DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

It's the edge of the world...
Co je na konci světa? Ostrá čára? Pomník? Výběžek, za kterým je roztřeseným písmem sedmiletého dítěte napsáno KONEC a ještě roztřeseněji dopsáno NOVÉHO ZAČÁTKU?
It's the edge of the world...
A za ním? Co je za polárním kruhem? Za nekonečnou masou oceánu a zapadajícím sluncem? Voda, která kolmo dopadá do černých hlubin ničeho? Nepropustná hranice tmy?
It's the edge of the world...
A co se stane, pokud tu hranici člověk překročí? Vzplane hned jako pochodeň? V jediný moment se rozpadne v prach? Pohlédne neznámu do tváře a zkamení?
It's the edge of the world...
A co když to přežije? Co když hranu světa překročí a... nic? Co když je za ní svět stokrát nádhernější než ten náš? Co když za koncem světa čeká stařeček s kyticí tulipánů, které vám předá a změní se ve lva? A co když za hranicí bude svět úplně stejný jako před ní?
It's the edge of the world...
Ach, Galileo, co mi to děláš?
Proč jen ten svět nemá hranu? Odkdy se z něj stala prachsprostá koule?
It's the edge of the world...
Všechny hranice jsou mrtvé. Světem vládne anarchie velké globalizace.
Nebylo lepší, když byla Země jednoduchá placka?

You want to tell me something about the end of the world? About the apocalypse? We’ve all been there. Several times. And we always stopped it.
It doesn't matter, that this might be the biggest battle ever. That all of us could die. That the world can finally end this time.
It always seems like an impossible task, until it's done. And then the pain is left and it's eating you from the inside. And you will never be the same. We all lost loved ones. But we always stayed together.
So bring it on! Send us all to hell.

„Věříš v Boha?” zeptal se pirát.
Kosmonauta ta otázka překvapila.
Pokrčil rameny, protože nevěděl.
Nikdy o tom nepřemejšlel.
„Já asi jo,” pokračoval. „Jednou jsem ho potkal.”
„Ho? Takže je to muž?”
„To nevim. Není to jedno?”
Přikývl. Bylo.
„Chtěl jsem, aby mě poslal na konec světa.”
„Konec světa není,” řekl kosmonaut.
„To mi taky řekl.
Ale přesně proto jsem tam chtěl.”
Kosmonaut byl sobecky rád,
že se pirát na konec světa nedostal.
„Co bys po něm chtěl ty?”
„Nic.”
„Proč?” divil se.
Kosmonaut pokrčil rameny.
„Jak víš, že to byl Bůh?”
„Představil se tak.
Když jsem se představil jako pirát.”

Kirk se Spockem seděli nad partem šachů, když za nimi doktor přišel.
Vypadalo to, že spolu hrají, ale ve skutečnosti si Kostra mohl všimnout, že na sebe přes šachovnici velmi, ale opravdu velmi nepokrytě zamilovaně hledí.
Zatoužil ocitnout se na druhém konci galaxie.
„Ehm,“ odkašlal si, aby upoutal pozornost.
„Kostro?“ všiml si ho Kirk. „My tu jen... ehm, hrajeme šachy.“
„Jistě, a já jsem duch Vánoc,“ pronesl kousavě Kostra.
Spock se nadechoval k otázce, ale byl přerušen.
„Později ti to vysvětlím.“
Kostra se znechuceně otočil k odchodu. Později, no samozřejmě.
Úplně z toho zapomněl, proč je v první řadě vyrušil.

"Haloo, dobrý den," křičí nějaký turista na tátu, který pracuje na zahradě. "Jsem tu správně ve... Šlakhamrech? Jak se dostanu na Konec světa? Chtěl bych vidět celníka."
Táta přestane pracovat a jde blíž k cizinci. "Jo, tak to musíte támhle," a mávne rukou k silnici se značkou slepé ulice.
Turista se zarazí. Zamyslí se. "Tam se ale přece nedá jít."
"Ale dá, na tu značku nehleďte, dokonce se tam dá jet i autem, až dál je ale zákaz, proto tam dali tu značku. Pojedete teda po téhle silnici okolo rybníka a do kopce a pak už to uvidíte."
"Děkuju vám."

