DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

Sedět v kleci je nuda, pěkná otrava abych tak řekla. Všichni mě obdivují, hladí, jenže - co z toho, když se mi i blbá sýkorka směje, že může létat a já zatím... zírám na ty lidi, co chodí okolo a hraju hodnou holku před každým škvrňětem, které se rozhodne strčit do klece nějaký ten pamlsek (teda, ne, že bych si ho s chutí nedala, že...)
Cože? Koupená? Dárek? Pro koho?... Tohle pískle? Ale co už, aspoň se budu moct proletět.
Prosím vás, pane, pošlete mě se zprávou někam daleko. Třeba až na konec světa.
Cože? Hedvika? No, to by asi šlo.

Nerozhodně obcházím kolem. Je jich tu tolik! A všichni ke mně mluví, a prosí a vemlouvají se a snaží se upoutat pozornost.
"Pane? Pane! Já, tady!"
"Haló, tady jsem! Jsem z nich ten nejlepší a nejsilnější!"
"Já už jsem byl všude možně, to byste ani nevěřil!"
A pak ho uvidím. Choulí se v rohu, malý, nenápadný, strašně starý. Když přijdu blíž a pohladím ho, jako kdyby ožil.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa," šeptne. "Jinak tu zrezavím a rozpadnu se."
A v tu chvíli vím, že to je on.
Jako první ze všech projedu Hedvábnou stezku trabantem!

Svíčky na stole pomalu hasly, nálada byla příjemná.
"Mrs Croft, vy jste skutečně byla ve všech zámořských krajích?" Henrietta byla tou představou nadšená.
"Skutečně ano, drahoušku," usmála se admirálova žena a zpříma pohlédla přes stůl.
"Mrs Meadows mi jistě dá za pravdu, že je to náročné ale báječné dobrodružství."
Magdalene tiše přikývla. Byla připravena vyprávět, ale admirál ji přerušil.
"Byl bych raději, kdyby zůstala na pevné zemi, ale zkrátka to nebylo možné. Málem mě žádala, abych jí přikázal mě následovat. I kdyby to bylo na konec světa v rybářské bárce."
"Konec světa by byl tam, kde bych nebyla s ním."

Šla bych za ním až na konec světa, pomyslela si zamilovaně, když si Cygnuse brala.
Společná léta jí však sejmula růžové brýle.
Rodina Blacků byla velmi tradiční. A tak jí dávali často najevo, že v tomhle selhala.
Tři dcery a další dítě už je pro ni nemožné.
Věděla, že za jeho shovívavost vděčí jen tomu, že nejmladší Cissa je takový andílek, který má svého otce omotaného kolem prstu.
Při čtení toho dopisu znovu zatoužila běžet až na konec světa. Tentokrát sama.
Orion Black a Walburga Blacková
si dovolují s radostí oznámit
narození svého prvního syna a dědice, Siriuse Oriona Blacka

Začínalo jaro. Hezké počasí přímo vybízelo k cestování a já místo toho trávila svůj čas u počítače a hromady papírů. Termíny, termíny, neustále něco hořelo a já měla chuť všechno zmačkat do kuličky a odhodit do odpadkového koše. Jenže jsem natolik zodpovědná, že jsem to neudělala. A těšila se, až bude všechna práce hotová a já si dopřeju nějaký zasloužený výlet. Ideálně na konec světa, kde mě žádné papíry ani podobné věci nedohoní, bez přístupu k telefonu, počítače, jen sluníčko, moře, písek, dobré jídlo a pohoda. A tak jsem v duchu prosila, prosím, pane, pošlete mě na konec světa. Hned.

