DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

Alici Nině Campbell poprvé skončil svět ve čtyřech letech. Tatínek říkal, ať si uklízí hračky a ona… možná proto odešel. Allie neposlouchala. Ale Nina bude, bude!
Nina se poprvé zamilovala ve čtrnácti. Nešťastně. Patnácté narozeniny slavila Theresa.
Hannah se narodila, když špionka Theresa stiskla spoušť a… její svět nebyl jediným končícím. Hannah zemřela při zjištění, že jméno smýt může, ale krev a vědomí, že zvolila špatnou stranu, nikoliv.
Eleanor svou existenci nenáviděla.
„Dejte mi šanci, pane,“ prosila muže s deštníkem. „Pokusit se… odčinit...“
Prohlížel si ji.
„Kdo jste?“
„Záleží na tom, jestli mě berete,“ řekla.
Pozvedl obočí.
„Když ano?“
„Anthea.“

"Jak ses sem dostal ty hovado? No? K nejutajovanějšímu zbraňovýmu výzkumu na zeměkouli!?" Křičel voják.
"Poručíku, nenechme s sebou cloumat emoce, pán nám zajisté vše rád poví," usmál se druhý voják.
"Už jsem vám to říkal, byla to sázka..."
"Ano?"
"...stavěl jsem taxikáře a chtěl, ať mě dovezou na konec světa. Byla to ohromná legrace. Pak přijel takový starý, zrezlý taxík. Myslel jsem, že mě odmítne, ale řidič jen řekl: Konec světa? Ano, vím kdy to je. Nastupte."
"A dovezl mě sem. Hned jak odjel jste mě zatkli."
"Tady taxíkem nikdo nepřijel ty...," ale už to nedořekl, jelikož vybuchl svět.

Když jsem svému šéfovi v redakci Zelených listů řekl, že si beru dovolenou a mířím do úplné končiny na chatu, ve které není ani elektřina, pochválil mne, jako správného Bratra. Doslova jsem se ho zeptal: "Prosím pane, pošlete mne až na konec světa na dovolenou, prosím?" Tenkrát jsem toho chlapa děsivě nesnášel a při téhle řiťolezecké větě mu měl chuť i přes aktivní nenávist ke zbraním do krku nacpat malorážku a stisknout spoušť. Nesnášel jsem tohle podlézaní, kdy si na mě mohl honit vlastní triko. V té době jsem netušil, že ten můj konec světa přijde cca za tři dny.

Tma. Vlevo nic. Vpravo nic. Dole nic. Nahoře nic. Možná, že nahoru, dolů, vlevo a vpravo už taky nebylo. Jistě fascinující koncept, jehož realizace se dlouho odkládala. Možná až příliš. Kreativita mezitím taky frnkla. Zkrátka konec světů.
„Vážně nevím, co čekáš,“ řekl Doctor, když po dlouhém monologu konečně nastavil koordináty a zatáhl za správnou páku.
„Vážně nevím, co jsem čekala,“ řekla, když po dlouhém přemlouvání stanula na Konci. Moc na pohled tu toho nebylo. Až na toho chlápka támhle...
„Moment! Kdo je támhleto?“
„Toho si nevšímej, ten patří do jiného fandomu.“
Boření stěn už je na konci světa těžce nerevoluční.

"Kam to bude?"
Osud. Rozděluje duše do životů. Jakou zkušenost si račte přát? Potřebujete zažít roli oběti? Nebo být zrádcem? Matkou samoživitelkou? Vyděšeným dítětem? Kázajícím knězem či snad zlodějem? Račte si vybrat, pro každého máme něco. Toužíte po uznání davů či všeobjímající lásce jednoho člověka? Máme životy v nichž budete mít vše - naplnění. A také ty, v nichž se můžete snažit a vždy bude kousek štěstí chybět.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!" jedna z horlivých duší se právě objevila na nepěkném místě ve světě.
"A teď Ty," věnoval mi vševědoucí úsměv a pomohl mi projít Dveřmi.