Minuty pomaličku ubíhají.
Přes zavřené dveře nic neslyším. Nevím, jakou mají zkoušející náladu, nevím, na co se slečny, která šla přede mnou, ptají...
Přichází mladý muž. Mile se na mě usměje, já vykouzlím jakýsi křečovitý škleb. ,,Někdo je asi uvnitř že?"
Přikývnu. ,,A vy jdete další?" ,,Jo..." ,,Snad nejste nervozní," znovu se usměje. Odpovědí je mu další škleb.
Posadí se vedle mě. Povídáme si. ,,Já chci pryč, co nejdál..." ,,Ale jděte! To zvládnete."
Po chvíli už se i smějeme. Nervozita rychle mizí.
Dveře se otevřely. ,,Prosím," pouští mě dovnitř. Oplatím mu úsměv.
,,Kolegové, omlouvám se za zpoždění..."
Úsměv mi ztuhl.

Místo panenek jsem lítala po lese a místo dívčích románků hltala Štorcha a Maye.
Ve snech jsem vzývala Manitua: “Jít tam, až na samý kraj světa.“
A pak to přišlo.
Jednoho dne jsem obula pohorky, oblékla staré manšestráky, flanelovou košili, na záda hodila tátovu tornu a vyrazila stát se trampem.
Jaká radost.
Beskydy plně vynahradily širé pláně a Skalnaté hory.
Dobrovolně, poslušný nováček, jsem se nabídla vynést odpad do vykopané jámy za boudou.
A nemehlo se ozvalo. Já, namísto odpadků, do jámy umístila sebe.
Pomohli mi, kamarádi, ovšem smíchu bylo plno.
Od té doby hrdě nosím své nové jméno: Mamut.

Vzbudila se sama ve své posteli.
Když pohlédla na svatební šaty na věšáku a sbalené kufry, nahrnuly se jí slzy do očí.
Nemůže se stát jeho ženou.
Kdyby to byla věděla dříve.
"Jano?" Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřela, klopýtla o práh a spadla mu do náruče.
"Můžeme žít spolu. Jako bratr a sestra." Navrhl další nesmyslné řešení.
"Ne, pane Rochestre." Zmohla se jen na krátkou odpověď.
"Jano, musíte mi věřit. Odpusťte mi, prosím. Kde byste byla šťastná?" Nervózně obcházel místnost.
Cítila, že propukne v pláč.
"Musíme se rozdělit. Prosím, pošlete mě třeba na konec světa, pane Rochestre." Nesměle špitla.

„Oči, oči, očička, nejlíp vidí kočička!
Čelo, čelo, čílko, šup tam, násobilko!
Počkej, počkej chviličku, uhnětu tě, rohlíčku!“
„Proboha, co to meleš, tragéde?“
„Principálek mě pověřínkoval vystoupeníčkem pro dětičky,“ sdělil namol zpitý tragéd.
„Musí to být slušnínkové a vychovávankové. Tak se učínkuju povídánky pro děťulánky… abych raníčko předstoupinkal před ty milunky a miláčíčky a pěkňoučce jim povykládínkal, aby neměly traumíčko,“ mlel tragéd svou.
„Copak principál neví, že tragéd děti nesnáší?“ optal se kulisák.
„Děti,“ odfrkl satirik. „Dyk je to osmá třída! Víš, kam ho s těma básničkama pošlou? V nejlepším případě na kraj světa. V tom horším… do konečníčku světíčka.“

8:46
*ťuk ťuk ťuk*
"Dobré dopoledne, Dane, co byste potřeboval?"
"Taková otázečka, nevíte náhodou, kde teď zastihnu pana učitele Kecala?"
"Moment, kouknu do rozvrhu... Je v budově B na simulátorech."
"Jo, to se mi hodí, já ještě potřebuju do knihovny."
9:42
*ťuk ťuk ťuk*
"Copak, Dane?"
"Nevíte, kde má kabinet paní učitelka Oráčová?"
"Taky na druhé budově. Úplně nahoře, ve třetím patře, v rohu, musí se přes zadní schodiště."
"Tam jsem byl minulou přestávku!"
9:56
*udýchané ťuk ťuk ťuk*
"Pane učiteli, ona tam není."
"Dane, vy jste se mne neptal, kde je teď, ale kde má kabinet."
"No jo vlastně."