"Priateľ môj, čo sa deje?" zvolal kráľ pri pohľade na skrúšenú tvár svojho rytiera.
"Pane, pošlite ma preč." odpovedal utrápene. "Niekam ďaleko, hoc na kraj sveta. Nemám tu nič na práci. Nečinnosť ma zabíja."
"To nie je všeko, že?" opýtal sa jemne kráľ. Rytier na neho uprel svoje modré oči.
"Pane, pošlite ma preč." zopakoval.
Kráľ sa už ďalej nepýtal.
Keď rytier na druhý deň cválal preč z hradu, neobzeral sa. Ale cítil, že v okne vysoko vo veži jeho odchod pozoruje istá postava.
Je to tak lepšie. Povedal jej v duchu.
Pre nás oboch.
Pre kráľovstvo.
Pani moja, odpusťte.

Jeho víra byla neochvějná.
Vždyť s ním Hospodin mluvil.
Na Karmelu, sám, jediný, poslední... proti 300 těch Baalových.
Vysmál se jim.
Zabil je.
Cítil ten triumf Toho, o kterém věděl, že je jediný a věčný.
V euforii běžel rychleji než zpěnění váleční oři.
Když naběhl na královninu výhružku, síla ho náhle opustila.
Pod polouschlým keřem, daleko od města, sám a jediný...
"Pošli konec světa ke mně, Pane. Já už dál nemůžu."
Zázračně doručené jídlo mu dodá sílu.
A pak ho pošle na začátek příběhu.
Na horu Sinaj, kde se zrodil Zákon.
Čtyřicet dnů cesty.
Až se vrátí, najde si pokračovatele.

Mlha, déšť, muchničky.
„Tady se utáboříme!“ rozkázal Vran a pět démonů shodilo své rance. Šestý démon... vlastně démonka, se zavazadla nezbavovala.
„Nepůjdeme radši ještě kus výš?“
Vran se na ni zamračil. Čerstvě stabilizovaná holka a bude se hádat? Někdo by jí měl ukázat, kde je její místo. Téhle misi velí on.
„Kus vejš je už Zóna. Tam nic nepřežije. K hranicím Zóny se vždycky blížíme pomalu, jasný? To znamená, že se tu dneska utáboříme a dovnitř dem až zejtra ráno. Máš s tím problém?“
„Ani ne,“ pokrčila Rezka rameny. „Já jen myslela, že tam nebudou ani muchničky.“
Tábor rozbili výš.

Nebyl si tak docela jistý, kde zrovna přistál.
Otevřel dveře, opatrně, ta láva posledně...
Přímo před ním stálo dítě. Upřeně se dívalo na TARDIS.
„Hehm,“ odkašlal si a natáhl k němu ruku, „já jsem Doktor.“
Chlapec se díval za něj, dovnitř TARDIS.
„Úžasné, co?“ zazubil se.
„Cestuje v čase i prostoru,“ zašeptal spiklenecky.
Rozzářené oči.
„Chtěl bys...?“ bezmyšlenkovitě se zeptal.
„Na konec světa. Tedy kraj – chtěl bych vidět kraj světa! Dostanete mě tam?“
„A... kterého?“
„Kteréhokoli. Moje planetka okraj neměla,“ vysvětlil.
Stáli na okraji a dívali se dolů. Tohle trochu překvapilo i Doktora.
„Je to...?“
„Želva,“ přikývl Malý princ šťastně.

Do pracovny vešel seriózní pán v bouřce s deštníkem.
"Konečně jste tady!" vykřikl miliardář Viola W. Elektro a chytil ho za rukáv.
"Chápejte, slíbil jsem vnučce cestu kolem světa. Zítra pyramidy, pozítří Taj Mahal..."
Pán v buřince bezradně rozhodil rukama.
"Nepřerušujte mě, ano?
Vím, že Claudie by ocenila dobrodružství - ale bezpečně, prosím! Pár nastrčených pobudů v karavanseraji, které ovšem hravě zvládnu. A co je nejdůležitější - moje postel! V cizí se nevyspím a nocleh někde na seně je vzhledem k mé alergii a pokročilému věku zcela vyloučen."
Pán v buřince se uklonil a se čtveračivým úsměvem zaťukal na svou pokrývku hlavy.