tehdy tušil, že skoro celou válku stráví snahou vrátit ty dva pitomce do Anglie, která kdyby byla na jiné planetě, na účinnosti všech těch šílených plánů by to nic nezměnilo. Když nad tím tak uvažoval, jediným, koho se za tu dobu podařilo do Anglie skutečně dostat, byl německý kapitán Hans Geering.