Rilavnar zuřil. Vlastní slova mu zněla v hlavě stále dokola: „Jsem připraven jít až na konec světa, můj pane, vyšlete mě na západ, prosím.“
Naprosto se zesměšnil!
Západní území byla osídlena jen řídce, po jejich důkladném zmapování sem mohly být odkloněny hordy cizinců, valící se do Rifasu přes úžinu – anebo tam mohli odejít oni sami. Podle toho, co by bylo výhodnější. S mocí, kterou vládli, by bylo snadné obojí. Jenže to by museli být jednotní! To by se císař nesměl… připitoměle chichotat!
Hrozil se budoucnosti, neboť řeči, které zatím kolovaly jen šeptem, nelhaly: kdysi skvělý panovník je už jen loutkou…

"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" poprosil obsluhu stroje po extrémně špatném dni.
Muž cosi naťukal na starou klávesnici, ve stroji to hrklo a na displeji se objevily dvě stránky výsledků.
11. září 1988
23. dubna 1990
6. září 1994
26. března 1997
5. července 1998
1. ledna 2000
5. května 2000
13. května 2003
27. prosince 2008
21. května 2011
21. října 2011
27. května 2012
21. prosince 2012
17. prosinec 2020
Výčet předpokládaných konců světa pokračoval dál a dál.
"Já to vzdávám." vzdychl a musel se smířit s tím, že se holt dneska nikam nepodívá.

Je čtrnáctého prosince 1986. Na Edwardsově letecké základně je krásné ráno. Ráno, kdy se začnou psát dějiny. Tři a půl tisíce lidí netrpělivě očekávají, až Dick Rutan a Jeana Yeager usednou do kokpitu toho technického a designerského zázraku. Voyager je plný paliva. Jeho lesklý bílý trup září na ranním slunci.
8:01
Voyager se pomalu rozjíždí po 4600 metrů dlouhé runwayi. Jeho enormě dlouhá křídla však zavadí o povrch dráhy a poškodí se. Piloti přesto pokračují vstříc nejdelšímu letu, jaký kdy člověl uslutečnil. Na konec světa. Dokonce ještě dál.
O 9 dní a 42432 kilometrů později se Voyager znovu dotkne země.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON: Já už nemůžu! (kvílí)
VLADIMIR: Jak ještě dlouho!
ESTRAGON: Mě už to nebaví, čekání mě nebaví, ani ta noha mě nebolí!
VLADIMIR: Znám tady každé stéblo trávy, kusy té zlámané větve!
ESTRAGON: Ani umřít nemůžu. Já chci pryč, konečně pryč!
VLADIMIR: Gogo? Podívej! (vyskočí na nohy a hystericky ukazuje k obzoru)
ESTRAGON: Někdo jde! Někdo jde! (snaží se nasadit si zbytek boty)
VLADIMIR: Pane, pane! Tady! (mává oběma rukama)
ESTRAGON: Prosím, jste to vy?
VLADIMIR: (tiše) Neslyší tě.
ESTRAGON: Ale jo, jste to vy! Prosím, pane, můžeme už jít?
GODOT: Ale ovšem. Děkuji, že jste počkali.

Budete mými svědky až na konec země…
Poprvé se jeho nohy dotkly indické půdy dvacátého druhého listopadu 1935. Na pevné zemi bombajského přístavu stanul po téměř dvoutýdenní plavbě z italských Benátek. On sám však Ital nebyl. Byl osmnáctiletý český mladík, který opustil rodnou zemi, aby se vydal na konec světa…
Očima přelétl pestrobarevný dav. Snažil se nalézt muže v prostém bílém oděvu, který měl jeho i ostatní spolubratry odvést do nového domova.
„Vítejte, bratři,“ pozdravil je dohněda opálený muž.
Teprve později, když poprvé přišel do vesnice v assámských horách, pochopil, jak se mýlil, když považoval rušnou Bombaj za konec světa.